Svrchovanost svobodného jedince

Dvě stě let od narození Johna Stuarta Milla je příležitostí připomenout dílo tohoto velikána, který významně ovlivnil nejen ekonomii, ale rovněž filozofii, etiku a politiku. Mill byl posledním anglickým klasickým politickým ekonomem. Mnozí jej pokládají spíše za velkého vykladače než originálního myslitele. Ale i ve výkladu je ohromná síla. Podívat se na díla minulosti v novém, moderním světle přináší překvapivé poznatky a náhledy.

Millova politická filozofie je dodnes vzorem pro všechny stoupence klasického liberalismu. John Stuart Mill zastával přesvědčení, že každý jedinec sám může nejlépe zastávat své zájmy a nejlepším praktickým pravidlem pro hospodářský a politický život je svobodná konkurence. Stát se má starat o vnitřní a vnější bezpečnost, nikoli zasahovat do života občanů. V tom je Mill aktuální dodnes.

Život

John Stuart Mill (1806-1873) měl ctižádostivého otce. James Mill byl skotským teologem, který nevykonával svůj kněžský úřad a osobně učil svého syna. Ve třech letech se mladý John učil řecky a latinsky, v deseti studoval diferenciální počty a ve dvanácti napsal svou první knihu. V patnácti letech se však nervově zhroutil a musel absolvovat léčebný pobyt v jižní Francii.

Na univerzitě začal studovat práva, ale byl tak vyčerpán, že musel vysokoškolského studia zanechat. Jako jednadvacetiletý se stal úředníkem Britské východoindické společnosti, u níž byl zaměstnán jeho otec, a zůstal jím až do svého penzionování v roce 1857. Mill se oprostil od „přehnaného racionalismu". Začal se věnovat rovněž poezii a filozofii. Pochopil, že city mají v životě lidí neméně významnou úlohu než rozum.

V pětačtyřiceti letech se oženil s ovdovělou Harriet Taylorovou, ženskou právničkou, s níž jej pojilo již od dvaceti let úzké duchovní přátelství. Roku 1865 se stal Mill liberálním poslancem Dolní sněmovny, kde se zasazoval za práva dělníků a žen. V parlamentu byl pokládán spíše za kazatele než za politika. V dalších volbách roku 1868 už nebyl podruhé zvolen.

Vůdce konzervativců Disraeli i vůdce liberálů ho ironicky označovali jako „svatého muže". Milla netížily existenční starosti a velkoryse pomáhal svým současníkům, např. Comtovi či Spencerovi. Po roce 1868 odjel se svou ženou a nevlastní dcerou do Avignonu, kde žil v ústraní až do smrti. Když zemřela jeho žena, mohl to Mill jen těžko překonat. Zemřel v Avignonu ve věku 67 let.

Millova filozofie

Mill vystavěl pozitivismus, vymezil se však od představ Comta a pokusil se mu dát pevný vědecký základ. Svým dílem zasáhl nejen do ekonomie, ale i filozofie, logiky, etiky a politiky. Millovo hlavní filozofické dílo se jmenuje Systém deduktivní a induktivní logiky (1843). Protože zkušenost je jediným zdrojem poznání, je to indukce (závěr z jedinečného k obecnějšímu), která je podle Milla jediným přípustným postupem poznání.

Mill podal ucelený systém logiky tak, že formuloval čtyři logické „zákony": metodu shody, metodu rozdílu, metodu sdružených změn a metodu nejmenšího zbytku. Psychologie byla pro Milla základní vědou, a tím rovněž základem filozofie. Rozlišoval mezi přírodními vědami na straně jedné a duchovními vědami na straně druhé. K nim řadil psychologii, etologii (nauku o mravech) a sociologii.

V etice se Mill inspiroval Benthamovým utilitarismem. Jeremy Bentham byl britský právník, který se vzdal úspěšné kariéry advokáta, aby se věnoval problému rozumného zákonodárství. Bentham byl stoupencem Smithovy nauky o svobodném obchodu a přátelil se s otcem Johna Stuarta Milla Jamesem Millem. Princip užitečnosti byl podle něj nejvhodnější pro vysvětlování a utváření sociální jednání.

Podle Milla každý člověk usiluje o to, co je mu užitečné, chce zvětšit své potěšení (štěstí) a vyhnout se nelibosti (bolesti). Cílem lidské společnosti je dosahovat „co největšího štěstí co největšího počtu lidí". Jedinec, který usiluje přirozeně o své vlastní štěstí, musí nahlédnout, že také jemu nejlépe slouží, když o své štěstí usilují i ostatní. Tak neexistuje žádný protiklad mezi osobním a všeobecným blahem.

