Tři a půl měsíce po volbách

Mnohaměsíční bezvýchodná vyjednávání o nové vládě nelze oddělit od předvolební atmosféry, která dalšímu vývoji vtiskla tón i většinu omezení. Málokdo pochybuje, že hlavní politickou postavou posledního roku byl Jiří Paroubek. Svoje premiérské angažmá téměř výhradně pojal jako jednu velkou předvolební kampaň. Předně odvolal všechny zamýšlené ekonomické reformy svých předchůdců a zaměřil se pouze na jednu rovinu výkonu politické funkce. Stylem vládnutí připomínal krizového manažera krachující firmy, který se rozhodl zmrazit inovace ve výrobě a všechny své investice umístit do marketingu. Expremiér jen aplikoval postupy německého kancléře Gerharda Schrödera před parlamentními volbami v letech 2002 a 2005. Díky nim obrátil politické trendy předpovídající německé sociální demokracii jasnou porážku. Byl to Schröder, který v této části Evropy poprvé masivně přišel s tzv. negativní kampaní.

Negativní kampaň

Označení negativní kampaň není hodnotící soud, ale neutrální popis jisté strategie politického marketingu. V tradičních předvolebních kampaních byl poměr mezi pozitivní stranickou nabídkou a útoky na soupeře zhruba čtyři ku jedné. V prostředí Spojených států a Velké Británie už před mnoha lety vznikl koncept opačný - základem se stalo znevěrohodnění protivníka a teprve jako doplněk byly použity tradiční sliby různým voličským skupinám. Proč se Jiří Paroubek k negativní kampani uchýlil?

Nejjednodušší odpovědí je, že si na základě zkušenosti ze sousední země ověřil, že to skutečně funguje. Expremiér si také uvědomil, že pokud chce stáhnout pomyslný náskok opoziční ODS, musí "podvrátit" nosné symboly a jazyk jejich volebního programu. Za tímto účelem si najal americkou konzultantskou firmu PSB, která měla zkušenosti z inscenování podobných společenských vln. Na svých webových stránkách se například chlubila, že se komunikačně spoluúčastnila tiché revoluce proti Slobodanu Miloševičovi v Srbsku. I z tohoto důvodu byla předvolební kampaň sociální demokracie pojata jako malá "občanská válka" chudých proti nastupující, jak říkal Jiří Paroubek, novodobé panské koalici ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Sociální demokracie přitom využila prvky, které fungovaly v poslední negativní kampani v Německu. SPD tehdy zaútočila na CDU/CSU a především její předsedkyni Angelu Merkelovou s heslem "Merkel mínus". Tvůrci kampaně chtěli sugerovat představu, že po jejím nástupu dojde k likvidaci sociálního státu. Hlavně ale usilovali o znejistění sociální pozice mnoha voličů, což je mělo dovést až k volebním urnám.

Tento koncept převzala ČSSD v podobě celostátní kampaně s názvem "ODS mínus". Základ byl stejný: vzít sociálně citlivé části programu svého protivníka, přeexponovat je a zvěčnit na plakátech a billboardech. Na rozdíl od Německa se tato kontrakampaň navíc úspěšně tvářila, že je z dílny samotných občanských demokratů. ODS se tomu dlouhé týdny nedokázala bránit a reakcí bylo jen zvýrazňování sociální stránky její komunální a krajské politiky.

Negativní kampaň sociální demokracie dokonale polarizovala společenskou atmosféru. ČSSD se po letech náskoku ODS v průzkumech veřejného mínění najednou postavila na roveň této strany. Současně se prezentovala jako jediná alternativa proti "modré diktatuře", jak si zvyklo vedení ČSSD označovat program ODS. V závěru navíc volební atmosféra dostala referendální ráz o dalším setrvání Jiřího Paroubka. Česká politika se uspořádala do dvou bloků. Sociální demokracie se stala mluvčím jednoho z nich, čímž na sebe strhla přelétavou část levicových a nerozhodnutých voličů a zopakovala zatím nejlepší volební výsledek z roku 1998.

