Zapomenuté výročí Raymonda Arona

Stopa, kterou po sobě zanechal Raymond Aron, není zaměnitelná se stopami, které se zachovaly po jiných velkých postavách francouzského intelektuálního života jeho epochy. V dnešní době ti, kdo se hlásí k jeho odkazu a patronaci, tvoří v jistém smyslu neoficiální klub, ve kterém přichází ke slovu uvažování a rozlišování, které ztělesňoval on sám způsobem, jakým vedl své myšlenky. Vyskytují se po celém světě. Nehlásí se k žádné společné doktríně - Aron také nic takového nevyznával -, ale spíše k disciplíně, k respektu k určité morální kázni myšlení, jež byla Aronovi vlastní. Tato morálka se řídila jen jediným přikázáním, a tím bylo respektování pravdy.

V malém vedlejším sále Ecole des Hautes Etudes probíhal v letech 1968-1980 Aronův seminář. Profesor Aron byl známý. Nebyl slavný. Je-li slavný dnes, je tomu tak proto, že byl „reakcionářem", který vzbuzoval pohoršení. Byl reakcionář, protože jeho pohled se neomezoval na Francii, ale bral v úvahu zkušenost zejména německého, anglického a amerického světa a mezinárodní vztahy jako celek. Byl reakcionář, protože si moc přál, aby se Francie oprostila od provincialismu a konečně pochopila základní procesy moderní ekonomie. Byl reakcionář, neboť jakmile projevil svůj odpor vůči nacismu, dával zároveň najevo svůj odpor vůči komunismu, neboť se seriózně seznámil s tím, co se odehrává v sovětském světě. Tím se zařadil do zcela malé a zneuznávané skupinky lidí, která ve stejném čase a ze stejných důvodů chovala odpor k oběma tyraniím a která byla přesvědčena, že v boji proti jedné z nich není nezbytně třeba nadbíhat té druhé. Byl reakcionář, protože se nikdy nesnažil srovnávat svůj krok s pařížskou intelektuální elitou.

Nebylo tomu ovšem tak, že by ji zavrhoval na základě nějakého obecného znechucení, z principu. Bylo tomu přesně naopak. Sartre ho neustále napadal a urážel. Avšak Aron, který k Sartrovi přese všechno choval hlubokou úctu, ne-li obdiv, si dal tu námahu, dlouho a podrobně se zabýval stále vágnějšími spisy svého někdejšího přítele a napsal o nich velká díla k vědecké diskusi. Althusser, o kterém dnes víme, že Marxe nikdy nečetl, stál v čele marxismu z levého břehu. Aron, který znal Marxe do hloubky, nepovažoval za ztrátu času vyvracet bod po bodu „imaginární marxismus" tohoto majáku z Ecole normale. Stejným způsobem zacházel s Foucaultem a s Bourdieuem, jehož kariéru podporoval a u něhož doufal - samozřejmě marně -, že s ním zahájí dialog na půdě pravdy o vztazích mezi teoriemi a fakty. Stejně tak tomu bylo s Deleuzem i Lacanem.

My, jeho žáci, jsme docházeli k závěru, že všechny tyto výplody nestály za hodinu námahy a že by býval udělal lépe, kdyby se věnoval Weberovi a Marxovi, o němž zanechal pouze hrubou verzi knihy, kterou nedávno připravil k vydání Jean-Claude Casanova, a kdyby pokračoval ve svých politických a ekonomických analýzách, jejichž duchem jiskřící články vyžadovaly další prohlubování. Kdyby se znovu vrátil k čisté filozofii, kterou opustil v zájmu aktuálních půtek. Jenomže Aron byl svou vášní pro pravdu přímo posedlý. Nesnášel, když někdo drze a nestoudně sypal z rukávu tvrzení, která neměla nic společného se skutečností. Navíc byl pokorný. Mohl se obrátit zády ke všemu tomu balastu, opovrhovat jím z výšin své zjevné převahy rozlišujícího poznání. Aron to však neudělal, naopak, trpělivě se snižoval na úroveň těch, s nimiž hovořil, a obdivoval jejich talent. Avšak oni sami mu neopláceli stejnou měrou, příliš spoléhali na vlastní kouzlo a vliv a odpovídali mu přezíráním, což je nepoměrně snazší než předestřít jeden jediný argument. Reakcionářům se ovšem neodpovídá.