Politická ekonomie

Millův otec patřil k obdivovatelům klasického ekonoma Davida Ricarda, s nímž jej pojilo i osobní přátelství. Svého syna již od útlého mládí vedl ke studiu Ricardovy politické ekonomie a nezapomínal ani na ekonomické základy obsažené v Bohatství národů Adama Smithe. Největší Millův přínos spočíval v popularizaci ekonomie. Politickou ekonomii totiž prezentoval mnohem srozumitelněji než jeho předchůdci.

Ve svých Principech politické ekonomie (1848) nabídl Mill shrnutí nejdůležitějších teoretických výsledků tehdejší ekonomie ve formě systematické učebnice. Mill zkoumal tvorbu tržní ceny a formuloval závislost ceny, nabídky a poptávky. Zákony výroby jsou podle něj přírodními zákony, které můžeme poznat, ale nikoliv změnit. Zákony rozdělování však ovlivnit můžeme.

Mill rozdělil zboží na výrobky, jejichž nabídka je fixní (vzácné zboží), dále zboží, jehož nabídku lze zvyšovat při konstantních nákladech, a do poslední skupiny zařadil výrobky, jejichž nabídku lze zvýšit při rostoucích nákladech (zemědělská produkce). Prakticky tak formuloval funkci nabídky. Trval na tom, že hodnota je určena náklady. Poptávka určuje spolu s nabídkou tržní ceny, nikoli však hodnotu, která je dána lidskou prací.

Mill se domníval, že zaměstnanost vyplývá z akumulace kapitálu - „mzdového fondu". Kapitalisté nemohou zaměstnávat více práce, než kolik činí jejich mzdový fond, tedy kapitál použitelný k výplatám mzdových záloh. Zvýší-li se spotřeba zboží, klesne mzdový fond. A zmenší-li se mzdový fond, budou moci kapitalisté zaměstnávat méně dělníků. Mill nahlédl význam produktivnosti kapitálu.

Mill přispěl i do teorie mezinárodního obchodu. S nadšením převzal Ricardovu teorii komparativních výhod, doplnil ji o několik nových objevů, aby nakonec přišel s tzv. teorií mezinárodní hodnoty. V mezinárodním obchodě platí zákon jediné ceny, který odráží reciproční poptávku. Cena se ustálí někde v intervalu mezi národními náklady. Mill tak zjistil, že mezinárodní hodnota zboží je určena náklady (nabídkou) a poptávkou.

Přestože byl Mill stoupencem svobody a soukromého vlastnictví, domníval se (pod vlivem svého předchůdce Ricarda), že kapitalismus povede ke stagnaci - k nulovému růstu a zastavení akumulace kapitálu. Podle něj je jen otázkou času, kdy bude kapitalismus nahrazen spravedlivějším a sociálnějším systémem. To však nastane přirozeným vývojem, v žádném případě ne radikální revolucí.

To, jak byla pro Johna Stuarta Milla důležitá svoboda a soukromé vlastnictví, dokresluje citát: „Dej člověku do vlastnictví holou skálu a on ji promění v kvetoucí zahradu." Svoboda a soukromé vlastnictví jsou podle Milla nejlepší zárukou společenského pokroku. Politická ekonomie má smysl jen tehdy, dokáže-li aktivně řešit aktuální problémy doby. Mill se často a rád odkláněl od čisté ekonomie a vydával se na cestu politického teoretika.

Politická filozofie

Ve známém spisu O svobodě (1859) vyslovuje Mill obavu, že v moderní době vzrůstá moc společnosti nad jednotlivcem, což se děje tlakem veřejného mínění i zákonem. Všechny změny směřují bohužel k posílení společnosti a oslabení jednotlivce. Náklonnost lidí předepisovat jiným, jak se mají chovat, má oporu v několika nejlepších a několika nejhorších vlastnostech lidské přirozenosti.

Svobodu mínění zdůvodňuje Mill takto: „Je-li nějaké mínění umlčeno, může být pravdivé. Pokud je chybné, může snadno obsahovat část pravdy. Když ani jedno neplatí, bude pravděpodobně udržováno většinou těch, kteří jej přijali, ve způsobu předsudku s malým pochopením nebo pociťováním jeho rozumných důvodů. Dogma stane se víc a víc formálním vyznáním, nikoli vřelým přesvědčením z rozumu.

Jako je prospěšné, aby existovala různá mínění, protože lidstvo je nedokonalé, je i prospěšné, aby existovaly různé pokusy žít. A aby cena různých způsobů života byla prakticky prokázána, je žádoucí, aby se projevovala individuálnost.