Jak ukázaly závěry studie týmu Tomáše Lebedy ze Sociologického ústavu, neměla emocionální koncovka kampaně na preference voličů takový vliv jako v okolních zemích. Navzdory zprávě ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jana Kubiceho. Tento policejní plukovník pět dní před volbami zpřístupnil na zasedání parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost zprávu, v níž naznačil zapletení bývalých špiček ČSSD do organizovaného zločinu. Spouštěcím mechanismem byla snaha ochránit své podřízené vyšetřující aféru biolíh, vůči nimž byla deset dní předtím provedena razie Inspekce ministra vnitra pro legrační podezření ze špatně vyúčtovaných služebních cest. Stratégové kampaně ČSSD tuto aféru bravurně odstínili a obohatili volební kampaň o nový příběh o premiéru-mučedníkovi, vůči němuž se spikli "mocní tohoto světa". Ze zveřejnění zprávy obvinili ODS. Bez jediného důkazu tento názor šířilo i mnoho politologů v čele s Ivanem Gabalem, který ještě po volbách v Hospodářských novinách napsal: "A protože modří nenalezli kvalitní kampaňovou odezvu, přišel závěrečný osobní diskreditační útok proti lídrovi ČSSD."

O tři měsíce později zcela zanikl rozhovor se sociálně demokratickým ministrem vnitra Františkem Bublanem, který pro týdeník Reflex prohlásil:
"Nedomnívám se, že za Kubiceho zprávou je ODS. Za Kubiceho zprávou je Kubice. To dnes vím už celkem jistě."
"Opravdu si to myslíte? To jste ale v ČSSD možná úplně sám. Přesvědčil jste o tom už například Jiřího Paroubka?"
"Vysvětloval jsem mu to."
"Věřil tomu?"
"Částečně tomu věří."

Faktem je, že mučednický étos se stal od parlamentních voleb neodmyslitelnou součástí Paroubkovy image. Souhrnně řečeno, kampaň sociální demokracie byla mimořádně účinná, ale jejím nechtěným produktem bylo vytvoření hlubokých příkopů mezi největšími stranami politického spektra. Jiří Paroubek navíc veškerou politickou budoucnost vsadil na kartu menšinové vlády s podporou komunistů, což mu nevyšlo jen o několik set hlasů v Jihočeském kraji. Od té doby se až do dneška snaží svou volební porážku nějakým způsobem odčinit a tomu podřizuje všechny své kroky.

Povolební zvraty

V reakci na povolební situaci se ustavila trojkoalice stran (ODS, KDU-ČSL, SZ), která v koaliční smlouvě představila umírněně středopravicový program. Začala mnohatýdenní vyjednávání nejen o podpoře tohoto kabinetu, ale vůbec o ustavení Poslanecké sněmovny, která vyjadřuje důvěru vládě. Trojkoalice sice demonstrovala světu svou jednotu, schopnost se dohodnout na programu, ale žádným manévrem nebyla s to překonat remízový výsledek voleb. Svou roli v tom sehrál i předseda občanských demokratů Mirek Topolánek. Na jedné straně vyvedl ODS po letech z izolace a získal ke spolupráci nové koaliční partnery. Na straně druhé se ukázal jako mizerný vyjednavač, pro něhož jsou typické věčné improvizace, nesoustředěnost a neschopnost udržet diskrétní informace. Neseriózním postupem například přispěl k tomu, že ve druhém povolebním týdnu nebyl předsedou Poslanecké sněmovny s omezeným časovým mandátem zvolen lidovec Jan Kasal. Komunisté tehdy nabídli své hlasy výměnou za garance, že po prvním nezdařeném hlasování o důvěře vládě Kasal odstoupí, ale pod vlivem jednání s Topolánkem od toho upustili. Po více než šesti týdnech se nakonec ukázalo, že tzv. limitovaný mandát předsedy sněmovny je jediným způsobem, jak zprovoznit činnost parlamentu. V čele nakonec nestanul lidovec, ale představitel sociální demokracie. Podobných taktických chyb se Mirek Topolánek dopustil ještě několikrát.

