Transatlantické spojenectví a boj proti terorismu

Nile Gardiner je jedním z předních britských odborníků na transatlantické vztahy, v současnosti působí jako výzkumný pracovník amerického konzervativního think-tanku The Heritage Foundation. Patří do okruhu poradců americké vlády pro řadu zahraničněpolitických oblastí od úlohy spojeneckých sil v poválečném Iráku po vůdčí úlohu americko-britského dua ve válce proti terorismu. Jeho analýzy a komentáře jsou hojně čteny v Bílém domě, několikrát vypovídal před Kongresem.

Před vstupem do The Heritage Foundation pracoval Gardiner pro bývalou britskou ministerskou předsedkyni Margaret Thatcherovou, které rovněž asistoval při přípravě její poslední knihy Statecraft: Strategies for a Changing World (česky vyšla pod názvem Umění vládnout).

Nile Gardiner získal doktorát z historie na Yale University, má řadu zahraničních zkušeností, žil na čtyřech kontinentech (v Evropě, Africe, Asii a Severní Americe). Často vystupuje v amerických i mezinárodních televizních a rozhlasových stanicích včetně Fox News, CNN a BBC. Televizi BBC World poskytl analýzu klíčového washingtonského projevu amerického prezidenta George Bushe těsně před vypuknutím války v Iráku. Zhusta ho citují přední americká i světová média včetně The New York Times a The Financial Times, sám píše pro The Wall Street Journal, USA Today, National Review, The Daily Telegraph a další.

Životně důležité spojenectví

Zásadním tématem Gardinerových analýz a komentářů je postavení angloamerického tandemu v postbipolárním světě. Alianci Spojených států a Velké Británie považuje za jediného aktéra na poli mezinárodních vztahů s kapacitou postavit se komplikovaným výzvám jednadvacátého století od globálního terorismu po porušování lidských práv. Zachování svobody a porážky terorismu a tyranie po celém světě může být úspěšně dosaženo jen pod silným americkým vedením sdružujícím klíčové spojence, jako je Velká Británie. Angloamerická aliance představuje základní oporu západní globální války proti terorismu a boje proti zlotřilým režimům. Utlačovaní v Barmě, Íránu, Severní Koreji a Súdánu těžko naleznou odlehčení od svého utrpení u byrokratů Organizace spojených národů.

Dějiny daly podle Gardinera Americe neopakovatelnou příležitost stát se zemí, která skrze své velmocenské postavení rozšiřuje pozitivní hodnoty všude ve světě. Spojené státy se nemohou vyhnout své vůdčí roli a musí naplnit svůj osud jako velký národ, zastánce rozšiřování svobody po celém světě. Úloha Spojeného království je však podle britského komentátora neméně významná. Británie je důležitým globálním aktérem se značným vojenským, diplomatickým a ekonomickým vlivem, jenž zastiňuje význam všech ostatních evropských zemí, sebevědomou mezinárodní velmocí, jejíž vize přesahují daleko za úzké hranice Evropské unie.

S ohledem na jedinečný význam, který Gardiner přisuzuje angloamerické alianci, by podle něj jakýkoli případný odklon britského partnera od atlantické spolupráce ke kontinentální politice způsobil velmi nebezpečnou situaci. Kdyby se Británie přiklonila spíše k Bruselu než k Washingtonu, byla by to z amerického pohledu geostrategická katastrofa. Mimořádný vztah by se stal nejzávažnější obětí společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Nejbližší spojenec Ameriky by nemohl provádět nezávislou zahraniční politiku a stát po boku Spojených států kdekoli a kdykoli. Následky pro Ameriku by byly zničující. I Británie by ztratila. Došlo by k dalšímu úbytku národní suverenity, poklesu britské globální moci a vlivu, ochabnutí obranných a zpravodajských pout a oslabení těsných finančních, obchodních a investičních vztahů se Spojenými státy.

