Vzájemné křesťansko-muslimské porozumění v pozdním středověku

V roce 1396 vyrazila pravděpodobně největší křižácká armáda všech dob pod velením uherského krále Zikmunda zastavit osmanskou expanzi v Evropě. Křižácký pochod kopíroval tok Dunaje a směřoval na Balkánský poloostrov. V dnešním severním Bulharsku se armáda pevně usadila, aby oblehla strategicky důležité město Nikopoli. Zde byli křesťané překvapeni tureckými posilami a poraženi na hlavu. Nejambicióznější křižácká výprava pozdního středověku skončila potupnou porážkou.

Mezi těmi, kdo se zamýšleli nad nečekaným zvratem událostí, byl i provençalský diplomat Honorat Bouvet, jenž své postřehy dokonce vtělil do básně. Morální nedostatky křesťanství zde označuje za postoj, který uráží Boha: urážlivé chování je zodpovědné za katastrofu. V zásadě nejde o nic nového: moralisté z řad duchovních uvažovali podobným způsobem již před bezmála třemi stoletími v dobách sv. Bernarda z Clairvaux. Nová je nicméně skutečnost, že oním diagnostikem byl v tomto případě muslim, nikoliv křesťan, část diagnózy je dokonce provedena formou srovnání křesťanského a muslimského společenství, z kterého vítězně vychází muslimové. Křesťané, uvádí jako příklad Bouvet, se v důsledku vlastní pohodlnosti stali změkčilými, zatímco muslimové dosáhli odříkavým životem houževnatosti. Motiv muslima, vymykajícího se zažitému křesťanskému myšlenkovému rámci, použitý jako nástroj kritiky při sledování určitého literárního záměru, ovšem implikuje u autora neutrální, či dokonce benevolentní názor jak na islám, tak na postoje muslimů. Můžeme-li u Bouveta předpokládat větší náklonnost vůči muslimskému nepříteli, než bylo obvyklé u křižáka, je tedy nutné se ptát, jaký názor převládal u ostatních křižáků, případně, jaké jiné postoje vůči islámu byly k dispozici v Evropě pozdního středověku. Pozoruhodná je především jejich rozmanitost a modernost.
(...)