Ubývání politiky

Vždycky jsem si myslel, a dokonce to občas i říkal, že politika je pouze jednou z činností, která je v demokratické společnosti vyhrazena především profesionálům, kteří mají jisté vědomosti a schopnosti – například k nim patří schopnost uzavírat kompromisy. Představu, že by politicky aktivní měli být stále jaksi všichni občané, jsem odkazoval a stále ještě odkazuji do říše socialistické utopie. V této koncepci by si měli také samotní politikové hlídat „své hřiště“ a stále přesvědčivě předvádět, že jsou odborníky v oblastech, kde my ostatní jsme jen laiky.

V posledních letech mne ovšem překvapila jiná společenská tendence, kterou nazývám „únikem politiky“, na níž se někteří politikové sami účastní. Protože můj redakční kolega František Mikš někdy používá v editorialech příměry z řemeslnického prostředí, učiním tak též. Je to podobné, jako kdybyste si pozvali domů řemeslníka, aby vykonal jistou práci, k níž se necítíte kompetentní nebo se chcete prostě věnovat něčemu jinému. Řemeslník, například instalatér, by sice souhlasil, že požadovanou práci odvede, poté by se ale začal vymlouvat. Nejprve by tvrdil, že by to udělal lépe cukrář, a pak by dodal, že byste si to nakonec mohli udělat sami. Svůj postoj by pak korunoval tvrzením, že je pod tlakem názorů, které se objevují v tisku.

Něco podobného se děje s naší politikou. Dovolte mi uvést tři příklady toho, co mám na mysli, již konkrétně, nikoli příměrem.

Prvním, asi nejvýraznějším příkladem jsou přímé prezidentské volby. Ještě před nimi by snad měli ti, co je vehementně prosazovali, jisté oprávnění tvrdit, že se bude jednat o spravedlivější akt, který bude znamenat rozšíření demokracie a svobody v naší zemi. Co se však stalo ve skutečnosti? Rozhodování odpovědných politických profesionálů nahradilo rozhodování politických profesionálů (nebo politických neprofesionálů, jak se ukázalo v případě ODS) kombinované s průnikem dobráckých či méně dobráckých politických analfabetů; a to vše v tvrdém světle televizních kamer, v nichž měl hlavní slovo nikoli politik, ale moderátor, který se často stal hrdinou večera. Větší únik politiky si lze stěží představit.

Druhý možný příklad této tendence představují reakce na prezidentskou amnestii. Nemám na mysli pouze současně dětinský i tragický pokus levicové části senátu obvinit V. Klause z velezrady. Ten ve své podstatě je ještě alespoň politickým jednáním, i když bez elementárního pochopení tradiční funkce senátu a významu slova velezrada. Mám spíše na mysli shodné mínění všech dalších kandidátů na prezidentský úřad a všech okolostojících politických reprezentantů, že se rádi něčeho takového jako udílení amnestie vzdají a že i s individuálními milostmi budou šetřit. Nelze přitom nevzpomenout na staromilecký republikanismus ze začátku 20. století, opovrhující vším, co by připomínalo monarchii, který se v takových vyjádřeních připomněl. Mám opět na mysli až příliš snadné rozhodnutí ustoupit ve věcech, které by stály za hlubší zamyšlení, a takříkajíc vyklidit pole.

Třetím, poměrně aktuálním případem je prezidentovo rozhodnutí ohledně udělování či neudělování profesorských titulů. Nejde přitom o celkem evidentní chybu, kterou Miloš Zeman udělal v konkrétním případě Martina Putny, a o to, že bylo jasné, že své rozhodnutí nemůže rozumně obhájit. Jde o opětnou lehkost, s jakou se vzdal možnosti vytvářet nejen slavnostnější ráz předávání titulů, ale i pozice pojistky, která zůstává pojistkou, i když jednou selže. Jenže právě u Miloše Zemana člověk nikdy neví. Opuštění pozice v drobné věci nemusí vyloučit posílení ve věcech zásadních.

Jinými slovy: je docela možné, že politici jsou pod opravdovým tlakem, který je nutí, aby se sami zbavovali svých politických i reprezentativních funkcí. Nemůže být také sebemenších pochyb, že tento tlak je častokrát způsoben jejich neprofesionalitou. Jde o provázané nádoby. Možná je právě neprofesionalita příčinou úniku politiky, vedle onoho zmíněného tlaku tzv. občanské společnosti, médií a pražské kavárny.

Ale stejně: od řemeslníka se nestydíme požadovat nejen profesionální výkon, ale i jakési základní odhodlání provést určenou práci. V případě politiků by to nemělo být jinak. Měli by dokázat bránit své povolání, které je politikou, reprezentací i symbolem.