Dalším příkladem by mohlo být nediplomatické jednání ke zbylým stranám trojkoalice, vedoucí až k vypovězení koaliční smlouvy. Hlavní příčinou byl způsob, jímž Topolánek začal vyjednávat o menšinové vládě ODS s podporou ČSSD. Stejně jako se zpočátku zaníceně upnul na projekt trojkoalice, nyní preferoval pouze jednání s ČSSD. Navzdory tomu, že od výkonné rady své strany měl jasné zadání, že jednobarevná vláda ODS je možná pouze za předpokladu tří dvoustranných smluv s ČSSD, KDU-ČSL i Stranou zelených. Výsledkem jeho jednání s Jiřím Paroubkem byl zvláštní kočkopes, připomínající skrytou velkou koalici. Politické grémium ODS bylo z Topolánkova způsobu vyjednávání zoufalé, protože se ukazovalo, že něco jiného říká vedení strany a něco jiného šéfovi ČSSD, jehož kouzlu v jednu chvíli propadl snad až příliš. Později si na Topolánka začal stěžovat i samotný Paroubek. Jednou mu totiž Topolánek slíbil účast sociálnědemokratických expertů ve své vládě, ale místopředsedové ODS se o tom dozvěděli až během následujících jednání a návrh vetovali. Výsledkem bylo rozladění na všech stranách.

Čtyřiadvacátého srpna doslala hlavní kancelář ODS dopis skupiny členů ze Svitav odrážející tehdejší většinový stranický postoj: "V souvislosti se současným znepokojivým vývojem na naší politické scéně vás vyzýváme k okamžitému ukončení vyjednávání s Paroubkovou ČSSD o jakékoliv podobě vlády ODS. Každá dohoda s tímto proradným politikem nutně znamená pro ODS ztrátu zejména z dlouhodobého pohledu. Nejtěžší ze ztrát by pak byla ztráta důvěryhodnosti nejen u voličů, ale i u členů ODS. Není vyloučen ani rozkol v ODS." Krátce nato začal po internetu kolovat jiný dopis s názvem "Iniciativa za svolání mimořádného kongresu ODS", kde se uvádělo: "Úmyslem svolat mimořádný kongres ODS je zabránit dohodě, díky níž by se představitelé ODS ve vládních funkcích stali loutkami a nástroji v rukou ČSSD."

Z těchto a dalších reakcí je patrné, že kdyby se Mirku Topolánkovi tehdy podařilo vyjednat dohodu s ČSSD, byl by s velkou pravděpodobností z vedení strany odvolán. Neplatí tedy pozdější lidovecká teze, že ve snaze odvrátit hrozící pakt ODS a ČSSD o nové vládě museli její politici přijít s protiakcí. Na druhou stranu platí, že tato protiakce dokonale překryla tehdejší nespokojenost vedení a členské základny ODS s povolební strategií svého předsedy. Byl to právě Miroslav Kalousek, který prodloužil politický život svého někdejšího spojence Mirka Topolánka.

Protiakce

Pokračující jednání mezi ODS a ČSSD uvedla předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska do středu mnoha tlaků. Stranická levice v čele s Cyrilem Svobodou na něj útočila kvůli volebnímu výsledku a dávala dohromady vnitrostranickou většinu pro jeho odvolání. Lidovečtí funkcionáři na ministerstvech a centrálních úřadech se zase obávali o svou budoucnost a tlačili na Kalouska, aby uhájil pozice. V té chvíli lidovecký předseda vyslal signál premiéru Paroubkovi a odstartoval více než týdenní jednání užšího vedení obou stran.

Jednání začala jako tajná, protože se časově překrývala s oficiálními jednáními ODS a ČSSD. I díky tomu mohl Paroubek ve vztahu k Mirku Topolánkovi přitvrdit a otevřít některá témata, s nimiž nešel do vstupních rozhovorů. Příklad: třiadvacátého srpna se v Kramářově vile sešel s předsedou Topolánkem. Na improvizované tiskovce pak oznámil, že jednání o vládě jsou mimořádně úspěšná a obě strany se v nich domluvily na zavedení většinových prvků do volebního zákona, zvýhodňujících větší strany. Po skončení oficiální části šel můj novinářský kolega za Topolánkem a chtěl slyšet podrobnosti volební reformy. Předseda ODS mu sdělil, že o tom příliš nejednali a veškerou iniciativu měl prý Paroubek. Na otázku, proč se proti jeho výrokům o rozsáhlých změnách volebního zákona neohradil, Topolánek sdělil, že jednání se sociálními demokraty směřují k pozitivnímu závěru a on nechce zbytečně vyvolávat rozpory. V téže chvíli ovšem Paroubek nasedl do svého premiérského audi a směřoval do Poslanecké sněmovny. Tam se na zapřenou setkal s Miroslavem Kalouskem, s nímž už naplno dojednával detaily společné vlády ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů.

