Tsunami naděje

Při bližším ohledání snadno zjistíme, že minulý rok přece jen nedopadl nejhůř. Ti, kteří ze setrvačnosti nebo pro zlou krev neustále opakují, že se svět stal nyní mnohem nebezpečnějším než před zahájením protisaddámovského tažení v Iráku, nemají po ruce žádná fakta, kterými by mohli toto tvrzení doložit. Lidská krev sice nadále vytéká ze žil na asfalt nebo do písku, leč neděje se tak v ulicích západních měst. Nějaký zbloudilý teroristický akt, i kdyby se přes veškerá bezpečnostní opatření ve světě odehrál, by nyní byl vnímán jako výjimka, která potvrzuje pravidlo: obavy některých evropských politiků byly předstírané a liché, teror nepřerostl ve světovou epidemii, podařilo se ho zahnat do kouta, odkud nemá šanci uniknout. Tam vybíjí svou sebevražednou energii ve válce proti vlastním bratrům, což rozhodně není scénář, se kterým počítal. Právě neuvěřitelná účinnost spektakulárního teroru dávala jeho tvůrcům sílu a sebevražedné odhodlání a právě jeho nynější zoufalá neúčinnost musí budit v islámských radikálech pocit, že se dostali do slepé uličky, že buší hlavou do zdi, která se ne a ne zbořit. Dělí je už jen krůček od únavového syndromu, který můžeme nyní pozorovat mezi Palestinci. Palestinští předáci nyní veřejně připouštějí to, co ještě nedávno nebylo každému patrno - totiž že intifáda, byť z jejich pohledu spravedlivá, vyzněla naprázdno. Nepočítali se stejně velkým odhodláním těch, které válkou proti civilistům chtěli zastrašit. Narazili na amalgám rozhodnosti a racionality. Nyní pociťují nekonečnou únavu a bezmoc a jsou náhle přístupnější vidinám soužití s Izraelem.

Ani v jiných domech arabské uličky se neodehrávají předpovídané hrůzy: nikde nedošlo k destabilizaci existujících režimů, zato se na mnoha místech uhnízdily dříve nemyslitelné demokratické manýry a zvyky. Všude dochází k pluralizaci politiky, zrovnoprávnění žen, polidštění soudnictví. Příští prezidentské volby už ani v Sýrii nebudou bezalternativní. Střízlivý pohled na svět by měl pozorovateli, který je oproštěn od protiamerických předsudků, ukázat, že Bushova válka proti teroru nebyla ani zbrklá, ani marnotratná. Její kárně-výchovný efekt možná předčil očekávání jejích neokonzervativních strůjců.

Přesto paradigma protiteroristické ideologie nemohlo trvat donekonečna. Svět jako by potřeboval událost, která by umožnila přemostit civilizační trhliny, do kterých vrážejí klíny různí Bin Ládinové, zrušit situaci „střetu civilizací" a nahradit ji nějakou perspektivnější konstelací. Amerika čekala na příležitost ukázat, že „světový četník" umí nejen ztrestat, ale také podat pomocnou ruku. Evropští státníci čekali na záminku, která by jim umožnila vrátit se bez ztráty tváře k zavedené spolupráci s Američany. Takovou událostí se stala katastrofa v Indickém oceánu, která, jako kdysi teroristické útoky z 11. září, opět z gruntu změnila globální agendu. Jedno z největších kataklyzmat v nejnovějších dějinách lidstva nás přimělo k pohledu, v němž se staré sváry jeví jako podružné prkotiny. Bývalý kancléř Německa Helmut Kohl srovnal apokalyptické obrázky s ničivým efektem plošného bombardování za druhé světové války, ministr zahraničí USA Colin Powell, očitý svědek všech posledních velkých válek, prohlásil, že nic obdobného v životě neviděl. Do humanitární koalice vytvořené Spojenými státy okamžitě vstoupily Německo a Francie stejně tak jako bývalí rivalové Indie a Pákistán. Náboženské rozdílnosti jako by přestaly hrát roli; nikoho dnes ani nenapadne rozdělovat pomoc podle konfesních nebo etnických příznaků. Bohaté země se předhánějí v dobročinnosti. Všichni jsou zajedno v tom, že mezinárodní společenství ještě nikdy v historii neřešilo humanitární úkol takového rozsahu.

