V lese Babylon

Poprvé jsme se setkali u Ruth a Jana Kotíkových, tety a strýce mé pražské manželky, kteří od roku 1969 žili v exilu v Západním Berlíně. Tam jsem se seznámil s některými českými emigranty, například s přítelem Jana Kotíka z časů Skupiny 42, spisovatelem a grafikem Jiřím Kolářem. Na toto první setkání si přesně nepamatuji, ale na to druhé ano. Pozval jsem Grušu na konferenci o Franzi ­Kafkovi, kterou jsem organizoval v roce 1990 v Muzeu moderní literatury v Marbachu u příležitosti kritického vydání Kafkova ­Procesu. Jiří Gruša mluvil živě a působivě o Mileně Jesenské. Večer se povídalo u vína; Gruša seděl sám u stolu, disidenti nebyli ve staré Spolkové republice příliš oblíbeni: byli narušiteli klidu, míru a souladu, mírového soužití mezi Východem a Západem. Za touto láskou k míru – jako dnes za tolerancí – většinou nebylo nic jiného než lhostejnost, člověk chtěl mít stejně jako dnes prostě klid. Posadil jsem se ke Grušovi a on mi vyprávěl, že se v příštím roce má stát velvyslancem v Bonnu, který byl tenkrát ještě hlavním městem Spolkové republiky. On nechtěl. Přemluvil ho jeho přítel Václav Havel, který se stal prezidentem. „Ale pak se nedostanu k psaní,“ řekl mu. Nato Havel nevrle: „A ty myslíš, že já se teď k psaní dostanu?“ Na to jsem pak jen tak mimochodem ostatním účastníkům konference sděloval: „Pan Gruša bude od ledna československým velvyslancem v Bonnu.“ A během chvíle byl obklopen davem velmi pozorných kolegů. (…)