Obrana angloamerického spojenectví by měla být podle Gardinera prioritou jak pro americké, tak pro britské politiky. Negativně se však nestaví pouze ke společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, za nežádoucí proces (ve světle amerických národních zájmů) považuje celý projekt evropské integrace jako takové. Prohlubující se politická centralizace Evropy podle něj představuje zásadní ohrožení amerických zájmů. Washington musí v Evropě podporovat princip národní suverenity a prezident Bush by měl uvítat loňský neúspěch evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku jako důležité demokratické odmítnutí centralizace moci na kontinentu. Zahraniční politika Spojených států funguje nejefektivněji, spolupracuje-li přímo s národními vládami a využívá strategie „koalice ochotných". Evropa není a nikdy nebyla jednotnou politickou entitou. Politický kapitál Washingtonu nesmí být věnován Bruselu nebo Štrasburku, ale hlavním městům národních států, v nichž se nalézají nejsilnější američtí spojenci.

Válka proti terorismu

Nepoměrně větší prostor než Evropské unii však Gardiner věnuje ve svém díle tématu jinému, tématu, o kterém lze říci, že v jeho pracích rezonuje vůbec nejsilněji ze všech: válce proti terorismu.

Jako zastánce tvrdé linie nemá žádné iluze o možnostech umírněné politiky: válku proti terorismu nelze dle jeho mínění vyhrát mírovými prostředky. Jak kousavě poznamenal sir Winston Churchill: „Politik ústupků krmí krokodýla v naději, že ho sežere jako posledního."

Nebezpečnost „krokodýla" islámského terorismu bychom podle Gardinera neměli ani v nejmenším podceňovat. V globálním konfliktu se silami zla se nachází všechen svobodný svět, naléhavost války proti terorismu, nejbolestněji zřetelná 11. září 2001, neochabuje, ale je naopak znovu a znovu potvrzována, naposledy neúspěšnou snahou teroristů zničit letadla letící ze Spojeného království do USA v srpnu letošního roku. Téměř katastrofální pokusy o teroristické útoky na americké aerolinie letící z Londýna do Spojených států podtrhují skutečnost, že svět je zatažen do epické války proti islámskému terorismu. Není to pouze americká válka, je to také britská válka, evropská válka, válka celého svobodného světa. Kdyby byli teroristé úspěšní, byly by zabity tisíce lidí různých národností i vyznání.

Britský komentátor se domnívá, že vítězství nad „islámským fašismem" je nutno vybojovat na dvou frontách. Na první z nich je možno nepřítele porazit účinnými protiteroristickými opatřeními. Ostatně poslední úspěšně odvrácené londýnské útoky dokazují, že tato strategie skutečně funguje. I přesto má ale Gardiner dosavadní úsilí v této oblasti za nedostatečné, a proto právě Velké Británii doporučuje další přitvrzení protiteroristické legislativy. Britským autoritám by měly být dány větší pravomoci zatýkat podezřelé teroristy a Spojené království by mělo okamžitě opustit ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech, která blokují efektivní protiteroristická opatření. Britské úsilí v boji proti terorismu nesmí být podemíláno evropskými konvencemi, jež se příliš často starají víc o práva podezřelých teroristů než o národní bezpečnost. Británie nemůže bojovat svou domácí válku proti terorismu s oběma rukama svázanými za zády mocnou kulturou politické korektnosti importovanou z kontinentální Evropy.

Druhá, neméně důležitá válečná linie v boji proti terorismu probíhá podle Gardinera Irákem. Bitva mezi svobodným světem a silami militantního islámského terorismu je dennodenně bojována v ulicích iráckých měst. Zdrcující porážka al-Kájdy v Iráku se stane klíčovým strategickým vítězstvím, které velmi sníží dlouhodobé ohrožení Spojených států a jeho spojenců.

Nutnost udržet západní vojenskou přítomnost v Iráku je v tomto kontextu zjevná. Gardiner si obzvláště všímá neblahých následků, jež by znamenal odchod Velké Británie ze země. Brzké stažení britských jednotek by mělo katastrofální implikace pro budoucnost Iráku a mnoha Iráčany by bylo viděno jako zrada jejich důvěry. Osvobozením Iráku a odstraněním jednoho z nejbrutálnějších režimů moderní doby učinily Británie a Spojené státy mocný závazek pro budoucnost iráckého lidu. A ten musí být dodržen. Do doby, než bude Irák stabilní a bezpečný, což pravděpodobně zabere určitý čas, by nemělo probíhat žádné stahování spojeneckých sil ze země.