Další den ráno byly novinové deníky plné informací, že vláda ODS s podporou sociálních demokratů je na spadnutí. Premiér ale v půl desáté překvapivě oznámil, že jednání s ODS ukončuje. Odpoledne pak před premiérským sídlem na pražském Klárově uspořádal tiskovku za přítomnosti Miroslava Kalouska. Oba politici zde šokovaným novinářům poprvé oficiálně oznámili, že jednají o nové vládě. Jako hlavní důvod tohoto kroku uváděl lidovecký předseda obavu z možné "opoziční smlouvy" ODS a ČSSD a především snahu zabránit změně volebního zákona. Ani po týdnech se nelze se ubránit dojmu, že oba tehdy stříleli na terč, který si předtím sami nakreslili.

Revoluce?

Zatímco hlavním prvkem sociálnědemokratické předvolební kampaně byl negativní tón vůči ODS, předseda Kalousek zase všechno vsadil na antikomunismus doplněný slibem, že KDU-ČSL nevstoupí do vlády opírající se o podporu KSČM. Na začátku jednání s Jiřím Paroubkem se zdálo, že mu obrat o sto osmdesát stupňů směrem ke komunistům projde. Během utajovaných konzultací s předsedou ČSSD stačil obejít dvanáct nejdůležitějších postav v lidové straně, poslancem Svobodou počínaje a hejtmanem Juránkem konče, jimž nastínil svůj projekt menšinové vlády ČSSD, KDU-ČSL s podporou komunistů. Časopisu Reflex později řekl: "Kdybych dostal několik ostře zamítavých odpovědí, tak jsem od té myšlenky pravděpodobně upustil." Takto rozdal pár imaginárních funkcí (Kasal - ministr vnitra, Juránek - ministr zdravotnictví, Svoboda - ministr pro evropské záležitosti, abdikace senátního protikandidáta za ČSSD v okresu Chrudim, kde obhajoval mandát Petr Pithart atd.) a prošlápl plyn jednání o další vládě až na podlahu.

Dokonce ještě po první tiskové konferenci s Jiřím Paroubkem dostal od předsednictva KDU-ČSL svolení pokračovat v jednáních. Pro Reflex později uvedl: "Já se jen zeptal: Mohu to teda chápat tak, že mám mandát k dalšímu jednání? Všichni pokývali hlavou nebo řekli ano. Já jsem tedy vyšel ven a šel jednat." V tu chvíli už definitivně vsadil všechno na jednu kartu a ze čtvrtka na pátek sestavoval s experty ČSSD nový vládní program až do půl čtvrté do rána. Když pak v pátek otevřel noviny, objevil v nich protesty mnoha komunálních a krajských politiků. Začala éra ústupu lidoveckého vedení od dosavadních názorů a velebení moudrosti členské základny. Smutným symbolem tohoto období byl první místopředseda Jan Kasal. Od vlastní sebekritiky přešel k zatracení dlouholetého spojence Kalouska a skončil u slov hrdosti na svou stranu. V Mladé frontě Dnes tehdy uvedl: "Sebrali jsme argument všem, kteří o nás mluví jako o hadech. Na rozdíl ode mne se Miroslav Kalousek dodnes nedomnívá, že to byla chyba. Strana prokázala, že máme své absolutní hodnoty."

Ani toto pokání vzbouřené členské základně nestačilo a následovalo odstoupení místopředsedů, části předsednictva a na prosinec 2006 byl svolán mimořádný sjezd. Miroslav Kalousek se najednou ocitl úplně sám. Tři týdny po této události se redaktorka Michaela Jílková zeptala Jana Kasala, jestli nehodili svého expředsedu přes palubu. Odpovědí byla věta, kterou by mohl před dvěma tisíci lety klidně pronést sám Pilát Pontský: "On se rozhodl tu loď odlehčit a skočil přes palubu sám." Za tímto postojem nehledejme ani tak mravní nedostatečnost lidoveckého místopředsedy jako spíše instinkt člena starého společenství ve stylu "obětovat člověka, zachránit instituci".