Neznamená to, že by lidstvo ve svých dějinách nepoznalo i tvrdší rány osudu. Epidemie dýmějového moru v polovině 14. století poslala pod drn celou třetinu obyvatelstva tehdejší Evropy. Jenže solidarita s postiženými byla tehdy neznámým pojmem. Zdravé ani nenapadlo zachraňovat nemocné. Každý, kdo jevil známky postižení, byť by to byla obyčejná viróza, byl nemilosrdně vyvržen z lidského kruhu a předem pokládán za mrtvého. Boccaccio v Dekameronu takto popisuje dobovou atmosféru: „Strach, který ovládl nenakažené, byl tak velký, že nevěnovali nemocným žádnou péči a nechávali je napospas osudu." Soucit s milovanými bytostmi pociťovaly spíše oběti nevídaného moru vůči zdravým, než naopak. V Puškinově básni Morová hostina milující hrdinka říká vyvolenému: „Pokud v rozpuku jara mne smrtka podetne, snažně tě prosím, ve jménu naší lásky, nedotýkej se mého těla a nelíbej má zmrtvělá ústa, zpovzdálí sleduj mé umírání!"

Z minulosti známe i jednorázové akty masivní humanitární pomoci, jakou byla třeba velkorysá potravinová pomoc, kterou američtí farmáři poskytli hladovějícímu Rusku nejdřív v roce 1892 a pak znovu začátkem 20. let minulého století během komunistického hladomoru v Povolží. Zachránili tak stovky tisíc životů ruských sedláků. Problém však nevyřešili. Hlad byl odvěkým prokletím lidského rodu. Nakrmit dav hladovějících sedmi chleby uměl snad jenom Ježíš. Jeho skutek byl vnímán jako zázrak právě proto, že chleba pro všechny nikdy nebylo dosti. Jen nenapravitelný idealista věří, že nejvyšší hodnotou pro člověka je za všech okolností svoboda. Komu věčně kručí v břiše, ten to vidí jinak. S patřičnou hloubkou o tom napsal Dostojevskij v úvahách kolem Velkého inkvizitora a každý si to může občerstvit v paměti. I Ježíš totiž věděl: abys byl vyslyšen a pochopen davem, je třeba ho nejdřív nasytit. Krasoduchové mohou mluvit o jinotajném významu této biblické příhody, avšak činit tak budou až s plným žaludkem.

V posledních deseti letech je boj s chudobou a hladem povinným tématem všech mezinárodních fór. Postupně začalo převládat vědomí, že ukazatelé rostoucích průměrných příjmů na jednoho obyvatele zeměkoule mnoho nevypovídají o skutečných poměrech jednotlivců - leda tolik jako skvělý průměr tělesné teploty všech pacientů kliniky, od mrtvolně vystydlých až po zimniční. V zemích třetího světa nadále panují propastné rozdíly v poměrech. Ví to ostatně každý, kdo navštívil tropické ráje nyní postižené katastrofou; stačí opustit zahrady pětihvězdičkového hotelu a za­hnout za nejbližší roh, aby se jeden ocitl v mraveništi nepopsatelné bídy.

Na přelomu tisíciletí se světoví lídři slavnostně zavázali o polovinu snížit podíl obyvatelstva s příjmem menším než jeden dolar za den, zajistit všem dětem přístup k základnímu vzdělání, snížit o tři čtvrtiny poporodní úmrtnost matek a o dvě třetiny úmrtnost dětí ve věku do pěti let. Bylo domluveno, že pomoc bohatých zemí chudým nebude klesat pod 0,7 % HDP. Od té doby se konaly desítky mezinárodních konferencí o boji s chudobou. Pokud se ale stav světa vůbec zlepšil, pak jenom ve zprávách OSN. Dnes opravdovým hladem trpí každý sedmý pozemšťan. Průměrná délka života se v nejchudších zemích stále snižuje, počty těch, kdo musí vystačit s jedním dolarem na den, rostou: dnes se jedná o 1,2 miliardy lidí. Ještě o 100 milionů více je těch, kteří nemají přístup ke zdrojům pitné vody. 113 milionů dětí neví, co je to škola.

Neštěstí, které postihlo jihovýchodní Asii, by mělo způsobit zlom v uvažování zbytku světa. Obnova života na gigantickém, hustě osídleném území je úkol na léta dopředu. Avšak pouhé obnovení regionu v podobě, v jaké existoval před tsunami, by znamenalo, že se lidstvo moc nepoučilo a propáslo ojedinělou šanci. Tak jako příbojová vlna po zemětřesení, zvedla se ve světě vlna solidarity. Tsunami trvá krátce. Jenže od slepého živlu se člověk liší schopností intelektuálně zpracovat podnět a přizpůsobit tomu své chování. Vložením citů a prostředků do obnovy regionu Západ potažmo mohutně investuje také do protiteroristického boje. Okolnosti nabídly Západu ojedinělou možnost zkombinovat rozhodnost s racionalitou. A to je ta optimální kombinace.