Úděl filozofa levice

Vzpomínky filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (Listy o druhých a o sobě, Torst, Praha 2005) uspořádal Jiří Opelík z rukopisného materiálu, který vznikal od padesátých do sedmdesátých let minulého století. Profesor J. L. Fischer se s režimem rozešel v padesátých letech a jako penzionovaný vysokoškolský pedagog se octl v nezáviděníhodné hmotné situaci. Napsal první část vzpomínek pro nakladatelství Československý spisovatel, jež ale rukopis odmítlo. Vznikaly další varianty. Velmi potřebný honorář byl proplácen formou zálohových stipendií. K vydání Listů o druhých a o sobě však došlo až dvaatřicet let po autorově smrti.

Různé varianty rukopisu putovaly skoro dvacet let po českých nakladatelstvích a J. L. Fischer průběžně reagoval na lektorské připomínky. Text byl tedy postupně uzpůsobován dobovým požadavkům, aniž zůstala zachována eventuální privátní podoba rukopisu, která by nesla pečeť autorova neporušeného osobního mínění. Proto se dnešní čtenář přes veškerou péči editora ocitá na nepevné půdě. Nevíme, pokud text vzpomínek vyjadřuje skutečný názor autora a do jaké míry je reakcí na nakladatelské, ve skutečnosti dobové politické požadavky. Je tu nabíledni kus bídy české memoáristiky a vůbec slovesné kultury od roku 1938 do roku 1989. Relativizace nezasáhla pouze texty psané bez pomyšlení na zveřejnění tiskem anebo ty, jež vznikaly v zahraničí.

Čtenář tedy musí přistupovat k četbě Listů o druhých a o sobě s vědomím, že podstata výpovědi není jen ve slovech, ale někdy i v tom, co raději nebylo ani zmíněno. Příkladem budiž, že J. L. Fischer byl dvakrát členem KSČ. Poprvé se stal komunistou ve dvacátých letech a legitimaci vrátil údajně v roce 1929. Podruhé se týž proces zopakoval po roce 1945. Listy o druhých a o sobě zahrnují autorův život do roku 1938 a informují nás o odborném i politickém zrání, včetně veřejných aktivit výrazně levicového intelektuála. Avšak o předválečném členství v KSČ, natož o důvodech jeho ukončení nepadne zmínka. Pamětník komunistické „jakoby" reality, skládající se pouze z vhodných údajů (přičemž nevhodná fakta prostě nebyla zmiňována), pochopí.

Ale co vlastně chápeme? Patrně nutno vzít na vědomí, že text vznikající na pozadí obecné neupřímnosti, vyvolané všeobecným nátlakem až terorem, není jen pramenem věcných údajů, ale také příležitostí k úvahám o podobách, jakých nabývá lidská výpověď za nesvobody. Právě proto nelze Listy o druhých a o sobě číst jako životní zpověď, ale jako relativně složitou výpověď výrazného prvorepublikového levicového intelektuála, včetně omezení, jež s sebou tato životní pečeť nesla po únoru 1948.

Následky války

Fischerovo vyprávění o dětství a mládí má nepochybně svou osobitou hodnotu pro čtenáře zajímajícího se o dobový život před rokem 1914. Ze vzpomínek na první světovou válku pochopíme, že jako rakouský voják nebyl budoucí intelektuál (narozený v roce 1894) ušetřen dlouhodobého vyčerpání, zranění, nemocí a dalších následků války, jež mu způsobily doživotní zdravotní problémy. Čtenář připustí, že nejen vleklé zdravotní potíže, ale i některé psychické rysy (Fischerova hyperaktivita a stálá potřeba zasahovat do veřejného dění) mohou být chápány i jako součást veteránské neurózy. V Česku nejsme zvyklí všímat si následků válečných zážitků jako významných faktorů, ač právě za první světové války prošly zákopy i lazarety statisíce mužů; na jisté ignoranci trvalých duševních následků frontových zážitků má asi svůj podíl i čtenářský úspěch švejkovského vojenského folklóru. Fischer nás o své neurastenii informuje otevřeně a poměrně podrobně, protože byla významnou součástí jeho osobního údělu.

Po návratu z války se mladý, ostře vnímající a spásy se dožadující ctižádostivý intelektuál cítí být především kolektivistickým vlastencem a dokonce přívržencem strany národní demokracie. Upřednostňuje zájem národního celku před zájmem jednotlivce. Nelíbí se mu roztříštěné politické stranictví. Je tedy latentně totalizujícím kolektivistou, kritizujícím „šílenství krátkodechého, zhoubného fanatismu a stranických zájmů" (s. 93), preferujícím nepolitické působení na údajně „neutrálních bázích". Brzy nato se už stává marxisticky orientovaným levicovým aktivistou, nerozmyslně potírajícím „bahnící demokracii" - k tomuto termínu se Fischer vrací několikrát. Máme tedy před sebou doklad o prostupnosti nacionalistického a socialistického kolektivismu.

