Volný pohyb pracovníků v EU stále neplatí

V květnu uplynuly dva roky od vstupu České republiky do Evropské unie, což dává jistý prostor k ohlédnutí se za uplynulým vývojem. Zvláštní pozornost zaslouží situace na trhu práce. Na členství v EU jsme nahlíželi jako na završení tužeb, kdy jsme měli získat všechny svobody, kterým se těší občané západoevropských zemí s dlouhou demokratickou tradicí. Realita je však méně růžová.

Ochranářská rétorika, populismus a podlehnutí nátlakovým skupinám znemožnily, abychom se mohli svobodně a rovnoprávně pohybovat jako zaměstnanci v kterékoli členské zemi EU; s výjimkou Velké Británie, Irska a Švédska, kde vrcholní představitelé pochopili hned na začátku, že skutečné partnerství se buduje na základě rovných podmínek pro obě strany. Politici ostatních zemí se rozhodli uplatnit systém „přechodných období", během nichž se nebudou moci občané z nových členských zemí ucházet o pracovní místo na jejich domácím trhu.

Nejsilnějším argumentem pro odmítavý postoj byla údajná krádež domácích pracovních míst: pracovníci ze zemí střední a východní Evropy obsadí místa, která by jinak mohla obsadit domácí pracovní síla, čímž poroste nezaměstnanost. V intervencionistickém duchu snažícím se o plnou zaměstnanost sáhli politici západoevropských zemí po ochranářském opatření, které bude chránit jejich domácí trh práce. Vytvořili tím nespravedlivou asymetrii, kdy jeden má ve vztahu více výhod než druhý.

Západoevropská pracovní síla naopak získala přístup na náš domácí trh v neomezené míře: pracovník kterékoli staré členské země se může svobodně ucházet o jakékoli pracovní místo v ČR. Pokud kvalifikačně vyhověl, může nastoupit do práce. Stejný princip ovšem neplatí pro české občany. Po pracovnících z Východu přitom existuje objektivní poptávka. Např. české a slovenské ošetřovatelky jsou poptávané v Rakousku a aféra s jejich černým zaměstnáváním dokonce pronikla do nejvyšších rakouských vládních míst.

Porovnání makroekonomických ukazatelů o přírůstcích produktu mezi starými a novými členskými zeměmi za uplynulé dva roky potvrzuje mnohokrát vyslovenou pravdu, že otevřenost zahraniční konkurenci, soutěživé prostředí a imperativ trhu jsou jedinými prostředky, jak dosáhnout vysokých přírůstků národního produktu. To ovšem samozřejmě nic nemění na faktu, že podmínky členství nejsou pro všechny země stejné.

Květen 2006 byl prvním okamžikem, kdy měli představitelé západoevropských zemí možnost změnit či úplně zrušit podmínku přechodného období. V roce 2004 bylo dohodnuto, že ho mohou uplatňovat až do roku 2011, přičemž první změny v jeho uplatňování je možné uskutečnit po dvou letech. Politická odvaha a racionalita převážily ve Španělsku, Portugalsku, Řecku a Finsku. V těchto zemích je možné se nechat zaměstnat od května bez dalších překážek. V červenci se k těmto zemím připojila i Itálie.

Situace na trzích práce je po dvou letech členství odlišná. České pracovní síly mají k dispozici šestnáct cizích trhů práce, na nichž mohou svobodně hledat své uplatnění. Nadále nepřístupné zůstávají trhy práce Německa, Rakouska, Francie, Belgie, Nizozemska, Lucemburska a Dánska. Na rozhodnutí o zrušení přechodného období ve výše uvedených zemích nepůsobí nic přesvědčivěji než zkušenost, kterou zažily tři země, které otevřely svůj trh okamžitě v roce 2004.

Nejlepším příkladem vyvracejícím jakékoli domnělé a nesmyslné politické konstrukce a představy o fungování pracovních trhů je Irsko. Země se 4,1 miliony obyvatel zažila za uplynulé dva roky největší procentuální příliv pracovních sil z nových členských zemí. Do Irska přišlo až 150 000 pracovníků, což činí 3,65 % populace. Kdybychom údaj vztáhli jenom k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu, byl by poměr ještě vyšší. I navzdory mohutnému přílivu pracovních sil však zůstala míra nezaměstnanosti (podle červnové zprávy Eurostatu) třetí nejnižší ze všech zemí EU, a to na úrovni 4,3 %.

Nezajímavým není ani fakt, že míra nezaměstnanosti v Irsku za poslední dva roky klesala - z úrovně 4,6 %. Irský premiér Bertie Ahern na červnovém Fóru o Evropě uvedl, že jeho země získala „dynamické, vzdělané pracovníky", jež označil za „klíčový faktor pro náš růst a rozvoj".

Povýšenectví, arogance, populismus a nedůvěra ve starých členských zemích udržují v rámci EU vztahy, které jsou v zásadním protikladu k původní myšlence formování evropského společenství, jehož pilířem by měl být i volný pohyb pracovních sil. Do EU jsme nevstupovali proto, že jsme toužili po regulacích, směrnicích, omezeních a dodatečném zdanění. Přáli jsme si připojit se k volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Realita je bohužel dodnes odlišná.