Švédské ne euru a švédský euroskepticismus

Zavraždění švédské ministryně zahraničí Anny Lindhové svým ohlasem téměř přehlušilo událost, které těsně předcházelo a s níž bylo spojeno - referendum o přistoupení k Evropské měnové unii (EMU). Jeho výsledek - jen 42 procent hlasů pro a 56 procent proti (2 procenta tvořily nevyplněné hlasovací lístky) - nicméně potvrdil, že smrt populární a přijetí eura razantně prosazující političky nezměnil převážně negativní postoj švédské veřejnosti k tomuto kroku. Kde hledat kořeny tohoto výsledku a jak vlastně vypadá pohled Švédů a jejich reprezentace na euro?

Pochopení širších souvislostí není možné bez přiblížení dopadu členství v Evropské unii na švédskou politiku. Počátky seriózního zájmu o členství v Evropských společenstvích (ES) se datují do přelomu 80. a 90. let, kdy se rozpadal východní blok a končila studená válka. Dosavadní švédská "skvělá izolace" v podobě tradiční neutrality, jejíž počátky spadají dávno před soupeření mezi Východem a Západem, se tím ocitla před kvalitativně novou výzvou. Z hlediska vtahování do ES v danou chvíli působilo jak úzké hospodářské propojení s tímto prostorem, tak prudce rostoucí dynamika politické integrace. V červenci 1991 podalo Švédsko oficiální žádost o členství a v listopadu 1994 proběhlo přístupové referendum, které těsnou většinou 53:47 švédské členství schválilo. Jaký byl kontext tohoto referenda?

Je zajímavé, že v průzkumech veřejného mínění před i po referendu, s výjimkou několika týdnů krátce před datem hlasování, se vždy více Švédů vyslovovalo proti členství než pro. Rozdělení ovšem nebyli jen voliči, ale i politické spektrum, přičemž štěpící linie vedla v některých případech napříč jednotlivými stranami. Nebyl to případ dvou malých, tehdy opozičních formací - zelených a postkomunistické Levicové strany. Ty se v souladu s názorem drtivé většiny svých voličů ostře stavěly proti členství. Hlavním důvodem byla jejich obava z nutnosti přizpůsobit vysoké standardy švédské ochrany životního prostředí méně náročným normám EU a dále strach z restriktivního tlaku, jenž po vstupu povede k omezování ve švédských poměrech mimořádně rozvinutého sociálního systému.

Odpor ke vstupu projevovala i část členů dalšího malého subjektu - agrárně-liberální Strany středu - kteří se obávali především negativních dopadů na švédské zemědělství. Nakonec se ale strana s ohledem na svou účast v tehdejší pravostředové vládě Carla Bildta (1991-1994), v níž dominovali plně prounijní konzervativci a liberálové, rozhodla v kampani před referendem vstup podpořit.

Otázka vstupu se ukázala výbušná také pro největší švédskou politickou stranu - sociální demokracii - jejíž vedení vstup rovněž podporovalo. I sociální demokraté ale byli před přístupovým referendem v otázce vstupu hluboce rozděleni. Když po vítězství ve volbách v září 1994 vystřídala jejich menšinová vláda u moci dosavadní Bildtův pravostředový kabinet, rozhodl se nový premiér Ingvar Carlsson pro masivní zintenzivnění už probíhající vládní proevropské kampaně. Nebral přitom příliš ohled ani na stranické euroskeptiky, ani na odlišný názor (podle průzkumů) zhruba poloviny sociálnědemokratických voličů. Tento postup se ovšem sociální demokracii "vrátil" propadem podpory v dalších letech, když se původní naděje spojované s členstvím - pokles cen potravin, rychlé zlepšení tehdejší nevalné ekonomické situace země aj. - příliš nenaplnily. Naopak se předmětem společenského diskursu staly některé "přehmaty" přicházející z Bruselu. Značnou pozornost například vyvolal trochu kuriózní, nicméně z hlediska národní hrdosti citlivý problém se švédskými jahodami - vzhledem k nepříznivému klimatu totiž nedorůstaly rozměrů, aby mohly být dle unijních norem považovány za jahody.

Nespokojenost části antievropsky naladěných voličů s postojem "svých" stranických elit se naplno promítla v prvních volbách do Evropského parlamentu (EP) v roce 1995. Zatímco zelení a postkomunisté v nich dosáhli výrazně lepšího výsledku než v parlamentních volbách 1994, sociální demokraté tvrdě propadli (jen 28 procent hlasů, pro srovnání v parlamentních volbách 1994 získali přes 45 procent hlasů). Slabšího výsledku pak dosáhla i Strana středu a liberálové. V dalších volbách do EP v roce 1999 se situace s menšími odchylkami zopakovala. Evropské volby se tak staly arénou demonstrace nesouhlasu části voličů se členstvím v unii.

