Venkov: mýty a skutečnost

Venkovan jsem a chci venkovanem býti. Vyrostl jsem v době širých a ještě širších lánů plných kukuřice a brambor. Po každém dešti spěchala ornice z našich kopců zanést čerstvě zregulované potoky, na jejichž březích probíhal urputný boj o senoseč. V lesích smrkové monokultury jsem hledal a nacházel stále méně hub mezi rigoly po těžké technice, která lesy plundrovala kvůli vývozu kulatiny za tvrdé šilinky a marky. Jako malým nám „součelka" ukazovala v lesním potoce raky. Za pár let už tam nebyli. Lepší zítřky vznikaly v polorozpadlých usedlostech po vystěhovaných kulacích. Vyrostl jsem v nejkrásnějším koutě světa, na Vysočině. Dejme venkovu šanci pro život, nechme jej být takovým, jakým být může, nenuťme jej do forem podle představ, jakkoli ušlechtilých.

Venkov není jen půda

Venkov je především prostor, ve kterém žijí a pracují lidé. Na jedné straně je ohraničen městem, na druhé straně divočinou. Budete-li hledat hranici, kde venkov začíná a končí, nenajdete ji. Přítomnost člověka v krajině od města k divočině postupně klesá a venkov je to, co již není městem a ještě není divočinou.

Proč volím definici, která ve své podstatě neumožňuje najít přesnou hranici venkova? Protože nemohu použít definici, která doposud vždy byla s venkovem mlčky spojována. Venkov totiž není místem, kde se lidé živí převážně zemědělstvím a službami se zemědělstvím spojenými. Hovořit o venkovu jako o místě, kde zemědělská produkce vzniká, je sice nutné, ale ani toto nelze použít definičně. Pokud je „zemědělení" nahrazeno nějakou jinou činností, nepřestane přece dané místo být součástí venkova.

Venkov nejsou jen vesničky a velkokravíny malebně rozeseté po krajině. Venkovem jsou i města a městečka, která tvoří přirozená místní centra, a pokud se je z venkova pokusíme vyloupnout, získáme neúplnou mapu prokousanou jak od myší.

Žádné venkovské sídlo není izolované. Vždy je nějakým způsobem spojeno se svými sousedy a navázáno do celku, který nelze jednoduše rozstříhat. Pro obyvatele velkoměsta je normální, když za prací či zábavou putuje betonovou džunglí hodinu tam a hodinu zpátky. Český venkovan se za tutéž hodinu přemístí o padesát či více kilometrů, pokud to uzná za vhodné nebo potřebné. Zkuste si kolem libovolné vesnice udělat okruh padesáti kilometrů po silnici a budete žasnout, jak to s těmi zapadlými vlastenci vlastně je. Doby chalupnických kravek uvážlivě vlekoucích žebřiňák podzimním úvozem jsou nenávratně pryč.

Přesto však nelze nepracovat ani s původní zemědělskou definicí venkova. Je však nutno přijmout fakt, že venkov je tvořen lidmi, kteří jsou živi z toho, co jim poskytuje jejich bydliště, a lidmi, kteří na venkově sice žijí, ale do místa obživy dojíždějí. Bylo by ideální, kdyby to bylo vlastní volbou, nikoli donucením. Pokud nebudeme chápat venkov jako území, kde zemědělství je specifickým, ale nikoli dominantním způsobem obživy, dostaneme se do stejného problému, jako když budeme u Ostravy slepě trvat na zachování jejího havířsko-ocelářského charakteru.

Hodnota venkova

Ti, kdo kladou důraz na zemědělský charakter venkova, mají pravdu v tom, že nikde jinde nejde vypěstovat dostatek potravin pro nás všechny. Problémem, který se úspěšně snaží přehlížet, je, že moderní zemědělství dokáže vypěstovat dostatek produkce na pouhé části zemědělské půdy a se zlomkem pracovních sil potřebných před několika desítkami let. Pokud by jedinou úlohou českého venkova bylo uživit deset milionů Čechů, Moravanů a Slezanů, Romy a turisty nevyjímaje, zmizel by člověk z poloviny venkovských sídel úplně a v druhé polovině by se archetypální venkované hledali v moři opuštěných stavení. Ostatně část vesnic právě takto vypadá.

Každý člověk ve svém životě hledá takové uspořádání věcí, které mu maximálně vyhovuje. Kdysi, když se vesničanům živořícím na kousíčku půdy naskytla možnost přivýdělku ve vznikajícím průmyslu, vznikla zvláštní kategorie kovozemědělců, lidí žijících na vesnici a pracujících ve městě. Vývojem se z nouze stal zvláštní životní styl, který se snaží spojit výhody života ve městě s bydlením na venkově. S tím, jak se zaměstnání stává variabilnějším, doprava rychlejší, lacinější a dostupnější, láká tento způsob života stále více lidí. Českým specifikem je druhé bydlení, které slouží mnoha obyvatelům měst pro trvalou rekreaci v místě, kde si zvykli a kde to mají rádi.

Třetím způsobem, kterým město prorůstá na venkov, jsou nejrůznější formy turistiky, ať klasické, spojené s návštěvou nejrůznějších atrakcí v krajině, nebo novější, spojené s uklidněním nervů a aktivním odpočinkem v relativně klidném a přiměřeném přírodním prostředí. Nelze zapomenout ani na výletní turistiku, zpravidla spojenou s mučením těla na bicyklu nebo šoupáním podrážek po turistické stezce od osvěžovny k osvěžovně.

