Úvahy o revoluci v Čechách po 15 letech

Knihu Bohumila Pečinky a Petra Havlíka Politika z obou stran lze hodnotit minimálně ze dvou hledisek. Prvním je zvolená forma: dialog politického komentátora a politického praktika, v devadesátých letech šéfa volebních kampaní ODS i ODA. Knihu bezprostředně ovlivnilo patnácté výročí sametové revoluce, které si tak nějak samo říkalo o bilanci. Nicméně z textu je přece jen zřejmé, že si oba aktéři spíše předem řekli, co by si tak asi měli říci, pak si to řekli, řečené se mezitím nahrálo, dotvořilo empirickými vsuvkami a bylo hotovo.

Jinak vyjádřeno: forma dialogu byla spíše znouzectností urychlující vznik konečného produktu. Navíc oba aktéři spolu výrazně nesouhlasí pouze v otázce restitucí (Pečinka je pro, Havlík proti). Nicméně Pečinkův a Havlíkův dialog má i své přednosti. Zejména čtivost, umocněnou ještě vypravěčským vkládáním charakterizačních historek. Vzhledem k mnoha málo známým, překvapivým až šokujícím skutečnostem, které text obsahuje, by však asi bylo lepší napsat klasickou knihu a řečené v ní lépe vyargumentovat a podložit. Chybou je též absence jmenného rejstříku - ten však mnozí nakladatelé považují za zbytečný výdaj a s oblibou tak šetří na nepravém místě. Prodávat zejména historické knihy bez rejstříku je však totéž jako nabízet televizory bez ovladače.

Tolik na úvod k formě a nyní již vzhůru k obsahu. První šok čtenář zažije při nemilosrdném odhalení politiky jakožto drogy, jež má vlastně smysl jen sama pro sebe: jakékoli vyšší cíle a zásadní programové spory z české politiky s polovinou devadesátých let mizí. Možná se jedná o generační záležitost, o zákonitá „hubená léta", možná jde dokonce o symptom Fukuyamou ohlášeného konce dějin, jenž se však zjevně týká pouze západní civilizace, umírající na vlastní vyprázdněnost. Logickým důsledkem je pak vzestup tzv. politického polosvěta, mafiánských praktik „zkušených šíbrů" ve službách různých lobbistických zájmových sítí a bratrstev, operujících na hraně, ba spíše za hranou zákona. Politici se tak stávají pouhými loutkami, vedenými z potemnělého zákulisí kýmsi jiným. Zbohatlými veksláky, mafiemi, které se v médii nepokrytém, a proto vlastně neexistujícím „zásvětí" navzájem potírají. Diváci vidí pouze pohyby loutek na vyhrazeném jevišti, popřípadě nějakou tu „aféru", jež však zpravidla není pravou příčinou odchodu daného politika. O něm často rozhoduje milost či nemilost zákulisních skupin, přičemž to, čemu se říká „aféra", je vlastně jen zástupným vysvětlením pro diváky, aby věděli, proč už v příštím díle seriálu určitou (ne/oblíbenou) postavu neuvidí. Nikoho přece nelze nechat zmizet bezdůvodně - bezdůvodné zmizení je příliš riskantní, neboť obestírá tajemstvím a tudíž vyvolává nebezpečné otázky. „Morální asymetrie mezi stovkami tisíc za Grossův byt na jedné straně a desítkami miliard za zpackanou nucenou správu na IPB jsou strašné," povzdychne si na s. 182 Bohumil Pečinka. Přesto autoři doufají, že jejich odhalení temných zákoutí české politiky (bohužel často jen naznačená) budou působit jako apel a trochu přispějí k budoucí změně k lepšímu. Uvidíme.