Mnozí si vzpomenou na strašný jazyk tehdejších guru. Doba nebyla literární a styl byl dílem akademické hantýrky, která vznikla nápodobou Hegela, Husserla a Heideggera. Naši autoři se vyjadřovali právě v tomto stylu. Umožňovalo jim to - ačkoliv nikdo z nich nebyl Hegel nebo dokonce Heidegger - vypůjčovat si jejich peří, ukrýt se v zákrutech žargonu a napodobit hlubinné efekty schopné ohromit publikum. Aron začínal překládáním. Byl vybaven mimořádnou schopností demontovat i ta nejméně průhledná slovní spojení a vytáhnout z nich v několika slovech jasné reziduum, která mohla skrývat. Obecně řečeno, nebyly to žádné velké věci. Z olbřímích hlubin nakonec byly vyschlé studny. Jednou z věcí, které se Aronovi odpouštěly nejméně, byla jeho jednoduchá, jasná dikce, jeho způsob psaní s jednou jedinou starostí - předat myšlenku v čiré podobě, vystavující sebe samu kritice, která by mohla být přijata s radostí, ale která mu byla téměř vždycky odepřena. Takto probíhala myšlenková debata ve Francii.

Je zvláštní, že legendy vytvořily z Arona člověka s chladným rozumem, neúčastný analytický stroj se studeným srdcem. Opak je přitom pravdou. Ti, kdo se mohli pohybovat v jeho blízkosti, naopak cítili vřelou a zranitelnou duši člověka stvořeného pro přátelství. Přátelství bylo jeho vášní hned vedle pravdy. A jakmile poznal, že někdo jeho přátelství zradil nebo mu jej jen předstíral, nevzplanul vůči falešnému příteli spravedlivým hněvem, ale trápil se kvůli němu.

Právě z této půdy vyrůstal nepřetržitý sled knih a článků. Pro ty z nás, kdo jsem ho znali, bylo mimořádným zážitkem vidět, jak se u tohoto nevyčerpatelného zdroje textů stupňuje a zrychluje výmluvnost, jakmile se nějaká událost přímo dožadovala zásahu rozumu, analýzy, vyargumentovaných soudů. Ano, Aron se snažil vysvětlit a učinit srozumitelným to, co bylo zamlžené a nejasné. Ujímal se role antického řečníka, který své posluchače přesvědčuje a který přivádí k pravdě a dobru ty, jež by k nim nedospěli, kdyby byli odkázáni pouze na své vlastní prostředky.

Podařilo se mu to? V roce 1968, kdy značná část intelektuální elity ztratila hlavu, se Aron vzbouřil v zájmu zdravého smyslu a rozumu. Nijak to ale nezabránilo postupnému vítězství ducha roku 1968 a francouzské univerzitě, jejíž krize byla podle Arona jednou z hlavních příčin proslulých událostí, se podařilo vyhnout jakékoli trochu hlubší reformě.

Aron byl člověk jasný, průzračný, neboť pracoval na svém poslání psát opodstatněné a spravedlivé analýzy, a zároveň melancholický, neboť odpovědní a rozhodující činitelé se z nich ani v nejmenším nepoučili. Avšak my, kteří jsme Arona milovali pro i přes tuto jeho neúspěšnost, dnes naléhavě pociťujeme nepřítomnost podobného velkého hlasu. Od jeho smrti uplynulo dvacet let. Svět se změnil. Staré opěrné body už neplatí. Co by právě on říkal na to či ono, jak by to asi posuzoval? Na sklonku Aronova života se přece jen dostavila i sláva. Jako kdyby chtěla pouze pozdravit jeho odchod.

Z deníku Le Figaro přeložil Josef Mlejnek.

Poznámka překladatele
Zatímco sté výročí narození J.-P. Sartra se s velkou slávou všude připomínalo, stejné výročí jeho vrstevníka, přítele i protivníka Raymonda Arona se obešlo i u nás téměř bez povšimnutí. Otištěním textu Alaina Besançona alespoň zčásti napravujeme tuto velkou nevyváženost.