Turecko-evropská otázka v české vnitřní politice

V září a v říjnu 2005 se i v české vnitřní politice vyhrotily spory, které se týkají případného vstupu Turecka do Evropské unie. K politizaci této otázky přispěl především prezident Václav Klaus, který ji využil k další kritice stávající EU jako celku, a Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, která dokonce navrhla uspořádat k danému tématu referendum. Argumenty ve sporu o přijetí či nepřijetí Turecka do EU naznačují i širší strategicko-politické vize toho, jak určití aktéři nahlížejí na konečnou podobu evropské integrace a na roli EU ve světové politice.

Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU

Evropská unie se dne 3. října 2005 rozhodla po náročných a bouřlivých diskusích zahájit přístupová jednání s Tureckem. Jedná se o další důležitý krok na cestě k plnoprávnému členství Turecka v EU, což je akt, který by mohl zásadně změnit charakter dosavadní evropské integrace. Samotné zahájení přístupových rozhovorů ještě ale rozhodně není definitivní zárukou vstupu Turecka do EU.

Vztahy mezi Evropskými společenstvími (a po roce 1993 Evropskou unií) a Tureckem mají dlouhou historii. Již v roce 1959 požádalo Turecko o statut asociovaného člena Evropského hospodářského společenství a v 1963 byla podepsána Asociační smlouva mezi EHS a Tureckem, která mj. obsahovala ustanovení o právu Turecka na pozdější vstup. Na tuto smlouvu navazovalo několik dalších, které řešily dílčí i obecné otázky vztahu ES a Turecka. V roce 1987 Turecko podalo přihlášku k plnoprávnému členství. V roce 1989 ES sice uznaly způsobilost Turecka ke členství, ale odmítly hodnotit jeho žádost a tím ji dočasně de facto zamítly.

Možnost vstupu Turecka ale nadále zůstala otevřená. K 1. lednu 1996 navíc vstoupila v platnost dohoda o celní unii mezi Tureckem a EU. V prosinci 1997 v Lucemburku se ještě Evropská rada rozhodla neudělit Turecku statut kandidátské země, avšak v prosinci 1999 po helsinském summitu tento statut získalo. Muselo však splnit kodaňská kritéria stanovená pro nové členy v roce 1993 (politická kritéria demokracie, hospodářská kritéria funkčního tržního hospodářství a „acquis kritéria" převzetí povinností a práv členů EU).

Následovaly rozsáhlé změny tureckého právního řádu a Turecko se snažilo uspět ve známé „regatě", tzn. soutěži v uzavírání jednotlivých kapitol členství s Evropskou komisí. Kodaňský summit EU v roce 2002 však znamenal pro Turecko značné zklamání, když na rozdíl od deseti dalších kandidátských zemí nebylo přizváno k zahájení rozhovorů. Tato možnost však opět zůstala otevřená v případě splnění politických kritérií. Po dlouhých jednáních přišlo dne 3. října 2005 výše zmíněné rozhodnutí.

Zatímco v Turecku má vstup země do EU silnou vnitropolitickou podporu i podporu veřejnosti (podle různých průzkumů podporuje přistoupení Turecka 70-90 % jeho občanů), v Evropě představuje tato otázka ostrou dělící linii mezi různými proudy a důvod bouřlivých debat. Ty se projevily i v české vnitřní politice, i když s menší intenzitou než např. v Německu (kde sehrály významnou roli i ve volební kampani), v Rakousku, ve Francii či v Řecku. Jednotlivé politické proudy promítají do debat o přijetí Turecka své celkové vize evropské integrace (proto se odůvodnění jednotlivých „ano" a „ne" liší) a při prosazování cílů vznikají různá transnacionální spojenectví. V tomto smyslu je debata o Turecku „europeizována".

Levicová podpora vstupu Turecka: pomoc multikulturalismu a sociální spravedlnosti

Evropská demokratická levice většinou podporuje vstup Turecka do EU. Odpovídá to její vizi multikulturní Evropy a snaze pomoci chudým regionům a „utlačovaným" obyvatelům v Turecku. Tato snaha upozaďuje obavy z přílišného přílivu tureckých pracovních sil do tradičních zemí EU (ten již ale stejně trvá několik desítek let) a z možného poškození efektivity profederalistického směřování a tím i socialisty vítaného „bujení" byrokratického bruselského centralismu evropské integrace (turečtí politici by ostatně za určitých okolností mohli podporovat bruselské úřednické přerozdělovací mechanismy).