V popisu bažin, do nichž zabředl český politický život, by se ale neměly utopit některé spodní, možná až podvědomé (nezamýšlené) vrstvy textu, to, co z něho zaznívá spíše jako ozvěna, to, co se v předkládaném dialogu skutečně urodilo. Jde přitom o věci pro české pravicové prostředí nepříjemné, ba možná stejně šokující jako popisy praktik politických polomafiánů. Zde však vlastně končí klasická recenze a začíná spíše sled úvah, k nimž Havlíkova a Pečinkova kniha recenzenta inspirovala. Má-li však nějaká kniha potenci vyvolávat diskuse a polemiky, představuje tato vlastnost i jedno z nejlepších doporučení pro čtenáře, a to navzdory některým uvedeným výhradám.

Bourání klausovských mýtů?

České pravicové prostředí je přímo bytostně formováno osobou Václava Klause, mnohem více, než by bylo zdrávo. Dělí se na Klausovy příznivce, kteří v současném prezidentu vidí státníka, jenž prosadil trh a kapitalismus, a nebýt zrady v jeho blízkém okolí, mohl by své reformy v klidu dokončit. Ostatně spor o devadesátá léta tvoří jedno z hlavních témat současného předvolebního boje; objeví se takřka vždy, když v televizní diskusi proti sobě zasednou politik vládní ČSSD a opoziční ODS. Druhou skupinu českého pravicového milieu tvoří Klausovi odpůrci, kteří ho obviňují z řady chyb a omylů, ústících až v nástup levice k moci.

Obraz Václava Klause, jenž prosvítá ze stránek Pečinkovy a Havlíkovy knihy, je překvapivě dosti kritický, a to jak výslovně, tak i v nepřímém vyjádření. Překvapivě, neboť Havlík i Pečinka představují kultivované zástupce první z výše uvedených skupin. Verbální thatcherista Klaus se již v polovině devadesátých let (v knize na s. 132) rozloží před železničním odborářem Duškem, jemuž zbaběle ustoupí, čímž vrazí „sarajevskou" dýku do zad ministru dopravy Janu Stráskému. Jaký pak div, že se právě s Janem Stráským později setkáme ve „zrádcovské" Unii svobody. (Mimochodem avizovaného odhalení zákulisí tzv. sarajevského atentátu se čtenář od Havlíka a Pečinky nakonec vlastně nedočká.) Někdy v té době Václav Klaus vyhlásí konec reforem, přičemž každý musí vědět, že je to po několika málo letech holý nesmysl. Podle Petra Havlíka podlehl Václav Klaus sebeklamu, „dojmu, že jsme za vodou. Skončilo to fatální chybou ODS ve volební kampani 1996, když do svého volebního sloganu napsala ‚Dokázali jsme, že to dokážeme'."

„Kdy už tam budeme?", ptají se malé děti při cestě vlakem. Jako kdyby Václav Klaus dostal strach, že se jeho životní dílo nezdaří, a možná hodlal vše zachránit tím, že vyhlásí jeho úspěšný konec. Fanfáry měly zaznít v době, kdy vrcholil takzvaný „bankovní socialismus" a kdy se běžně psalo, že by mělo dojít i na regulaci nájemného, poslední velkou cenovou deformaci. Nedošlo na ni dodnes a zeptejte se mladých lidí, jak snadno se v ekonomicky úspěšné České republice shání dostupné bydlení.

Václav Klaus je považován za velkého hráče urputně dobíhajícího každý míček. Což je do jisté míry pravda, jenže pouze její předposlední věta. Věta první zní: Klaus je hráč, jenž usíná na vavřínech a začne pořádně hrát, až když už hoří. „Z vizionáře se příliš rychle přeměnil v ceremoniáře a údržbáře a zapomněl, že politik musí mít armádu, která za ním stojí," říká na s. 218 Petr Havlík. Údržbáře Klause, člověka přeceňujícího vlastní schopnosti, mistrně ovládajícího umění vytvářet si nepřátele a fatálně neschopného týmové práce i orientace v lidech, pak sice slovy Petra Havlíka „prohry nakopávají", je však otázkou, co lze v takřka beznadějné situaci ještě uhrát.