Za tisíce let přetvořila přítomnost člověka původní prales ve vlastní venkovské životní prostředí, které je vnímáno jako významná kulturní hodnota. Slouží jak k zemědělství, tak i (stále více) k rekreaci. Přežití tohoto biotopu závisí na setrvání člověka v krajině. Pokud člověk z krajiny odejde, krajina nejdříve degeneruje a později se vrací k původní lesní a pralesní podobě.

Hodnota venkova dnes v zemědělské produkci spočívá jen částečně. Venkov je tvůrcem a strážcem tohoto umělého prostředí, kulturní stepi. Ptáme-li se na to, jaký chceme venkov, jakou hodnotu má pro nás venkovský prostor, musíme se oprostit od údernických hesel o zrnu a zmaru i od selankových vizí přírodního člověka, kterému kravatu žmoulá šťastně přežvykující biodobytče. Konec venkova nebude tehdy, až se naučíme syntetizovat potravu ze vzduchu a světla, ale až ztratíme potřebu cítit ve tváři vítr a slunce a vidět na obzoru modrou čáru mezi lesem a nebem.

Potravinová bezpečnost

Zemědělci a celý průmysl dotací a obchodování s přebytky se tváří, jako by venkov byl jejich léno. Ve jménu výroby nepotřebného vedou zoufalou válku - ani krávy z kravína, ani metru z pole. Původní dobrý úmysl (stimulovat farmáře k dosažení potravinové soběstačnosti) se přeměnil v nekonečný boj s nadprodukcí, kterou nikdo nepotřebuje, ale kterou je třeba z politických důvodů vykupovat a skladovat. Ze systému dotací vznikla past, ve které se ocitlo veškeré zemědělství.

Proč to? Agregátní křivka poptávky je právě u potravin a většiny ostatních zemědělských produktů velmi tvrdá. Znamená to, že již mírný nedostatek žene ceny rychle vzhůru. A stačí malé přebytky, aby se ceny hroutily. Jedním z principů potravinové bezpečnosti je tedy stav, kdy stát vlastní určité strategické rezervy, které v letech tučných naplňuje a v letech hubených pouští na trh. Moudrý přístup v takovém případě dokáže agregátní křivku přiměřeně změkčit a chránit jak zemědělce, tak spotřebitele. Problémem ovšem je, že stát zasahující do ekonomiky se málokdy dokáže chovat jako Josef v Egyptě.

Situace farem v podmínkách stále efektivnější výroby není růžová. Na stejné výměře půdy lze vypěstovat stále více a se stále nižšími náklady. Množství potřebné potravinářské produkce se ovšem prakticky nezvyšuje. Kdo tento trend nevydrží, opouští hřiště. Ve zkratce to znamená stále méně zemědělců a stálý růst efektivní velikosti podniku. K tomu vstoupíte do nějakého mezinárodního spolku, uvolníte zemědělský obchod a ejhle - konkurenceschopnost celých oblastí a tradičních zemědělských produktů mizí jak sníh v červnu.

Obrana, ke které přistupuje stát, je ovšem pro zemědělství tragická. Farmy jsou uměle chráněny před bankrotem a stejně uměle je podporována a sanována nadprodukce. Ve vazbě na agregátní křivku jsou následky katastrofální. Ze zemědělců se stávají dílem žebráci neschopní přežití bez státních almužen, dílem vyděrači, kteří si tyto almužny vymáhají právem zvyku. Nejsmutnější je, že stále větší část dotací určených zemědělcům plyne do kapes překupníků, kteří mají přístup k dovozním a vývozním licencím a podporám k nim určeným; stále více peněz plyne specializovaným firmám, které umí správně vyplnit a podat žádost o dotaci.

Co se se zemědělstvím stane, pokud stát svoji ochranou ruku stáhne? Přítomnost zemědělců v krajině se sníží. Zemědělství se bude ještě rychleji koncentrovat do přírodních podmínek, které zajišťují efektivitu výroby, a do rukou těch, kteří bez sentimentu dokáží zvyšovat vnitřní efektivitu svých podniků. Vlna bankrotů zasáhne jak podniky příliš malé, tak podniky příliš socialistické. Na druhé straně bude ve velmi krátké době nastolena tržní rovnováha, při které budou na trhu kupodivu přijatelné ceny potravin i prosperující zemědělské podniky schopné rozvoje vlastními silami. Ti úspěšní budou vydělávat, ti neúspěšní budou hledat a nejspíše i nalézat svůj úspěch v jiné činnosti a možná i na jiném místě. V každém případě však venkov zbohatne, protože stejnou práci za stejné peníze udělá méně lidí a ti přebyteční udělají za další peníze něco jiného.

Dnešní venkov se rozdělí na tři zóny. První bude zóna intenzivního zemědělství, kde přírodní podmínky umožní práci na půdě způsobem, na který jsou farmáři zvyklí. Druhou zónu bude charakterizovat zemědělství extenzivní, kde dostatek půdy umožní efektivně podnikat s nízkými investicemi na hektar obhospodařované plochy. Třetí zónou budou pozemky opuštěné, kde ani největší um nedokáže zajistit návrat vložených prostředků.