Fischerovo intelektuální i životní usilování bylo patrně v mnohém určeno zážitkem rozvratu evropského světa, k němuž došlo v letech 1914-1918. Svá mladá východiska označuje jako pokus o ustavení nového řádu ve znamení poválečného humanismu, ve znamení mládí. K podepření tohoto typu romantismu neměl sloužit jako u německých sousedů Nietzsche, nýbrž „antiintelektualismus bergsonovské ražby" (s. 117). Potud byl J. L. Fischer radikálním prorokem sociálních změn s osobitou romantickou distancí od marxleninismu.

Listy o druhých a o sobě tedy přinášejí svědectví o myšlenkovém a v neposlední řadě i citovém pozadí, na němž se u nás rodila institucionalizovaná marxistická levice, u sousedů pak radikalizující socialistický nacionalismus. Mluví o „znamení citově zvlněného humanismu (zúrodňovaného G. Duhamelem, Ch. L. Philippem, Ch. Vildracem aj.), který však stále ostřeji a důsledněji byl poznamenáván skutečností Ruské revoluce. Pro většinu se tento vliv stal rozhodující." (s. 106) Důležitá zřejmě byla též role jednotlivých osobností, jež se k formujícímu se hnutí přidávaly. Pro Fischera byl přitažlivým majákem S. K. Neumann, jehož zastihl právě na cestě od anarchismu ke komunismu a o jehož očích dokonce praví, že v nich byl „stesk z cizoty a odcizení, které ze své samoty chtělo ven, do družného zástupu; snad proto ty oči hořely snem o volnosti nejvolnější v nejdružnější družnosti, když v mladistvé, blasfemicky vykřikované aristokratické osamocenosti hledaly široké pole zástupů, dnes zoufajících, ale zítra bojovných a vítězných." (s. 109)

Fischerův S. K. Neumann vypadá tak trochu březinovsky pateticky. I řada dalších působivých mikroportrétů z galerie české meziválečné levice rozhodně svědčí proti tomu, že by se ve dvacátých letech někdo příliš zabýval například Marxovou teorií nadhodnoty. Příklon k poruštěnému marxismu měl spíše citové než rozumové příčiny. Ovšem Leninovo chápání třídnosti a státu jako orgánu třídního násilí posléze zralejší J. L. Fischer odmítal. Zejména Marxovu představu beztřídní společnosti interpretoval zcela věcně jako utopickou „vidinu dosaženého, konečného klidu, jímž by jakýkoliv další vývoj byl znemožněn". (s. 128) To byla pro filozofa nepřijatelně mýtická vidina.

Nepřijatelný

Přestože J. L. Fischer ctil ruskou revoluci z roku 1917 jako svého druhu orientační znamení, s byrokratickým marxismem si očividně nerozuměl, jakkoliv byl v mládí zřejmě dosti radikalizujícím hlasatelem revolty. Proto také po roce 1948 nebyl pro stranu a vládu už přijatelný ani jako služebník, natož jako partner k interní diskusi. Jeho osobní drama po únoru 1948 bylo v řádu tragédií mnoha evropských levicových intelektuálů. Jenže například francouzský (občas) souputník i (občas) oponent komunismu J. P. Sartre mohl na peripetiích svého politického mínění vyzískat popularitu. Český filozof měl co dělat, aby uhájil holé živobytí.

Výsledkem generačního usilování o znovuvýstavbu světa, když původní prostor dětství a mládí byl roztříštěn za 1. světové války, byl jakýsi socializující gnosticismus. Za samozřejmé se mělo, že ve středu všeho stojí, rozpíná se, činí se člověk, v jehož moci by také mělo být vše, co existuje, změnit k lepšímu. Potud začátek filozofovy cesty, která ve třicátých letech dospěla k rozměrné publikaci Krize demokracie.

Soukromé osudy J. L. Fischera se po Praze odvíjely v Olomouci, kam byl přeložen jako zaměstnanec univerzitní knihovny. Důvodem byl údajně článek z roku 1923, vysvětlující atentát na Aloise Rašína z dobové sociální situace. V Olomouci, ač zmínka o formálním členství v KSČ v textu nepadla, se také mladý filozof zapojuje do stranických aktivit a do místního kulturního dění. Pro text psaný na nakladatelskou míru po polovině dvacátého století bylo lepší vynechat jakýkoliv věcný údaj, který by nakonec nutně vedl k otevřenému konstatování, že J. L. Fischer se rozloučil se stranickou legitimací právě po nástupu propagandisticky zbožšťovaného Gottwaldova vedení. Zajímavý je zato referát o Hebbelově Juditě v olomoucké činohře v roce 1924. J. L. Fischer se na této patrně expresionistické inscenaci podílel jako překladatel i jako Hebbelův vykladač.

