Úvodní slovo

Když se na mne obrátil přítel František Mikš s dotazem na tip pro literární přílohu Kontextů, měl jsem jasno hned: Jiří Gruša, od jehož nečekaného odchodu – snad symbolicky 28. října – letos uplývá deset let. Také díky soubornému vydání jeho Díla v české i německé jazykové řadě se nyní s odstupem let stále jasněji rýsuje jeho až solitérní postavení mezi naší intelektuální elitou, v našem veřejném a politickém životě, ale i v naší literatuře.

Svými texty stále promlouvá k naší současnosti. Ano, je tu s námi i dnes. V hlavě mi utkvělo jeho varování před nemocnými prezidenty na Hradě. Tuto svou úvahu pronesl pouze soukromě, a pokud vím, nikdy ji nepublikoval, protože se tehdy dotýkala i jeho přítele Václava Havla, k němuž byl vždy příkladně loajální.

Pamatuji si také na jeden společný večer před léty s Jiřím Grušou, Františkem Mikšem a Petrem Fialou. Byla to nesmírně zajímavá diskuse vyrovnaných partnerů. Druhý den se k ní Jiří sám vrátil. Bylo vidět, že o ní stále ještě přemýšlí. „To jsou moc chytří mládenci!“ Dnes se tam shůry usmívá.

Dovolte, abych poděkoval Ministerstvu kultury ČR za podporu, Demeteru Malaťákovi, správci Archivu Jiřího Gruši v Moravském zemském muzeu, za spolupráci a všem popřál zajímavé čtení a společnou vzpomínku na hluboce věřícího básníka.