Podobnou operaci provedl například Nový Zéland. Národní katastrofa se nedostavila, zemědělství se otřepalo a funguje lépe než předtím pod knutou regulací. Problémem v našich podmínkách zůstává, že tyto změny není možno provést v jediném státě; musí k nim přikročit celá EU. Na rozdíl od Nového Zélandu není náš trh přirozeně chráněn tisícem mil otevřeného moře.

Město na vsi

V okamžiku, kdy se dramaticky zvýšila mobilita člověka, nejdříve železnicí, později plošnou motorizací, začala mizet hranice mezi městem a venkovem. Město začalo zastávat pro své přifařené vesnice stále více funkcí, včetně nabídky pracovních míst, a venkov začal být alternativou k bydlení ve městě při zachování základu městského stylu života. Uznávám, není to nic jednoduchého. Každá společnost, vesnici nevyjímaje, má určitou asimilační kapacitu přistěhovalců. Pokud na jejím okraji vznikne multimilionářské ghetto s třímetrovými zdmi kolem pozemků, vlastní ochrankou a závorou na silnici, není to pro ves nic příjemného, stejně jako logistické centrum s celním skladem plným kamionů. Přesto však i taková investice přináší na venkov peníze a pracovní příležitosti. Situace je nicméně komplikovaná tím, že socialistická nivelizace nedávné doby zlikvidovala vesnickou střední třídu a vytvořila velmi rovnostářské prostředí, do určité míry výhodné tam, kde si lidé vidí do talíře. Jistě by bylo příjemné, kdyby stěhování na ves směřovalo do staré zástavby, respektovalo charakter obce, přistěhovalci by byli především lidmi s místními kořeny a změna stylu života starousedlíků spojená se snižováním podílu pracujících v zemědělství a místních službách by tomuto trendu šla naproti. Obávám se ale, že na to není čas.

Změny každopádně přinášejí na vesnici znovu život, třebas jiný, než si dnes pod tímto pojmem představujeme. Přistěhovalci přinášejí na vesnici peníze, vytvářejí pracovní místa a pečují o svoje stavby a půdu, na které žijí a kterou využívají. Pro spoustu lidí je golfové hřiště stále ještě symbolem mrhání těch, kteří nevědí, co s penězi; v českých podmínkách zatím rozhodně nejde o lidový sport. Při pohledu z druhé strany je ale každé golfové hřiště spoustou hektarů udržované půdy bez nároku na dotace, půdy, která by jinak ležela ladem nebo by se pro ni obtížně hledalo využití.

Okamžitě se ozve námitka, že nová zástavba, včetně průmyslových zón, milionářských čtvrtí a golfových hřišť, má tendenci vznikat na dobře dostupných plochách, které často mají vysokou půdní bonitu, takže místní zemědělci se jí neradi vzdávají, podobně jako zelináři v Nošovicích. Pokud si ovšem uvědomíme, že půdy vhodné pro zemědělství je mnohem více, než jsme schopni využít, znamená zábor půdy ve vesnici A a její odejmutí zemědělské výrobě pouze to, že ve vesnici B, v podmínkách jen nepatrně méně příznivých, začne být stejným způsobem obhospodařována plocha stejné výměry. Jinak řečeno, postup města na ves fakticky zmírňuje následky útlumu zemědělské výroby. Díky tomu, že venkov je především rozsáhlým prostorem, je pronikání města na různých místech různě intenzivní. Rozhodujícím faktorem je prostorová dostupnost, připojuje se i atraktivita místa z hlediska přírodních podmínek. Pokud pohlédneme na kteroukoli mapu, snadno zjistíme, že symbiózy s městem mohou využívat pouze obce v jeho sousedství. Znamená to tedy, že tento způsob zachování venkova je omezen jen na část dnešních obcí.

Údržba krajiny

Zdá se, že ta část krajiny, která je schopna žít z omezené zemědělské výroby, turistiky nebo toho, že se stane zázemím města, se o sebe dokáže postarat sama. Zbytek venkova by v takovém případě čekal neradostný úděl postupného skomírání a vymírání, celé rozsáhlé oblasti by se změnily ve vesnice duchů. Proto se pod heslem pomoci venkovu objevují různé a různě sofistikované představy, jak venkov zachránit. Často připomínají sovětskou metodu „vsjo kukuruza", v tomto případě šťovík, konopí nebo jiný zázračný prostředek. Obecně nelze mít námitek; pokud jde o smysluplné technologie, svoje místo si najdou samy. V současné době jsou však limitovány především relativně složitým zpracováním, které v konečném důsledku posouvá efektivitu těchto činností někam úplně jinam. Jejich zastánci sice argumentují tím, že pracné postupy umožňují vznik a záchranu pracovních míst na venkově, je ale mnohem lepší, když zaměstnání každého tvoří hodnotu a ne ideologicky zkreslený výkaz.

Je však zřejmé, že venkov vlastní činností nedokáže udržet umělý charakter krajiny v podobě, na niž jsme zvyklí a která je oku milá. Ústupem venkova do těsného okolí měst by se ztratila značná část hodnot, která tady vznikala stovky a tisíce let. Racionálním požadavkem je vyčlenit část zdrojů na to, aby charakter krajiny v její značné části zůstal zachován a aby krajina získala zpět řadu funkcí, které byly poškozeny především v období kolektivizace. Jako při každé ekonomické úvaze je nutné se ptát, do jaké výše nákladů. Právě tato společenská objednávka vytváří další šanci pro dnešní zemědělce, kteří postupně přicházejí o práci.