Na druhou stranu je ovšem z řady prohlášení levicových politiků zřejmé, že členství Turecka může být až otázkou dlouhodobé perspektivy, během níž budou pravicoví odpůrci tureckého vstupu ztrácet své politické partnery (u části levice by to mohlo mít vazby na snahu zkomplikovat vztahy v NATO). Turecko bude mít rovněž danou podmínku změnit se v přijatelnou zemi i pro eurosocialisty.

Typicky český sociálně demokratický poslanec EP Libor Rouček v článku pro Právo ze 14. prosince 2004 o Turecku napsal, že musí mít „šanci pokračovat v razantních politických, společenských a ekonomických reformách, všestranně modernizovat zemi a naplnit odkaz zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka svázat Turecko pevně se Západem. Zdaří-li se tento ambiciózní projekt, vyděláme na tomto rozhodnutí všichni: Turecko, Evropa i Česká republika. V případě neúspěchu oproti dnešnímu stavu nic neztratíme."

Liberální podpora vstupu Turecka: přítel na stráži Západu

Ve snaze podpořit své širší ideje o potřebnosti multikulturalismu podporují vstup Turecka do EU i mnozí liberálové, často s podporou vybraných nevládních organizací v oblasti ochrany lidských práv. Domnívají se rovněž, že Turecko se v procesu europeizace demokratizuje a bude i nadále představovat vzor pro zbytek muslimských zemí i muslimských komunit v západní Evropě pro možné skloubení západní demokracie a islámu. „Evropské turecké" vlády s podporou EU a NATO budou rovněž v liberálních vizích snadněji zvládat islamistické tendence a teroristické projevy v turecké společnosti (které se budou tak jako tak objevovat bez ohledu na členství Turecka v EU).

Z podobné pozice argumentují i čeští Evropští demokraté, když prostřednictvím svého předsedy Jana Kasla a evropské poslankyně Jany Hybáškové uvádějí: „Evropští demokraté podporují Evropu otevřenou, dynamickou, moderní a prosperující, Evropu, která se otevřeně a přímo vyrovná s hrozbou islámského fundamentalismu. Odmítáme, aby se moderní Turecko stalo obětí našich předsudků, neschopnosti prosadit adekvátní bezpečnostní a migrační opatření, neschopnosti vytvořit multikulturní, inkluzívní společnost. Věříme, že budoucností Evropy je bezpečnost a stabilita postavená na otevřenosti, dynamice a univerzálních lidských hodnotách, nikoli na strašení, uzavřenosti a hodnotách 19. století."

I když ED navenek neuvádějí jednoznačně liberální identitu, ve vztahu k „turecké otázce" je u nich patrná a zřetelně ukazuje na odlišnost od některých křesťanských stran, s nimiž zasedá ve společné skupině ELS-ED v EP. Do liberálního spektra zřejmě patří i iniciátoři petice Turecko do EU a autoři stejnojmenné internetové stránky.

Konzervativně-euroskeptická podpora: kvalitní turecké tradice a přínosné rozmělnění integrace

S přístupem turecké „prozápadní stráže" na okraji Evropy operuje i řada konzervativců (zpravidla nekonfesní orientace), kteří podporují turecký vstup. Často navíc obdivují vůdcovský a tradicionalistický styl nosných sil turecké politiky, i když navenek tento atribut zpravidla nepřiznají. Důležitou roli u euroskeptické podpory vstupu Turecka z konzervativních pozic hraje i to, že turecká politická elita by mohla narušit dosavadní mainstreamové směřování evropské integrace (jak snahou nepřenášet více pravomocí do Bruselu, tak i odmítáním postmaterialistických hodnot).

Český prezident Václav Klaus (jehož stanovisko odpovídá i většinovému názoru v ODS, které čestně předsedá) v článku (v němž se rovněž postavil proti křesťansko-konfesnímu vnímání EU) pro Hospodářské noviny z 10. října 2005 napsal: „Přijetí Turecka do EU by znamenalo ústup od - v současnosti dominantního - ideologického proudu, který hlásá potřebu dalšího prohlubování integrace, neustálou a nikdy nekončící unifikaci a postupné přetváření EU ve federální stát. Zastánci těchto postojů právě z tohoto důvodu v Turecku spatřují svého úhlavního nepřítele."