Není jisté, zda revoluce v KDU-ČSL neskončí jako přestavění kostek z jedné hromady na druhou. Starému vedení se totiž podařil husarský kousek, když si odhlasovalo, že delegáti na sjezd nebudou voleni na mimořádných okresních a krajských konferencích, ale budou do Brna vysíláni podle starého nominačního klíče pro loňský plzeňský sjezd. Každé z křídel od té doby také úporně hledá v regionech nové mluvčí pro svou starou politiku. V širším vedení lidové strany totiž panuje mentální pokrytectví. Navenek se všichni distancují od spolupráce s ČSSD a KSČM, ale ve skutečnosti Kalouskova jednání považují jen za taktickou chybu. Typický člen širšího vedení KDU-ČSL vám dnes běžně řekne, že takový podíl na moci jako ten, jejž jim slíbila ČSSD, už nikdy mít nebudou. Jako skutečného viníka své dnešní situace vidí předsedu sociální demokracie, který to - podle většinově sdíleného názoru - všechno uspěchal. Nejdříve měl prý ukončit jednání s ODS, nechat Topolánka další týdny bezvýsledně sestavovat svou menšinovou vládu a teprve následně (a možná, že i za podpory zelených) vyjít na veřejnost s variantou vlády s ČSSD.

Začátkem září to poměrně otevřeně naznačil senátor Pithart v Jihlavských listech: "Z vedení strany odstoupili i další členové předsednictva, kteří Kalouskovi v jeho plánech nezabránili již v samotných počátcích. Vysvětlují, že o ničem ani nehlasovali, neboť předpokládali, že takový plán nejdříve posoudí orgány strany, neboť může přijít na pořad dne až za pět, šest týdnů (až poté, co Topolánkova vláda nezíská důvěru). Paroubek však vyrazil hned." Proti komu a s kým dělat v takové atmosféře revoluci?

Velkou otázkou je, co vůbec z KDU-ČSL po odchodu jejich nejschopnějšího politika zbude. Miroslav Kalousek si jako jediný všiml, že polarizací českého politického spektra na pravici a levici lidové straně skončily staré zlaté časy jazýčku na vahách. Sjednocující se levice brzy přestane KDU-ČSL k čemukoli potřebovat a pravice na lidovce dnes hledí s nedůvěrou. Onen mytický politický střed, jehož se "nové" lidovecké tváře nyní dovolávají, se z velké části rozestoupil napravo a nalevo. Prostý návrat k luxovské politice devadesátých let už není možný.

Epilog

Tři a půl měsíce po volbách je situace v podstatě stejná jako před nimi. Žádná vládní sestava nemá dohodnutou většinu v Poslanecké sněmovně a stále se jen reprodukují postoje z předvolební kampaně. Nikdo vážně nejedná o předčasných volbách, ani změnách ústavy a volebního zákona, které by znemožnily opakování podobných patových situací. Největší vina leží na osobě bývalého premiéra Jiřího Paroubka, který vehnal sociální demokracii do izolace a pod různými legendami ji tam jako na povel udržuje. Kdysi možná rozhádaná, ale současně pluralitní ČSSD dlouhé měsíce funguje jako nástroj zvláštní umanutosti jejího předsedy nebýt poraženým z voleb. Poté, co se mu nepodařilo sestavit menšinovou vládu s lidovci, vypouští dovnitř strany signály, že tu má v záloze hlasy dvou zelených, tu si je jist podporou jednoho lidovce. V řeči karetních hráčů by se dalo říct, že blufuje. Otázkou je, jak ještě dlouho se může tvářit, že má v rukou esa.

Politickou konstantou také zůstává rozdělení na dva bloky. Jeden je vnitřně diferencovaný (ODS, KDU-ČSL a SZ) a drží jej pospolu postoj k osobě expremiéra. Nedávno to výstižně popsal spisovatel Ludvík Vaculík, když expremiéru Paroubkovi napsal: "Vy už nepůsobíte tolik svými myšlenkami, názory a programem jakou svou povahou, která budí odpor a strach." Na straně druhé se ocitl blok pomalu se sjednocující levice (ČSSD, KSČM), mající svého autoritativního mluvčího v Jiřím Paroubkovi, který si chce složit reparát za volby z léta 2006. Jistou nadějí na odblokování této situace mohou být výsledky senátních a komunálních voleb, konaných poslední říjnový víkend. Ani potom to však nepůjde bez politické velkorysosti, která dá přednost dlouhodobějším zájmům české politiky před umanutostí a chytračením.