Údržbu krajiny je možné pojmout dvěma způsoby. Tím prvním je udělat z dnešních zemědělců zahradníky, kteří budou udržovat gigantický lesopark stejně, jako kdysi Lichtenštejnové přetvořili krajinu mezi Lednicí a Valticemi. Tím druhým je podpora zemědělské výroby tak, aby platba za údržbu krajiny napomohla cenové konkurenci zemědělské produkce. Obojí má svá rizika. Park v rozsahu poloviny Česka se financovat nedá a dotovaná zemědělská produkce zlikviduje efektivitu podnikání v nedotovaných oblastech, čímž se problém pouze přesune mezi kraji. Znamená to tedy, že dotovaná produkce nesmí směřovat do potravinářství a navíc musí jít o produkci s měkkou agregátní křivkou, tj. takovou produkci, kde již mírné snížení ceny vyvolá poptávku, která cenou úroveň stabilizuje.

Dnes je takovou plodinou především řepka a efektivita jejího pěstování je dána státní podporou jejího přepracování na bionaftu. Další propagovanou představou je přidávání lihu do benzínu. Všechny tyto technologie se vyznačují vysokou přidanou hodnotou práce a jsou spojeny se zušlechťováním původního produktu a nutností budovat nebo využívat průmyslové kapacity na jeho výrobu. Pokud si toto uvědomíme, zjišťujeme, že většina pomoci paradoxně nesměřuje na venkov k zemědělcům, ale ke zpracovatelům. Otázka dotování minerálních olejů (benzínu a nafty) bioprodukty (lihem a metylesterem z řepkového oleje) je průmyslově vyřešena a je možné ji bez dotací zavádět průběžně tak, jak růst cen ropy bude přinášet efektivitu takové činnosti. Nevidím důvod, proč tento způsob podnikání zavrhovat, avšak nevidím též důvod ke speciální podpoře těchto programů. Zaplaťme zemědělci za to, že půdu v určitých přírodních podmínkách obdělává určitým způsobem, a nechme na něm, ať si sám vybere nejefektivnější způsob, kterým splní společenskou objednávku.

Je nicméně pravděpodobné, že i při využití společenské objednávky na údržbu krajiny zůstane část dnešního venkova mimo ekonomickou soběstačnost. A lidé budou postupně odcházet. Důležitý je však rozsah tohoto odchodu. Dá se očekávat, že půjde o obce se špatnou dopravní dostupností, podprůměrnými podmínkami pro zemědělství a nízkou turistickou atraktivitou. Oblasti s minimální hustotou osídlení se budou zvětšovat a prosperující venkovská sídla se budou koncentrovat do os spojujících města a městečka aglomerovaná s nejbližšími vesnicemi. Dá se čekat, že tento pohyb povede k rozšíření a postupnému návratu původního biotopu, kterým je na většině naší země les. Protože vznik, obnova a stabilizace lesa je během na velmi dlouhou vzdálenost, bude návrat lesů předcházen degradací kulturní stepi různým roštím, které teprve postupně bude ustupovat stromoví, jaké se nám líbí. Postup zalesňování může být samozřejmě urychlen, pak ovšem nevznikne les přirozený. Přesto se dá očekávat, že takovýto ústup člověka z krajiny vytvoří podmínky pro postupný návrat především velké zvěře a šelem do revírů, které jim budou velikostí lépe vyhovovat než dnešní stav.

Co dělat?

Aby venkov žil a dýchal, nemůže být jenom předměstskou noclehárnou. Musí mít také vlastní dostatečné zdroje pracovních příležitostí. Doposavad jsme se dotkli pouze dvou z nich. Jedním je zemědělství, druhým turistika. Třetí sférou, kterou živý venkov potřebuje, je sféra místního průmyslu a služeb. Základní myšlenkou je v tomto směru představa o tom, že bohatství a osídlení venkova lze zachovat tehdy, pokud bude posílena autarkie venkovského způsobu života. Pokud venkov nebude spoustu věcí nakupovat, ale obstará si je vlastními silami, nebudou z něj odcházet peníze a bude bohatší. Problémem zůstává, jak dosáhnout toho, aby „nakolenětechnologie" byla schopna konkurovat hromadné výrobě a globálnímu trhu. Sama autarkie není ničím samospasitelným a výhodným; v naprosté většině případů jde o reprodukci bídy, kdy domácí řemesla řeší nedostatek peněz na nákup a nedostatečná specializace na skutečně efektivní činnosti způsobuje nízké příjmy a nutnost samozásobitelství.