Pokud by spojenecké jednotky nezůstaly v Iráku a povstání nebylo poraženo, byly by vrženy v sázku jak americké, tak i britské národní zájmy. Předčasné stažení by bylo v arabském světě vnímáno jako pokořující porážka Západu a zároveň by znamenalo rozhodné vítězství pro iráckou al-Kájdu. Stažení by se stalo jedinečným propagandistickým triumfem pro barbarskou teroristickou organizaci, která zavraždila tisíce iráckých mužů, žen a dětí.

Lesk a bída Organizace spojených národů

Z Gardinerových názoru je patrné, že za klíčové aktéry mezinárodních vztahů považuje státy; do mezinárodních organizací nevkládá příliš důvěry. Navzdory tomu se té nejvýznamnější z nich - Organizaci spojených národů - ve svých textech intenzivně věnuje. OSN je jeho posledním velkým tématem.

V rámci snah o reformu OSN argumentoval Gardiner proti diskutovanému navýšení počtu stálých členů Rady bezpečnosti. V americkém národním zájmu je mít menší a efektivnější Radu bezpečnosti, která je schopna hrát pozitivní úlohu na mezinárodním poli. Současné návrhy na rozšíření Rady bezpečnosti by mohly mít opačný efekt a bezesporu i oslabit schopnost Rady efektivně čelit vzrůstajícím hrozbám. Rozšíření Rady bezpečnosti by pro Spojené státy zároveň znamenalo výrazné zhoršení možnosti pracovat v jejím rámci. Způsob, jakým doposud hlasovali všichni uchazeči o stálá křesla v Radě s výjimkou Německa a Japonska, indikuje, že by tyto země v budoucnu pravděpodobně hlasovaly proti USA ve většině z projednávaných záležitostí. Rozšíření by vyústilo ve větší, těžkopádnější Radu, která by nejspíše méně podporovala priority americké politiky. A co hůř, po rozšíření by jednání Rady lehko končila ve slepé uličce a orgán by byl snáze paralyzován. V konečném důsledku by se stala Rada bezpečnosti méně relevantní a zvýšila se tak pravděpodobnost, že krize budou muset být řešeny mimo rámec OSN.

Gardinerově pozornosti neušel ani finanční skandál generálního tajemníka OSN Kofiho Annana z jara letošního roku, kdy získal finanční odměnu za vítězství v soutěži o největší zásluhy za zlepšení ochrany životního prostředí pořádané Programem OSN na ochranu životního prostředí (UNEP). V porotě soutěže byl mimo jiné i muž, jehož Annan později jmenoval ředitelem UNEPu. Tuto kauzu považuje Gardiner za tristní poškození již tak pošramocené kredibility OSN a požaduje od ní dodržování standardů běžných ve vyspělých zemích Západu. Jako veřejný mezinárodní zaměstnanec by generální tajemník neměl přijímat peníze od žádného členského státu OSN ani státní či soukromé nadace, a to ani jako odměnu, ani jako dar. Měl by taktéž plně otevřít stav svých osobních financí, jako to činí mnoho západních politiků. Generální tajemník OSN by se měl řídit stejnými přísnými etickými a finančními pravidly, jakým podléhají politici v demokraciích typu Spojených států nebo Velké Británie.

V souvislosti s OSN se také Nile Gardiner rozhodně postavil na obranu pro mnohé kontroverzního amerického velvyslance u světové organizace Johna Boltona. Právě Bolton se na půdě OSN pustil do boje za zlepšení standardu lidských práv ve světě. Neúnavně vyvíjel tlak na Radu bezpečnosti OSN a mezinárodní společenství, aby podnikly akci v otázce súdánského regionu Dárfúr, kde probíhá genocida, jež má na svědomí 200 000 lidských životů.

Významný hlas

Gardinerova perspektiva se v řadě oblastí liší od mínění převládajícího v evropském veřejném a mediálním prostoru. V USA je nicméně Nile Gardiner považován za hlas, kterému je dobré naslouchat. Jeho postoje a výklad dění v současném světě bere americká administrativa v potaz při vytváření své zahraniční politiky. Jeho texty by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo se zajímá o transatlantické vztahy, válku proti terorismu nebo i o Organizaci spojených národů.

Autor je studentem mediálních studií a žurnalistiky, mezinárodních vztahů a sociální politiky a sociální práce na FSS MU.