Vladimír Franz aneb Co všechno je zakopáno v českých záhonech

  Až jednou půjdete šumavskou strání, nad sebou zatažené nebe, které už už hrozí deštěm, až potom skutečně začnou shora padat provazce vody, neboť jinde než na Šumavě takhle nepršívá, a vy se ve chvatu schováte pod haluze tělnatého buku, může se vám docela dobře stát, že uvidíte a možná i uslyšíte zvláštní věci. Odněkud z podrostu se náhle vynoří bytost, zpola v kůži, zpola v maskovacím plátně, možná v těžkých, vysokých botách, ale docela možná taky v pantoflích přes tlusté ponožky, a z troj­úhelníku kapuce budou z temně modré tváře pableskovat hroty šebestiánských šípů a dokořán zářit dvě oči. Vydá se přes louku, déšť nedéšť, přímo a bez zaváhání, jako když srna běží k pelechu, jako když jezevec spěchá po své stezce. A tahle bytost, o dost víc člověčí, než by si možná přála, o dost míň součást lesa, než má zakódováno v duši, ponese s sebou závan hudby. Ne, žádné pobrukování, žádné pam pa dam pam - hotovou, košatou, po zuby oblečenou muziku, která mu hučí v uších tak silně, že vyvěrá ven a potoky se hrne do údolí. Burácivé sbory, klavírní kuplety, syrové rvaní strun i medové tóny cella, kvílení nahého lidského hlasu i varhanní krápníky, koberce zpupných pozounů i bludný hoboje pláč... bude to hudba plná vášně, plná invenčního citu, emoce přísně ukrocená formou, chuchvalec melodií natrhaných nazdařbůh, a přece v posledku spojených do úchvatné a pompézní kytice - a zase divoké ironické kosatce zvuků, tolik si vědomých nedostatečnosti lidského plemene... A ještě dlouho, hodiny potom, co modrá bytost zmizí v zamlžených kopcích, zůstane hudba s vámi. Bude ohýbat větve a usedat na trávu, bude prosvítat paprsky a padat s rosou. A potom odletí, dožene hlavu, v níž se zrodila, a uloží se k neklidnému spánku, aby byla po procitnutí ve zdech smíchovského činžáku sevřena linkami a natěsnána do kapek tuše. A zase jindy - jindy se vám může stát, že jdete do divadla, voňaví očekáváním usednete do plyše a ve ztemnělém sále na vás vyrazí ze zálohy tatáž hudba, tatáž emoce, esence šumavské louky nebo ostrých skal odněkud z Lanzarote či měděného moře u zélandských břehů anebo zimního chvění odněkud z Brd. A ze tmy páté řady budou na vás svítit tytéž dychtivé a nervózní a uhrančivé oči, modrá bytost sevřena konfekcí, celá se v rytmu chvěje a cuká hlavou, pomáhá muzice na svět i teď, když už je dávno po porodu. (...)