Propagátorem různě šílených představ je nejnovější generace sociálních inženýrů - zelení ekologisté. Doby Robinsonů, žijících z toho, co dal záhumenek a chlívek, a kteří si místo elektriky naštípali louče a na sůl přivydělávali tkalcováním, jsou nenávratně pryč. Moderní sociální inženýr na to jde od lesa. Protože autarkie obecně je zdrojem chudoby, bude její prosazování dotovat tak, aby nepostihla jednotlivce, ale byla rovnoměrně rozložena na celou společnost. Právě z toho vznikají různé projekty energetické soběstačnosti vesnice a tvorby pracovních míst v neefektivních odvětvích, jako jsou vesnické elektrárny na vítr či biomasu. Pokud se na strukturu těchto projektů podíváme lépe, zjistíme, že zase tak autarkní nejsou, že se v nich vyskytuje drahá technologie, kterou zaplatí státní rozpočet a zelený podnikavec rád dodá. Otázkou zůstává, co poté, až technologie fyzicky zestárne, kdo ji nahradí a čím, protože v naprosté většině případů má problém vydělat si na vlastní provoz, neřku-li tvořit odpisový a investiční fond. Jedna věc je racionální využití místních zdrojů k místní spotřebě, vhodnější a efektivnější, než je centrální zásobování, něco jiného jsou nereálné představy o možnostech venkova v oblasti náhrad nafty, benzínu, plynu a elektřiny.

Infrastruktura venkova má proti městům svá výrazná specifika. Silniční síť je tvořena pomalými, málo výkonnými a špatně udržovanými okreskami, železnice končí v městečku a její modernizace je v nedohlednu. Základní energetickou sítí je elektřina. Skutečnost, že do většiny vesnic byl na státní útraty zaveden zemní plyn, dává šanci hledat jeho využití i zde. (Kdyby prostředky, které na plošnou plynofikaci osad vydal Státní fond životního prostředí, byly skutečně efektivně investovány do venkova a ne do plynárenského průmyslu, mohla by česká vesnice vypadat úplně jinak.) Obsluha hromadnou dopravou je neefektivní; na vesnických zastávkách málokdy nastupuje tolik lidí, aby se vyplatilo pro ně jezdit. Ať použijete jakoukoli matematiku, nakonec vám vyjde jako nejlevnější doprava individuální.

(Jsou samozřejmě části venkova, kde to neplatí. Jejich společným rysem je, že kvalitní infrastruktura se k nim dostává jaksi vedlejším způsobem - leží na linii, která spojuje města či regiony a fakticky vytváří jakýsi bonus.)

Žít na venkově stylem městského člověka představuje paradoxně náklady navíc. Spousta věcí, které město připravuje až pod nos, jsou na venkově hůře dostupné (nebo nejsou dostupné vůbec) a je kvůli nim nutno riskovat válečnou výpravu do centra. Venkov na druhou stranu poskytuje těm, kteří jsou ochotni část své pracovní síly vložit do obstarávání životních potřeb z místních zdrojů, dobrou šanci si své bydlení zlevnit.

Energetická odbočka

Je to především zelené sociální inženýrství, které na venkově hledá ideologické řešení svého sporu se současnou společností. Není to nic nového; k venkovským kořenům se rádi obracejí také nacionalisté i některé odrůdy komunistů, zvláště v zemích, kde by člověk revolučního předvoje s lucernou v poledne nedohledal. Problémem zůstává, jak to již u ideologií zhusta bývá, že nároky kladené na venkov jsou nesplnitelné.

Jakékoli obnovitelné zdroje energie jsou ve skutečnosti akumulovanou energií slunce. Další energii musíme vynaložit, abychom takový zdroj podchytili a zpracovali do použitelné podoby. Pokud nám pomůže sama příroda, například vodním tokem o dostatečném průtoku a spádu, jedině dobře. Zelená ideologie se ovšem snaží energii slunce sbírat plošně. Množství sluneční energie dopadající na jednotku plochy zemského povrchu je víceméně konstantní. Vztah mezi sluneční energií a energií vynaloženou na její získání lze jednoduše popsat následovně: s vynakládáním stále většího množství energie na sběr se efektivita sběru snižuje, až přírůstek energie získané bude nižší než přírůstek energie vynaložené. Znamená to, že účinnost sběru sluneční energie nelze příliš zvyšovat.

Abychom mohli sluneční energii racionálně využívat, musíme ji nejdříve konzervovat a koncentrovat do použitelné podoby. Na sluníčku se sice ohřejeme, ale těžko uvaříme kávu tím, že hrnek postavíme na parapet. Jak plyne z fyzikálních zákonů o entropii, každá manipulace s energií znamená spotřebu další energie. Naprostá většina venkovsko-energetických teorií i pokusů přitom předpokládá masivní průmyslový sběr energie a její koncentraci, zušlechťování do snáze manipulovatelné podoby a následné protisměrné rozptylování mezi konečné spotřebitele. Když si toto složité souvětí zjednodušíme, ekoenergetici používají dva energeticky náročné procesy, tam a zase zpátky, které se vzájemně ruší, což znamená, že již tak drahou energii ještě zdražují.

Převedení uvedené teorie do praktického příkladu znamená, že topení dřevem z místní kalamitní těžby nebo probírky ve zplyňovacím kotli v rodinném domku je racionální a levnou náhradou plynu i uhlí. V případě, že totéž dřevo svezu do zpracovny, tam z něj vyrobím pelety a jimi budu zavážet centrální vesnické výtopny na biomasu, získám sice spoustu ekologických ocenění, ale také projekt, který bude bez dotací na všech úrovních realizace naprosto neufinancovatelný.

