Zpráva o stavu politiky prezidenta Bushe

Během podzimu minulého roku považovali komentátoři světových médií George W. Bushe za politickou mrtvolu. Věci se tehdy pro prezidenta nevyvíjely příznivě. Průzkum veřejného mínění z října 2005 ukazoval, že 53 % Američanů s prezidentem nesouhlasí. Teprve po sérii předvánočních projevů se jeho popularita zvýšila.

Prezidentův nejpřednější úkol, který na sebe po opětovném zvolení vzal, byla reforma Social Security (tedy nákladného federálního sociálního zabezpečení pro staré a invalidní občany). Dnes už je jasné, že prezidentovy návrhy na částečnou privatizaci téměř sedmdesát let starého systému neprojdou kongresem. Jeho Republikánská strana je pošpiněna na­řčeními z korupčního skandálu bývalého vůdce většiny ve sněmovně Toma DeLaye a nejen jeho. Bílý dům byl obviněn z rozdělování státních úřadů intimním přátelům. Konzervativci opustili prezidenta i v kauze nominace kandidátky pro Nejvyšší soud.

Kritikové války v Iráku hledali kdejaký argument proti rozhodnutí George Bushe skoncovat s Husajnovou diktaturou a s prezidentovým úsilím umožnit v Iráku demokracii. Nikdo z odpůrců války však veřejně neprohlásil, že Husajnův režim měl být zachován, a nezmínil se, že zahraniční vojska vedená Spojenými státy jsou v této zemi už druhým rokem v souladu s rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN. Pro kritiky americké politiky je asi velmi nepříjemné, že Rada bezpečnosti 6. září 2005 jednohlasně odsouhlasila, aby mezinárodní síly vedené USA zůstaly v zemi do konce roku 2006 na žádost irácké vlády. Pak zřejmě dojde k opětovnému hlasování, pokud nova irácká vláda vysloví další podobný požadavek.

Bush jako Reagan

Jenže na tom všem nemusí záležet, píše komentátor Max Boot z Rady zahraničních vztahů ve svém článku v Los Angeles Times, a George W. Bush může být historií vyhodnocen jako jeden z největších amerických prezidentů a vůdců Západu. Plně s jeho názorem souhlasím. Vzpomeňme na prezidenta Ronalda Reagana z osmdesátých let a připomeňme si, jak on si stál uprostřed svého druhého prezidentského období? „Velký komunikátor" byl tehdy pošpiněn skandálem s nezákonnými dodávkami zbraní a peněz antisandinistickým Contra v Nikaragui. (Demokratický exil v USA včetně českých republikánských klubů však soukromé dodávky pro Contra podporoval a stál při prezidentových lidech.) Američtí konzervativci byli v té době rozčarováni neochotou prezidenta Reagana snížit státní výdaje na vnitroamerické účely a na druhé straně jeho ochotou jednat s novým sovětským generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem, který tehdy ještě vedl prokomunistickou válku v Afghánistánu. Ve volbách do Senátu v roce 1986 demokraté zabodovali a získali v něm většinu. Tento Senát pak nedoporučil Reaganovu nominaci Roberta Borka na pozici soudce Nejvyššího soudu a pravé křídlo republikánů se pak rozhořčilo, když jmenoval místo něho poměrně liberálního Anthonyho Kennedyho.

Všechny tyto Reaganovy porážky se ukázaly být nedůležité a neohrozily konečný výsledek jeho vládnutí. Předminulý rok, v době jeho úmrtí, byl Ronald Reagan oslavován jako vítěz studené války, loni byl v televizní anketě vyhlášen za největšího Američana všech dob a je považován za politika, který v osmdesátých letech dokázal oživit stagnující americkou ekonomiku (ze které pak nejvíce těžila administrativa Billa Clintona). Na pohřeb prezidenta Reagana přiletěl i Michail Gorbačov a přiznal zemřelému prezidentovi kredit za „výkop k ukončení studené války".

