Trvale udržitelný zánik US-DEU

Jeden z politických přátel nového předsedy Unie svobody Petra Mareše to vyjádřil lapidárně: „Dyť by jinak po nás pes neštěk..." Odpověděl tím na mou otázku, zda má strana zapotřebí politickou účast ve Špidlově vládě. V kostce tak shrnul bazální způsob uvažování většiny členů strany, která se po svém brněnském sjezdu rozhodla s výjimkou sedmi statečných hájit ztracenou vládní vartu. Do nesvéprávného postavení se ale nedostala ze dne na den.

Byl to pozvolný proces, na jehož počátku bylo zřejmě předvolební vyjádření bývalého předsedy Jana Rumla pro Právo, že US-DEU spatřuje svou budoucnost v koalici se sociálními demokraty a ne s ODS. O mnohém svědčí, že bývalý disident a antikomunista se s tímto svým ideovým přerodem svěřil bývalé agentce StB. Posléze byla vytvořena vláda, v níž US-DEU nedostala prakticky žádný prostor pro realizaci své politiky. Totálního zkorumpování jejích nejagilnějších představitelů pak dosáhl Špidla šikovně tím, že pro ně musely být vytvořeny dva zcela nové vládní resorty. Tím stranu připravil o jeden z nejvýznamnějších prvků předvolebního programu, kterým byl boj proti přebujelé vládní administrativě.

Konec samostatné politiky strany, která kdysi aspirovala na dominantní roli na pravé polovině politického spektra, pak dovršilo Pilipovo kapitulační prohlášení poté, co Hana Marvanová odmítla podpořit zvýšení daní. Ruku v ruce s klesajícím vlivem a preferencemi pak začaly klesat i ambice nejvýraznějších osobností US-DEU stát v čele této strany-nestrany. Lednový sjezd proces postupné balzamizace jenom podtrhl.

Příznačné je, že především všechny osobnosti z řad ODS, které doposud určovaly politiku strany, odešly či odcházejí. V odchodu otců zakladatelů nelze spatřovat pouze nenaplněné ambice, ale i totální rezignaci na jakoukoli smysluplnost další existence strany a jejího politického významu na české scéně.

Rezignace už dokonce pronikla do médií, a to včetně těch, která kdysi byla unionistickou hlásnou troubou. Stačí srovnat čas a prostor, který v nich byl věnován prosincovému kongresu opoziční ODS, s časem a prostorem, který byl věnován republikovému shromáždění formálně vládní strany. Ono ani nebylo o čem příliš diskutovat.

Za zmínku snad stojí pouze úpěnlivá snaha nového vedení nějak se vyprofilovat vůči ostatním etablovaným stranám, a to i za cenu naprostých ideologických kočkopsů. Co má například levicová teorie „trvale udržitelného rozvoje", prohlášená za hlavní pilíř budoucí politiky US-DEU, společného s deklarovanou pravicovostí?

Ani v závěrečném sjezdovém usnesení se US-DEU příliš nevyznamenala. To, že nakonec bude přijata „nějaká" verze reformy veřejných financí, je jasné. Bez určení konkrétních a jasných mantinelů jde pouze o ideovou floskuli, proti níž nový předseda strany tak horlil.

Přitom přímo na talíři mají dnes unionisté zákon o nájemném, na němž si zcela regulérně a čestně mohou změřit své síly se sociálními demokraty. O tom, zda unionisté vystoupí z vlády, pokud nakonec nad stěžejním zákonem z dílny ministra Němce vyhraje konkurenční, socialistický návrh ministra financí, však na sjezdu nepadlo ani slovo. A tak o pravicovosti US-DEU snad svědčí pouze pokoutní přiznání se některých senátorů či poslanců k volbě Václava Klause prezidentem. Že by však stranu zachránil příklon k levičáckým seskupením typu Brandýského fóra je také pochybné. Spíše než na globální trvale udržitelný rozvoj by v US-DEU měli pomalu, ale jistě začít myslet na vlastní trvale udržitelný zánik.