Plošným zdrojem energie na venkově je jednoznačně biomasa. Energetickému využití pěstovaných rostlin však brání - jak už to obvykle bývá - vysoké náklady s tím spojené. Existuje dodatečný zdroj, který produkci těchto plodin může efektivně dotovat - společenská objednávka na údržbu krajiny. Efektivní využití tohoto zdroje je ovšem podmíněno racionálním zacházením s touto produkcí. Ať se na mne profesionální bioenergetici zlobí, ale čím méně u toho budou překážet, čím více bude spotřeba těchto produktů vázána na individuální rozhodnutí jednoho každého venkovana a čím méně bude spektakulárních akcí za státní peníze, tím efektivněji bude bioenergetika fungovat a tím výraznější bude její skutečný přínos.

Při ideologickém přístupu k bioenergetice hrozí tatáž nebezpečí jako u každé jiné honby za vysokými čísly. Podobnost se socialistickým plánováním a jeho devastujícími efekty je čistě nenáhodná. Například pokud začneme ekologicky přeměňovat na palivo každé suché stéblo a každou větvičku, hrozí půdě ztráta humusu a její degradace spojená s erozemi a ztrátou úrodnosti. Stejně jako vršením oceli na hlavu nepřekonal nereálný socialismus zahnívající kapitalisty, tak dotováním naprosto neekonomických velkoprojektů nelze učinit obnovitelné zdroje podstatnou částí energetické bilance. Naopak, prokázaný fakt, že ideologicky řízené státní intervence zpomalují pokrok, platí i pro racionální využívání těchto zdrojů. Vůbec přitom nevylučuji, že postupný rozvoj pěstování energetických plodin vytvoří nabídku, která bioenergetice otevře přirozeným způsobem prostor pro další expanzi. Osobně se však domnívám, že žádné odvětví nemůže efektivně fungovat, pokud v něm existují deformace tvořené mnohovrstevnou a masivní dotační a ochranářskou politikou. Těmito politickými nešvary je zemědělství zapleveleno až dost. Chruščovovský přístup k bioenergetice hrozí další vrstvou deformací, tedy její faktickou diskreditací či likvidací.

Měkké je lepší

Jedno z hlavních rizik zemědělské výroby spočívá v tvrdé agregátní křivce. Ona stojí za paradoxní situací, že léta tučná ohrožují zemědělce stejně jako neúroda. Pravým požehnáním farmářů je úroda mírně pod normál, která umožní prodat relativně dobrou úrodu za vysokou cenu. Stabilizace zemědělství spočívá v každé šanci, která umožní alespoň částečně přirozeným způsobem stabilizovat farmářské ceny. Ideální je, když vedle potravinářského nebo krmivářského využití produkce existuje možnost prodat za cenu nižší na průmyslové zpracování. Vhodné také je, když kapacita zpracovatelů není příliš omezována jejich průmyslovým zázemím, jak je tomu například v případě lihovarů. Pokud na zpracování nadprodukce musí vzniknout speciální průmyslové odvětví, začne toto odvětví požadovat pravidelný a stabilizovaný přísun suroviny. Jeho schopnost vyrovnávat tvrdou agregátní křivku se tím pádem snižuje.

Rovinou, která stabilizaci ceny nabízí, je energetické využití přebytečné potravinářské produkce. Jestliže ve fázi první dokáže bioenergetika využít ornou půdu, která není potřebná pro pěstování potravin, ale je nutné ji ošetřovat kvůli zachování kulturního rázu krajiny, ve druhé fázi může pohltit nadúrodu a omezit tak tlak na státní intervence i rozpočet. Zemědělské produkty v tomto případě nahrazují fosilní paliva - ropu, zemní plyn a uhlí. Množství produkce, kterou je zemědělství schopno vrhnout na trh, je proti spotřebě fosilních paliv řádově nižší, fluktuace způsobená výkyvy v úrodě pak tvoří ještě méně. Zhoršování dobývacích podmínek fosilních paliv vede k růstu jejich ceny a další cenové navýšení vyvolává stát svojí chutí na spotřební daň. Přidejme k tomu náklady spojené s distribucí energie a začneme postupně objevovat niky pro uplatnění biopaliv. Lze je v zásadě rozdělit do dvou skupin. Jde o paliva zušlechtěná, kam patří líh, řepkový metylester, ale také různé peletky, lignitové brikety a dřevěné uhlí. Nezušlechtěnými palivy jsou v zásadě dřevo, dřevní odpad, sláma a zrno.

Pokud státní politika zůstane zachována v úrovni dotací na údržbu krajiny a vybírání daně z fosilních paliv, vznikne relativně přehledné podnikatelské prostředí pro uplatnění zemědělské produkce v energetice a je zbytečné, dokonce škodlivé, nařizovat, jakým způsobem nadprodukci energeticky využít. Bude využita způsobem, který všem zúčastněným přinese nejvyšší užitek při nejnižších nákladech. Zemědělcům zaručí ochranu před nadúrodou, efektivně vypěstované přebytky zpomalí ubývání fosilních paliv a účast státu i deformace trhu bude omezena na nezbytné minimum.

