Volím svobodu…

Řekne-li se „ruský bard“, většině z nás během okamžiku naskočí: Vladimir Vysockij. Bude-li dotazovaný patřit k těm, kteří chodí na koncerty Jaromíra Nohavici, jsem si jistá, že mu vytane na mysli ještě další jméno – Bulat Okudžava. Nejen proto, že jejich písně populární Nohavica hojně zpívá, ale i díky řadě hudebních akcí, které u nás v minulosti proběhly. A je to tak dobře. A nikdo, kromě doby minulé, nenese vinu na tom, že nám jedno jméno chybí: Alexandr Galič (1918–1977). Básník, scenárista, dramatik, písničkář a odpůrce režimu. Jeden z průkopníků svébytného žánru, který se šířil na neoficiálních magnetofonových nahrávkách, aby vzdoroval tehdejšímu režimu. Nás jako Čechy by mělo zajímat, že Alexandr Galič patřil k těm nemnoha, kteří se svojí tvorbou otevřeně a hlasitě vyslovili proti obsazení naší země sovětskými vojsky v roce 1968. Nutno dodat, že pokus o to, aby Galič vstoupil do povědomí české veřejnosti, proběhl. A mohl být i úspěšný, nebýt říčky Rokytky. Ta roku 2002 v době povodně, která zachvátila Prahu, odnesla právě vydaný výbor z Galičova díla. K dotisku už nikdy nedošlo – nakladatelství zkrachovalo. I když překladatel Milan Dvořák dělal, co mohl – kromě knihy připravil o ruském bardovi pořad a dosud s ním jako interpret jeho písní vystupuje –, Galič zůstal pro většinu české veřejnosti neznámý. (…)