Závěrečná sentence pravdy o Václavu Klausovi je proto podle recenzentova mínění tato: Od roku 1996 Klaus uhrál jenom čestné porážky. „Jeho pozdější úchvatné comebacky byly více o emocích a o hodnocení těch ostatních, ale programová shoda byla definitivně fuč," konstatuje na s. 119 Petr Havlík. K tomu je třeba dodat, že se sice Václav Klaus takto udržel ve vysoké politice, ale ve funkcích, v nichž už nemohl nic pořádného prosadit. „Stejně se budu muset dohodnout se Zemanem," pronesl podle Havlíkova svědectví na jaře 1998, dva měsíce před volbami (s. 166). Dohodl opoziční smlouvu, svůj největší politický omyl. Namísto historického znemožnění sociální demokracie, o němž viditelně básnil Miroslav Macek, nastal pravý opak. Sociální demokracie převzala výkonnou moc včetně ministerstev vnitra a tajných služeb, tedy oblastí, jež Václav Klaus vždy povýšeně podceňoval (s. 217-218). Výsledky jsme viděli, vidíme a ještě asi uvidíme: návrat vnitráckých struktur na stará místa, nárůst policejních odposlechů, prorůstání světa politiky, hospodářství, policie i zločinu do zauzlovaného propletence, v němž už ani nelze rozpoznat, kdo je padouch a kdo hrdina. Kauza Kořistka, v níž byl šéfovi opozice a Klausovu nástupci, „falešnému a prázdnému" Mirku Topolánkovi, odposloucháván telefon a kdy byl jeho nejbližší pobočník spektakulárně zatýkán za pomoci speciálně vyslaného vrtulníku, snad nejlépe ilustruje důsledky Klausova strategického omylu. Bál se být v ostré opozici či ve velké koalici. Raději se hezky zařídil v Poslanecké sněmovně, při nástupu pěkně po klausovsku sepsul personál za neumyté hrníčky v závodní jídelně a v pracovní době prý opravoval vládní návrh státního rozpočtu (to poslední viz s. 174). Po čtyřech letech si Miloš Zeman připsal všechny úspěchy a rozdáváním privatizačních zlatých vajíček připoutal podnikatelskou elitu k Lidovému domu, zatímco Klausův sen, nový volební zákon, zrušil ústavní soud. A ještěže tak, neboť nevydařená kampaň ODS bez chuti a bez zápachu byla smutným koncem velkého reformátora Klause ve velké stranické politice. „Vystupoval tam stařík bez energie, který lidem říkal, že je dobře, že přišli, protože on potřebuje posílit. Už to byl jiný Klaus, jenž energii nerozdával, ale spíše ji potřeboval. Tehdy jsem si říkal: tak a to je konec," vzpomíná Bohumil Pečinka na předvolební mítink v Blansku v roce 2002.

Naposledy Václava Klause mobilizovala prezidentská volba. „Ten vyčerpaný a směšný politik, který se po prohraných volbách 2002 dožebrával zbytků moci v podobě přání být alespoň předsedou Poslanecké sněmovny, najednou klausovsky zářil, jeho projevy měly vtip a nadhled. Především ale dokázal přesvědčit své dávné protivníky, že sázkou na něj neohrozí své politické zájmy," říká poněkud euforicky Pečinka. Už nedodává, že Václav Klaus takto přesvědčil i většinu Grebeníčkových komunistů, bez jejichž hlasů by v zimě 2003 z velké politiky asi definitivně vypadl. Havlík s Pečinkou také spatřují v Klausově zvolení prezidentem perspektivu jeho dalšího dlouhodobého působení v politice. „Možná jednou zjistíme, že jeho přínos coby prezidenta republiky bude větší než premiéra," uzavírá Klausovi věnovanou kapitolu Petr Havlík.