Pálit Boží dárek

Většina zemědělské produkce použitelné pro energetiku má své nevýhody. Rychle rostoucí dřeviny dosahují ohromujících výnosů, ale neexistuje pro ně levná technologie obmítání. Výhony mají navíc vysoký obsah vody, což si vynucuje jejich sušení, a celé zpracování do podoby topiva je poměrně zdlouhavé a složité - a tím pádem i drahé. Stejné to je se zpracováním dřevního odpadu, který je navíc stále cennější surovinou pro výrobu různých desek. Energetické byliny, ať jde o konopí, šťovík či jiné druhy, se vyznačují dobrými výnosy, ale také poměrně složitým zpracováním do podoby, v níž jsou použitelné k topení. Navíc pokud se biomasa odebírá ve velkém a nevrací se do země buď přirozeným trouchnivěním, nebo v podobě statkových hnojiv, půda degeneruje. Pokud se skutečně máme chovat k přírodě přátelsky, je intenzita pěstování těchto plodin výrazně omezena.

Další na řadě jsou olejniny, v našem prostředí především řepka. Řepkový olej funguje jako náhrada či doplněk motorové nebo topné nafty. Jde však o průmyslové zpracování ve specializovaných technologických celcích, takže podmínkou zůstává trvalý zdroj suroviny primárně určený k průmyslovému zpracování.

Nejrozsáhlejšími osevními plochami disponují obilniny. Právě proto se objevuje představa přeměny nadbytečné produkce v líh a jeho přidávání do benzínu. Ale znovu zde narážíme na zpracovatelské kapacity, které vyžadují rozumnou míru využití.

Optimální topné médium je takové, které má konstantní vlastnosti po celou dobu spalování a lze jej velmi dobře dávkovat. Proto se prosazují paliva snadno dělitelná - kapalná, plynná, sypká. V případě paliv pevných, jako je dřevo nebo uhlí, jsou stále častějšími zplyňovací jednotky, kde je z paliva nejdříve vytvářen plyn, kterým se topí. Právě kvůli dávkování paliva vznikly technologie, které z odpadního dřeva vytvářejí drobné granule - peletky. S těmi lze v podstatě zacházet jako s kapalinou - naložit do vany nebo do cisterny, napustit do nádrže a z ní dávkovat do kotle. Výroba s peletek sebou ovšem nese všechny neodstranitelné bolesti takového postupu. Jsou jimi investice do technologie, hromadné zpracování, které vyžaduje svoz suroviny do továrny, pokud možno stabilní přísun suroviny, další energie na její zpracování, skladování a rozvoz produkce ke konečnému spotřebiteli. Výhoda levného místního zdroje obnovitelné energie se v tuto chvíli ztrácí. Peletky však lze získávat i přímo z přírody, která je vytváří v podobě zrna. Prvovýrobce bez prostředníků a dalších investic dostává do rukou produkt, který může prodat přímému spotřebiteli bez nákladů na investice, s minimálními náklady na dopravu a bez prostředníka.

Jestli vám běhá mráz po zádech nad tím plýtváním, sypat zrní, chléb do kotle, tak to naprosto chápu. Mráz toho však nechá v okamžiku, když si uvědomíte, že alternativním osudem tohoto obilí není žaludek člověka ani hospodářského zvířete, ale lihovar, že obilí čeká přeměna božího dárku na metlu lidstva a konec průmyslového lihu v cisterně s benzínem. Problémem není, zda toto obilí spalovat, o tom je rozhodnuto, otázkou zůstává, zda přímo, s minimálními náklady a tedy levně, anebo zda si zaplatíme za to, že to nebudeme vidět.

Pokud se oprostíme od předsudků a přijmeme pěstování topného obilí jako možný program, nalezneme oproti složitým a drahým postupům řadu výhod. Topné obilí umožňuje zemědělcům udržovat krajinu způsobem, na který jsou zvyklí a vybavení. V souladu s ochranou přírody je i požadavek nízkého hnojení dusíkem pod tyto porosty. Prvovýrobce získá produkt, který může snadno skladovat a přímo zpeněžit konkrétnímu odběrateli v nejbližším okolí. Zásobu paliva lze ukládat přímo v místě spotřeby. Investiční náklady pro koncového spotřebitele jsou srovnatelné s plynofikací, odpadá budování plynovodní sítě. Přechod na topné médium je věcí individuálního rozhodnutí.

Racionálně, tedy levně a úspěšně

Nelze nevzpomenout kampaň, kterou společně vedla zemědělská lobby a zelení proti společnosti ČEZ. Ta přišla s velmi racionálním nápadem, že nejméně kvalitní obilí z loňské sklizně zamíchá do uhlí a spálí. Společnost ČEZ již dneska vydělává na spalování biomasy přimíchané do energetického uhlí a tím bere kšeft podstatně dražším představám firem napojených na Stranu zelených, které počítají s budováním malých venkovských elektráren na biomasu. Těm se podařilo prosadit takové výkupní ceny elektřiny z biomasy, aby se tyto podnikatelské záměry staly efektivními, a teď se „jejich" byznys stal vítaným příspěvkem elektrárenského giganta. I proto je ve volebním programu zelených ČEZ vymalován jako veřejný nepřítel.

Spálení obilních přebytků však neohrožovalo pouze zájem zelených. Zemědělci považují za svoje svaté právo, aby jejich přebytky nakonec vykoupil stát, a to nikoliv za cenu zadiny, ale za cenu kvalitního obilí. Projekt se dotkl i zájmů obchodníků se státním obilím, kteří v systému dotací a ztrátové likvidace nadbytečných zásob vydělávají miliardy.