Podobně odkaz prezidenta Bushe nebude posuzován podle toho, koho jmenoval do Nejvyššího soudu, jak rychle reagovala jeho administrativa na katastrofu způsobenou hurikánem Katrina (která vláda na světě by byla schopna reagovat na katastrofu na tak rozsáhlém území rychleji?) a jak velký statní dluh vznikl za doby jeho administrativy. Potomci budou hodnotit celkový výsledek jeho vlády - jeho úspěch či neúspěch v udržení svobody a bezpečnosti pro obyvatele Spojených států (a tím i Západu) a podle hospodářské prosperity.

Co shledají? Navzdory nahromadění nepříznivých okolností, včetně škod způsobených přírodními katastrofami a vysokými cenami paliv, zůstává ekonomika Spojených států prozatím velmi silnou. Podle statistik z druhé poloviny loňského roku její růst dosahuje zdravých 3,3 %, nezaměstnanost je 5 % a inflace je sice na vzestupu, ale mezi 3-4 %. S výjimkou inflace předstihují Spojené státy ostatní industrializované země ve všech nejdůležitějších ekonomických parametrech. V eurozóně je například hospodářský růst velmi nízký, pouze 2 %, a nezaměstnanost je už po řadu let kolem 9 %. Ekonomika je ve Spojených státech do značné míry mimo kontrolu prezidenta, ale jeho snížení daní pomohlo zastavit ekonomicky pokles, který začal už v posledních měsících vlády prezidenta Billa Clintona.

Je jasné (ale musí to být zdůrazněno), ze druhý útok muslimských teroristů na území Spojených států se po 11. září 2001 nekonal. Stalo se tak i díky nákladným bezpečnostním opatřením, které zavedla Bushova administrativa na federální úrovni. To se může samozřejmě ještě změnit, protože kongres v poslední době tato opatření značně zredukoval. Také hranice Spojených států s Mexikem a Kanadou jsou tisíce kilometrů dlouhé a těžko uhlídatelné. Několika útokům bylo zabráněno v jejich zárodku (s výjimkou dopisu s antraxem) ve spolupráci se spojenci. Druhotné cíle teroristů, včetně Velké Británie, Španělska a Indonésie, však přes veškerá opatření tamních vlád zasaženy byly. Někdo to může považovat za náhodu, nicméně prezident Bush si zaslouží kredit za aktivní boj proti teroristům jak doma, tak v zemích jeho vzniku.

Jestliže se budou věci vyvíjet stále tak jako v posledních měsících, prezident Bush si zaslouží vysoké ocenění za porážku Talibanu a nastolení demokratické vlády v Afghánistánu s minimálními ztrátami amerických životů (padlo tam dosud asi 200 amerických vojáků). Američané tam bojovali za čestné cíle a v souladu s přáním převážné většiny Afghánců, když uvážíme, že Afghánistán má přibližně 26 milionů obyvatel. Porovnejte to s obrovskými ztrátami Sovětského svazu, když se snažil podmanit si tuto zem. Sovětských vojáků tam padlo podle odhadu přes 15 000 a SSSR tam svých cílů nikdy nedosáhl.

Irácký syndrom?

Situace v Iráku je složitější a američtí občané jsou rozděleni zhruba na dva stejné tábory. Jedni se domnívají, že tato země spěje k dobrému, druhá polovina, že ke špatnému konci. Diktátor Saddám Husajn, zločinec Hitlerova a Stalinova ražení, byl rychle poražen. Armáda tohoto státu s 20 miliony obyvatel příliš usilovně za socialistickou stranu Baas a svého diktátora nebojovala. Američané dosáhli vojenského vítězství pouze s minimálními ztrátami. Bohužel další tisíce životů mají na svědomí iracionální muslimští teroristé.