Za nevyhnutelnou politickou zamlženost je čtenář odškodněn množstvím hubatých mikroportrétů postav, osob, osobností z olomouckého a posléze i z brněnského vysokoškolského a kulturního prostředí. Velmi podnětné jsou Fischerovy dobové postřehy k Masarykovu myšlení. Kdysi totiž položil dodnes zajímavou otázku: „...nelze-li právem v jeho (tedy TGM - pozn. aut.) díle vidět trvalé a opětovné pokusy úniku před nihilismem, ...není-li nejvlastnější smysl, osudový úděl Masarykova usilování v houževnatém překonávání ...nihilismu". (s. 139) Fischerův Masaryk zápolící s pokušením nicoty je rozhodně zajímavějším projektem než oficiální ikona filozofa, ve své dokonalosti povzneseného nad jakoukoliv negaci. Inspirovaný je i Fischerův pohled na Mahena, u něhož zřejmě nikoliv neprávem postihuje nepřekročené stirnerovské kořeny i nezvládnutý sklon k myšlenkové matnosti.

J. L. Fischer měl živý smysl pro krásnou literaturu. Na jeho kritických glosách a mikroportrétech V. Nezvala, F. Halase, B. Václavka, J. S. Machara a dalších jsou patrná nejen dobová omezení pohledu, ale i beletristická ctižádost a potěšení z pružnosti slovního výrazu. Avšak tam, kde filozof snil svůj sen o celistvostním, řádovém, a proto totálním řešení lidských problémů (s. 308), pro naše oči přece jen myslel, snil a bděl až příliš pod pečetí své doby. Právě proto se filozof JLF přece jen dnes jeví jako socializující gnostik utopické ražby. Věřil, že skutečnost „zlidští", teprve až ji člověk plně ovládne a přeformuje, tedy až se my všichni (levicoví myslitelé a ideologové napřed) ve vší socialistické neskromnosti staneme všemohoucími. Pak bude mechanický a na kvantitě založený kapitalistický řád přeměněn ve vyšší řád kvalitativní a skladebný.

Bylo by jistě zajímavé vědět, co by J. L. Fischer soudil o dnešní realitě lidského bytí, až přepychově opatřené množstvím nejen věcí, ale i životních možností. Zda by uznal vzájemnou těsnou funkční provázanost životů Evropanů za chvalitebně řádovou kvalitu, nebo jestli by i nás obvinil z individualismu a z poddanosti mechanické kvantitě. Zdá se, že by sotva mohl přehlédnout, že už nežijeme ve světě určovaném produkcí tun uhlí a oceli na hlavu, nýbrž že naše existování dokonce stále podmanivěji ovlivňuje ochota-neochota k co nejširší vzájemné spolupráci.

Uznal by J. L. Fischer změnu kvantity průmyslové civilizace v kvalitu postprůmyslové civilizace? Nebo by se přiřadil k „rudým", případně k „zeleným" radikálům? I myslitelé žijí svůj konkrétní historický úděl v konkrétních podmínkách, a proto se vyjadřují dobovým jazykem a především k nejistotám své doby. Smíme už jen pokusně odhadnout, že v případě J. L. Fischera by i dnes na jedné straně působila vysoká osobní kultivovanost, hloubka životní zkušenosti a úcta k rozumu. Na straně pokušení by opět jako kdysi bylo ke spatření nutkavé sebectění pod záminkou ušlechtilého humanismu, intelektuálova sebestřednost a kolektivistická představa, že „jenom skrze lidský svět vede cesta k nám samým a že na svůj soukromý domov máme plné právo teprve v domově obecném". (s. 351)

Listy o druhých a o sobě jsou zajímavým dokumentem i tam, kde obsahují dobová myšlenková schémata. Jistá pošetilá povznesenost nad fakta je snad zjevná v odstavcích věnovaných politickým tragédiím let třicátých a zejména roku 1938. Zde se (s. 378, 381) v podstatě chápavému čtenáři ani nechce citovat z galerie dobových omylů, snad ještě umocněných dodatečnou poptávkou lektorů rukopisu. Bezpochyby pro toho, koho poutají otázky spojené s latentním a snad až živelným kolektivismem české inteligence, který i dnes občas dosahuje téměř náboženského zanícení, budou vzpomínky J. L. Fischera poutavým souborem zkušeností, postojů, námětů k úvaze. Čtenářský zážitek poskytují i přesto, že nejdobrodružnější léta své existence (holandský exil za 2. světové války, opakovaný zážitek rozvratu po polovině 40. let a rozchod s KSČ v poúnorovém Československu) už J. L. Fischer nestačil popsat. Je to shoda okolností, osudové prokletí, nebo důsledek celkové matnosti reprezentativních osobností českého 20. století? Proč z pamětí osobností české levice (například počínaje Fischerovým antipodem Edvardem Benešem) osud téměř pravidelně vytrhával právě ty nejzajímavější stránky?