Ten, který se neschovával za svůj jazyk

Když se chceme přiblížit k básním Jiřího Gruši, je třeba zapomenout na to, že byl diplomatem, politikem, emigrantem, prozaikem či překladatelem, a soustředit se pouze na začátek jeho tvorby, a tedy na to, že byl básníkem.

Jeho prvotina nese prostý název Torna a svým názvem odkazuje na zdánlivě nekomplikovaný svět putování. V Čechách se říká, že si někdo vezme uzlí­ček a jde. Básník Gruša si bere tornu, tedy brašnu přes rameno, obsahující pouhých sedmnáct básní. Název ale může odkazovat také na autorovu základní vojenskou službu v roce 1962. Dle kritika Jiřího Karfíka s rýmovou strukturou postnezvalovskou, budiž, co je však na debutu již pozoruhodné, je pocit analytického myšlení, bez lyrických ozdůbek a girland. Civilnost básní se projevuje nejen v motivickém rejstříku jako autobus, vlak, pozorování, jízdenka, kufřík, ale také v tématu paměti. Paměť jsou ptáci / vyhnaní z budek, píše se v básni Paměť. Čtenáři se tak nabízí nejen pocit cesty, ale zejména pocit prázdnoty, opuštění a samoty, zároveň ve smyslu vyprázdněné paměti. Vždyť, kdo nemá paměť, neexistuje, zejména ve střední Evropě. (…)