Křesťanskodemokratické odmítnutí tureckého vstupu: záchrana křesťanské Evropy

Mnozí evropští křesťanští demokraté se obávají přijetí Turecka, které z jejich pohledu narušuje křesťanský charakter Evropy, jejž by chtěli „naroubovat" i na Evropskou unii. V souboji s levicovými a nekonfesními silami uvnitř EU nejsou úspěšní, což se projevilo nezdarem se „zmínkou o Bohu" v návrhu Ústavní smlouvy pro Evropu anebo v souvislosti s kauzou Buttiglione v roce 2004. Tehdy evropská levice za trpného přihlížení „většinových" křesťanských demokratů v EP odstranila zásadového křesťana z navrhovaného postu eurokomisaře.

Křesťanská demokracie, která si zvykla na koexistenci se socialisty výměnou za ústupky z některých svých základních hodnot, se obává příchodu „tureckého faktoru", který by narušil status quo a mohl by nastavit zrcadlo jejímu pokrytectví v řadě otázek. Proto organizuje rozsáhlé kampaně proti vstupu Turecka. (Křesťanské politické síly zřejmě stály i za zdánlivě ideově neutrální rozsáhlou podpisovou kampaní Hlas pro Evropu, která se uskutečnila v několika zemích EU včetně ČR.) Do snah o zablokování vstupu Turecka do EU spadá i požadavek KDU-ČSL na konání referenda v ČR o této otázce.

Krajně pravicové odmítnutí: chceme svoji Evropu!

Téma odporu vůči vstupu Turecka do EU využívá i krajní pravice. Ta argumentuje xenofobními a islamofobními argumenty a navazuje i na svoji propagandu v antimigrační oblasti. Snaha o přijetí Turecka je prezentována i jako důkaz o převládajícím „zhoubném multikulturalismu" EU. V ČR má ovšem zatím tato profilace mnohem menší odezvu než např. ve Francii, kde se stává jedním z vůdčích motivů kampaně Le Penovy Národní fronty.

Typicky na internetovém serveru časopisu Národní myšlenka uvedl Ondřej Šlechta sedm hlavních důvodů odmítnutí vstupu Turecka do EU:

1. Geopolitické důvody (Turecko není Evropa geograficky ani z hlediska anticko-křesťanských tradic);

2. Nebezpečí radikálního islámu, riziková hranice (hranice EU s Irákem a Íránem);

3. Problematická integrace tureckých menšin;

4. Ekonomické hledisko (zátěž pro evropské hospodářství, nízká rozvinutost Turecka);

5. Problém lidských práv (potlačování lidských práv podle řady mezinárodních organizací);

6. Otázka Kypru;

7. Podivný přístup tureckých představitelů (ve smyslu odmítání podmínek EU).

Krajně levicové odmítnutí: lidská práva především!

Pro výše uvedený článek z prostředí české krajní pravice je poněkud netypické, že se odvolává na zprávy organizací jako Amnesty International nebo Human Rights Watch, které obvykle mezi citované zdroje této části politického spektra nepatří. Porušováním lidských práv v Turecku argumentuje především část krajní levice, která odmítá vstup Turecka do EU. Z jejího pohledu by se EU diskreditovala, kdyby uznala některá turecká specifika ve sledované oblasti (navíc by se tyto standardy mohly přenést i do dalších zemí včetně nově přijímaných zemí z Balkánu a z postsovětského prostoru). Ostatně i partnerské turecké ultralevicové organizace často odmítají vstup své země do „kapitalistické EU".

Komunistický europoslanec Jaromír Kohlíček podle Haló novin ze 24. září 2005 o turecké demokracii uvedl, že je nepřijatelná, a poukázal na údajnou zásadu tamního režimu, že zákony, které schválí turecký parlament, nemohou začít platit, dokud je neschválí generální štáb armády, a že to samé platí i pro volbu prezidenta. Je přitom zajímavé, že čeští komunisté podporují aktivní činnost Strany evropské levice v Turecku, přičemž SEL kritizovali za „uzavírání se" do hranic EU.

Závěr

Česká politická debata o vstupu Turecka do EU sice přinesla vyhrocené postoje a bouřlivé debaty, ale neměla zásadní vliv ani na řešení otázky samotné na evropské úrovni, ani na soudobou konstelaci sil v českém politickém spektru. Česká veřejnost byla v době nejsilnějších debat zaujata jinými problémy. K menší reflexi „turecké problematiky" v ČR přispívá i neexistence silné turecké menšiny na českém území. Lze ovšem očekávat, že do české politiky se v souvislosti s případnou ratifikací smlouvy o přistoupení Turecka k EU tato tematika ještě poměrně razantně vrátí. Je proto dobře, že na úvod této debaty si jednotlivé strany vyjasnily stanoviska.