Pokud se podíváme na současnou politiku podpory venkova a zemědělství pozorněji, můžeme na uvedeném příkladě velmi dobře vidět, jak velká část prostředků určených údajně pro venkov končí v rukou lidí, kteří s venkovem mají společné pouze to, jak dobře jsou z těchto podpor živi. Pokud podporu venkova zjednodušíme na samu dřeň, na zájem zachování venkova jako krajiny, peníze pro venkov určené na venkově skončí a produkce venkovem tvořená si na trhu najde místo sama.

Prvním krokem k prosperitě venkova je obecná prosperita. Spojení venkovského a městského způsobu života vede přes snadnou dostupnost města z venkova a příležitosti, které město poskytuje, včetně pracovních příležitostí pro lidi v zemědělství nadbytečné. Prosperitu města zajistí jeho dostupnost po kvalitních komunikacích, především silniční, dálniční a částečně také železniční síť. Podnikání usnadní nízké daně a jednoduchý právní systém. Úspěšní lidé rádi kombinují různé výhody a městský život a venkovské bydlení k tomu patří. Levnější půda na venkově je komparativní výhodou, která spolurozhoduje o umístění investice, především u investic drobnějších, bez extrémních nároků na infrastrukturu a lidské zdroje.

Druhým krokem je prosperita zemědělství. K té vede pouze jediná cesta - zamezit nadvýrobě a změkčit agregátní křivku, která prosperitu zemědělství ohrožuje nejvíce (hned po státních regulacích). Cestou ke změkčení agregátní křivky je nalezení alternativního použití rostlinné produkce. Tím může být především pěstování produkce určené k energetickému využití. Ekonomicky využitelnou niku na trhu vytváří jednak dotace na údržbu krajiny, které tuto produkci zlevňují, jednak spotřební daně na fosilní paliva, které naopak zdražují uhlí, plyn a naftu.

Spotřeba energetických rostlin může být s výhodou zaměřena na místní zákazníky, především jako náhrada vytápění individuální zástavby uhlím a plynem. Jako nejperspektivnější palivo se jeví obilí, jehož zrna jsou přímo použitelná jako sypký materiál dávkovaný do topeniště kotle. Přebytky, které nejsou prodejné na místním trhu, mohou vykupovat elektrárenské společnosti a přidávat je do spalovaného uhlí. Tento postup se jeví účelnější a také ekologičtější než představy o budování kapesních elektráren na biomasu.

Nelze zavrhovat ani využití dalších rostlin, především řepky, cukrovky a brambor, k výrobě olejového metylesteru a lihu, což jsou přísady použitelné do benzínu a nafty. Mým osobním názorem je, že energetické zpracování těchto plodin má význam především kvůli technologii střídání plodin v zemědělství. Zušlechťování na kapalná paliva v sobě nese příliš vysoké náklady na to, aby se efektivitou vyrovnalo přímému použití energetického obilí. Podle mne je lepší přímou náhradou směřovat k úspoře topného plynu a jeho úsporu použít k pohonu spalovacích motorů, především v městském provozu, kde nevadí kratší dojezd. (Pro pořádek je nutné připomenout i význam venkovské turistiky a kombinování tradičního zemědělství s agroturistikou všech forem.)

Třetím krokem je racionální přístup k požadavku udržet přítomnost člověka v krajině. Pro území, které nebude schopno udržet ráz kulturní krajiny ani za těchto podmínek, by neměly být vytvářeny speciální dotační tituly kromě takových, které budou napomáhat jeho návratu k původnímu krajinnému rázu a využití jako biosférické rezervace s minimální přítomností člověka (hospodařícího v lese).

Optimistou býti

Pokud sledujeme vývoj zemědělské politiky a její filosofie, je nepochybné, že se v ní postupně prosazují racionální prvky. Jako se všemi racionálními prvky je i s těmito veliká potíž. V první řadě narážejí na dobře organizovanou obranu těch, kterým daná politika zajišťuje pohodlí a živobytí, v druhé řadě na strach a předsudky vůči změně; pro mnoho lidí je přijatelnější stará známá rovnost v chudobě než naděje v jiném a neznámém. I z politického hlediska mají racionální a ke všem stejně spravedlivá opatření svoji velkou nevýhodu. Znemožňují politikům demonstrovat svoje zásluhy za státní peníze. Vyfotit se před vzmáhajícím se venkovem je příliš velikášské, odpovídající je rozměr zásluh o sídlištní výtopnu, pro kterou se biomasa sváží kamiony z poloviny republiky. Dá se proto předpokládat, že ještě dlouhou dobu se budeme setkávat s monstrózními myšlenkami, kterými přetéká například volební program Strany zelených, nebo s tlakem zpracovatelů rostlinného oleje a lihu na masivní podporu míchání jejich výrobků do pohonných hmot. Na stávající neracionalitu vsadilo příliš mnoho vlivných lidí svoji kariéru, investice i podnikatelský úspěch. Budeme se setkávat také s činností orgánů ochrany přírody, kterým zachutnala moc a jež od razance a budovatelského úsilí premiéra Paroubka dělí jen její rozměr. Pevně však doufám, že postupně nalezneme rozměr živého venkova pro lidi, nikoli skanzenu pro puristy, nikoli továrny na přebytky, nikoli prostoru pro ušlechtilé experimenty bez naděje na úspěch.

Jsem venkovan, a tak si držím palce.

Autor je ekonom.