Jenže Václav Klaus na Hradě je také spíše obrazem bezmoci. Případnému vstupu komunistů do vlády či jejich opoziční smlouvě s ČSSD nezabrání, ani kdyby se rozkrájel. Stačí, budou-li sociální demokraté spolu s komunisty disponovat nadpoloviční většinou. Jako prezident si Václav Klaus roku 2004 vyžádal zprávu o příčinách nárůstu odposlechů. Obdržel elaborát plný průhledných statistických mystifikací, za něž by coby profesor na VŠE musel vyhodit od zkoušky každého studenta. Jako hlava státu však mohl pouze zdvořile zuřit na hradních internetových stránkách, tedy ve světě virtuální reality. Za bublanovitou fasádou se nám i Václavu Klausovi opět smějí do obličeje estébáci.

Má liberalismus krátké nohy?

Kudy z marasmu ven? Jednu z jeho nepřímých příčin indikuje sám Petr Havlík, když odpovídá na otázku „Co to je stát a jak by měl vypadat". „Osobně ho vidím jako malou, ale spolehlivou servisní organizaci pro plátce daní," říká Havlík. „Ne dnešní kolos, který nám diktuje životní styl a snaží se postihovat naše iniciativy." Ale přesně v tom po mém soudu vězí kardinální problém české pravice - ve vnímání státu coby pouhé servisní organizace pro plátce daní. Česká pravice je pravicí zejména a takřka jedině ve smyslu ekonomického liberalismu, hodnotově však nezřídka zastává spíše liberalismus levicový. Například pokud jde o potraty, svazky homosexuálů a vztah k náboženství, mají čeští pravičáci často mnohem blíže k západní levici či k americkým demokratům Billa Clintona a Johna Kerryho. (Na čemž aktuální prezidentské veto zákona o registrovaném partnerství nic nemění; ostatně Pavel Bém a Jan Zahradil se v této otázce postavili proti svému čestnému předsedovi.) České pravici chybí pevný vztah k hodnotám, dějinám a víře, po smrti Václava Bendy v jejich řadách skutečné konzervativce vlastně nenajdeme. Na to skomírá, i to ji asi činní bezbrannou vůči pečovatelské ČSSD, jež by si snad mohla dovolit vraždit neviňátka, jen kdyby její vedení nakonec proneslo kouzelnou formuli, že nějaké ty zdroje tu přece jen jsou...

Ale cožpak není český stát především českým královstvím s tisíciletou tradicí, v jehož čele podle české státoprávní teorie stojí svatý Václav, jenž svou moc pouze propůjčuje aktuálnímu vládci, který jednou bude právě knížeti Václavu skládat účty? Stát jako prosazovatel a udržovatel hodnot, spravedlivých zákonů, kultury a vzdělanosti - to je však představa, při níž příznivec české pravice spíše povytahuje obočí, pokud přímo emotivně nepokřikuje něco o levičácích. (Navzdory tomu, že trh přece může efektivně fungovat pouze v kulturním prostředí, tj. tam, kde jsou pevně zakotveny jisté civilizační normy a vzorce chování.) Kdo za to může? V jisté míře i - Klaus! Ten přece tvrdil, že kvůli přivábení západního kapitálu musíme přijmout „měkčí pravidla", že vzdělání je v prvé řadě investicí jedince do jeho individuální budoucnosti (v případě studia na ekonomické fakultě je to třeba pravda) a že za téměř všechna zla na světě mohou intelektuálové. Rovnice intelektuál = levičák = nepřítel napáchala v části české společnosti více škody než Viktor Kožený a jeho přátelé - tuneláři. Pokud však česká společnost na něčem stála, tak právě na škole, na vzdělání a na intelektuálech. To je česká tradice, nikoliv zámořský obchod s čajem a tabákem či hon na lišku volného trhu. Nepochopí-li tohle ODS, zahyne a neplakejme pak pro ni, nepochopí-li to v blízké budoucnosti nadpoloviční většina občanů této země, zahyneme všichni jakožto národ.

Autor je politolog. Působí na IPS FSV UK Praha.