Individualita je jedním z pramenů blahobytu. Podle Milla je správné, aby lidé zkoušeli různě žít a jednat, aby odlišné povahy měly volné působiště (pokud ostatní nebudou kráceni). Individualismus klade Mill na první místo. Lidé nejsou jako ovce (ostatně ani ovce nejsou bez rozdílu stejné). Individuum neodpovídá za své činy společnosti, pokud se nedotýkají zájmů druhých osob.

Jediným cílem, který může lidi oprávnit jednotlivě nebo hromadně omezovat svobodu konání někoho jiného, je sebeobrana. Pokud někdo vykoná skutek poškozující ostatní, má být potrestán zákonem. Jediným účelem, pro nějž se může proti některému členu civilizované společnosti užít moci proti jeho vůli, je zabránit neštěstí jiných. Jeho vlastní dobro - ať fyzické nebo mravní - není postačujícím důvodem.

Podle Milla má dnes společnost navrch nad individualitou. Nebezpečí, které hrozí lidské povaze, není nadbytek, nýbrž nedostatek osobních popudů a tužeb. Nikoli zevšedněním všeho, co je individuálního v nás, se lidé stávají vznešenými, nýbrž pěstováním jedinečného a originálního. Právě to činí lidský život bohatým, různorodým, živým. Jak se rozvíjí individualita, stává se osoba cennější sobě i ostatním.

Síla individuality

Cokoli svírá individuálnost, je podle Milla despotismem, ať už se to nazývá jakkoli. Originalita je v lidském životě vždy cenná. Je třeba lidí, kteří vynalézají nové pravdy a ukazují, že co bylo jednou pravdou, nemusí jí být nadále. Zároveň je potřeba, aby začaly nové pokusy, které by dávaly v lidském žití příklad vznešenějšího chování, lepšího vkusu a smyslu.

Ne náhodou jsou geniální osoby mnohem individuálnější než ostatní, a proto jsou méně schopny přizpůsobit se šablonám, jež společnost vytvořila. Mill si všímá, že lidé pokládají geniálnost za něco hezkého, když někdo napíše dojemnou báseň nebo namaluje obraz. Ale týká-li se originálnost myšlení a jednání, pak téměř nikdo neříká, že by zasluhovala obdivu, a skoro všichni si podle své chuti myslí, že se bez ní mohou obejít.

Všeobecné myšlení ve světě směřuje k tomu, aby učinilo průměrnost vládnoucí mocí. Ve starověku, středověku a ve zmenšené míře i po dlouhý čas přechodu z feudalismu do věku přítomného bylo individuum silou samo v sobě. Nyní mizí jednotlivci v davu. V politice je už triviálností říci, že veřejné mínění řídí svět. Jediná moc je moc množství nebo vlády, pokud se stala orgánem snah a instinktů množství.

Každý může mít bez výčitky rád či nerad veslování, kouření, hudbu nebo tělocvik, šachy, karty nebo studie, protože i ti, kteří mají něco z toho rádi, i ti, kteří to rádi nemají, jsou tak četní, že nemohou být umlčeni. Avšak může-li být obviňován muž (nebo ještě spíše žena) z toho, že buď konají, co nedělá nikdo, nebo že nekonají, co dělají „všichni", jsou předmětem povržlivých poznámek, jakoby se dopustili mravního provinění.

Evropané si podle Milla lichotí, že jsou nejpokročilejším kontinentem, jaký existuje. Mají odstrašující příklad v Číňanech, národu velikého talentu a moudrosti, těšícímu se v minulosti mimořádnému postavení. Přesto se nakonec jejich pokrok zastavil. Čínský vzdělávací a politický systém zabraňoval rozvoji individuality. Není však vyloučeno, že se Evropa přes svou vznešenou minulost a křesťanství stane druhou Čínou.

John Stuart Mill byl jedním z nejdůslednějších zastánců liberalismu a demokracie. Jako klasický liberál chtěl omezovat moc státu a jeho zasahování do lidských životů. Stát má zajišťovat vnitřní a vnější bezpečnost, do soukromého života občanů se však plést nemá. Absolutismus nebude snesitelnější, bude-li vykonáván demokratickou většinou. Každou „tyranii většiny" Mill odmítá. Johna Stuarta Milla bychom měli pokorně číst i dnes.

Autor je ekonom, filozof a politolog. Text je redakčně upravenou verzí příspěvku, jenž byl přednesen 14. června 2005 v Praze na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Dvě stě let od narození Johna Stuarta Milla".