Tomu, aby se osvobozený Irák postavil na vlastní nohy, brání řada nepříznivých faktorů včetně nedostatku elektřiny, velké korupce a zastrašování vražednými útoky teroristů. V Iráku nicméně proběhla i řada událostí, které mohou vést k optimismu. Konaly se tam - navzdory všem hrozbám teroristů - už troje celostátní volby za velké účasti voličů. Na podmínky Blízkého východu byla schválena poměrně liberální ústava. Návrh nové ústavy nebyl přijat jen ve dvou z osmnácti iráckých provincií. Kritici prohlašují, že nová ústava povede k rozdělení země. Není to ale také cesta k federální struktuře státu, která je zapotřebí k udržení znepřátelených etnických a náboženských skupin dohromady bez biče sadistického diktátora v Bagdádu? V každém případě schopnost Iráčanů spolupracovat, i když nedokonale, reprezentuje podstatný pokrok v zemi, která musela po dlouhá desetiletí žít v tyranii. Jiným pozitivním jevem jsou rostoucí kompetence irácké armády, která hraje stále větší roli v operacích proti teroristům na území od Bagdádu k západní hranici.

Neexistuje žádná záruka v konečný úspěch, ale jestliže Spojené státy se svými spojenci budou plnit svoje závazky po delší dobu, jazýček na váze nepříznivých a kladných jevů se přikloní k iráckým demokratům a proti diktátu muslimských teroristů, jejichž útoky odsuzuje drtivá většina Iráčanů. Snad z tohoto důvodu si podle průzkumu International Republican Institute 78 % obyvatel Iráku myslí, že se jejich situace do roka zlepší.

Jestliže se tyto naděje splní, velmi to pomůže i prezidentu Bushovi. Jeho kritici totiž rádi zapomínají, že demokratický Irák sotva použije svoje obrovské zisky za ropu proti Západu. Pravda, zbraně hromadného ničení se při invazi nenašly. Husajn však takové zbraně v nedávné minulosti měl a použil je ve válce proti Íránu a proti vlastnímu kurdskému obyvatelstvu. Rozhodně pro něho nebylo technicky obtížné si je ve vhodné době zase vyrobit a použít. Zbraně hromadného ničení byly možná propagačně působivým argumentem, rozhodně ale nebyly hlavním důvodem k odstranění Husajna. Prezident Bush ve svých projevech před invazí zdůrazňoval, že Husajn musí být „odzbrojen", tedy že jeho diktatura musí padnout. Konečně žádný mír s Irákem před invazí neexistoval - jen přiměří, které Husajn nedodržoval. Americké a britské letectvo muselo po celá dlouhá léta po osvobození Kuvajtu ochraňovat kurdské a šíitské obyvatelstvo před útokem Husajnových leteckých sil. Brity a Američany to stálo miliony dolarů a neustálé riskování životů letců. Saddám Husajn utrácel miliony dolarů na úplatky a podporu palestinských sebevrahů (sliboval deset tisíc dolarů každé rodině, ze které vzejde sebevražedný terorista) i z fondu „Ropa za potraviny", povoleného OSN pro výživu dětí a nákup léků v době po prohrané válce o Kuvajt. A to byl právě nejdůležitější strategický cíl Spojených států, Velké Británie a jejich spojenců: zabránit, aby Husajn obrovské zisky z prodeje nafty nepoužil na zničení Západu.

Odstranění Husajna, kterému teď žaloba klade za vinu vyvolání dvou válek a zničení dvou milionů životů, přineslo své ovoce i jinde. Libye se zřekla podpory terorismu, Sýrie se stáhla z Libanonu a i Palestinci si snad uvědomili, že se jim za prezidenta Bushe a premiéra Blaira nepodaří zničit Izrael - ať si již jejich spojenec, fanatický íránský prezident, vykřikuje, co chce.

Při troše politického štěstí vyjde prezident George W. Bush ze všech svých těžkostí jako úspěšný a odvážný obránce západní civilizace a historie ho může ocenit minimálně tak vysoko, jako ocenila prezidenta Ronalda Reagana.

Autor žije v USA. Působil jako manažer mezinárodního výzkumného ústavu a byl aktivní v americké a exilové politice.