Na národní úrovni se nespokojenost voličů s členstvím projevovala ve volbách méně. Přesto se konflikt okolo členství v unii dá označit za trvalou součást švédského vnitropolitického diskursu. K jeho oživení nepochybně přispělo i letošní neúspěšné referendum o euru. Vypsání referenda prosadil v listopadu 2002 předseda vlády Göran Persson, který stojí v čele menšinové sociálnědemokratické vlády od rezignace Carlssona na premiérský post v roce 1996. Předreferendové tábory unijních odpůrců a příznivců přitom prošly oproti referendové kampani v roce 1994 jen malými korekcemi. Perssonův cíl - přijetí eura - plně podpořily všechny tři pravostředové opoziční strany: konzervativci, liberálové i křesťanští demokraté. Bývalý premiér konzervativec Bildt se dokonce stal lídrem celé kampaně za přijetí eura. Výrazně se za připojení k EMU angažovala i většina reprezentantů švédského průmyslu. Z hlediska argumentů stoupenců eura je ovšem paradoxní, že zdůrazňovali spíše politické než ekonomické výhody přistoupení k měnové unii. Hlavní osa argumentace stoupenců se totiž odvíjela od toho, že euro představuje projekt, který výrazně napomáhá míru a sjednocování Evropy a Evropanů. Bez něj bude Švédsko v rámci Unie izolované a bez vlivu na důležitá rozhodnutí o její budoucnosti.

Důvody tohoto postupu byly dány skutečností, že švédské hospodářství od konce 90. let prožívá růst, zatímco většina zemí eurozóny naopak recesi. Nezaměstnanost, která je ve Švédsku mírně nad čtyřmi procenty, je v eurozóně v průměru dvakrát vyšší. Podle některých ironických komentářů se tak Persson stal obětí vlastní úspěšné ekonomické politiky.

Ekonomických obav z přijetí eura naopak dokázal využít tábor odpůrců. Ten mohl "pohodlně" argumentovat tím, že se Švédsko drží v dobré ekonomické kondici právě díky nečlenství v eurozóně. V argumentaci zvláště zdůrazňoval chybnou politiku Evropské centrální banky, jež - podle odpůrců - příliš vysokými úrokovými sazbami ruinuje evropské ekonomiky. Dále se předmětem kritiky stal Pakt stability, který svými rigidními pravidly rovněž tlačí některé evropské země do ekonomických potíží. Ventilovány byly - stejně jako v roce 1994 - i obavy z negativních dopadů přijetí eura na sociální systém. Strach z důsledků ztráty měnové nezávislosti pak odpůrci doplňovali zdůrazňováním obav z ještě většího omezování švédské národní suverenity. Přijetí eura označovali za další krok k evropské federaci.

Vedle různých občanských iniciativ tvořili tábor odpůrců eura tradičně antiunijně naladění zelení a postkomunisté. Dále se k němu přiklonila Strana středu s příznačným heslem "EU ano, euro ne". Tím, co ovšem bylo pro Perssona osobně asi nejméně příjemné, byla skutečnost, že proti přijetí eura se postavila také značná část jeho vlastní strany i s několika ministry jeho kabinetu (včetně místopředsedkyně vlády Margarety Winbergerové). K přijetí eura skeptický ministr průmyslu a obchodu Leif Pagrotsky přitom například kritizoval značně nevyrovnané financování kampaně pro a proti přijetí eura. Nešlo přitom jen o vládní kampaň. Například vlivná Švédská podnikatelská konfederace podle odhadů na kladný výsledek kampaně vynaložila v přepočtu několik desítek milionů euro.

Průzkumy veřejného mínění navíc vyvrátily původní Perssonův optimismus ohledně kladného výsledku referenda a tedy zopakování situace z roku 1994. Například v březnu 2003 odmítalo euro podle výzkumů agentury SIFO 46 procent Švédů, o měsíc později 50 procent. Podíl příznivců eura ve stejné době mírně klesl z 39 procent na 34 procenta. Zbytek voličů nebyl rozhodnut. Zhruba v tomto rozmezí kolísal poměr příznivců a odpůrců až do září. Spekulace o možném zvratu v důsledku příklonu nerozhodnutých voličů na stranu kladného výsledku, které se objevily ihned po tragické smrti švédské ministryně zahraničí 11. září, se v samotném hlasování o tři dny později nenaplnily.

Důsledky švédského referenda se dají rozdělit na dvě dimenze - vnitropolitickou a zahraničněpolitickou. Z hlediska vnitropolitických dopadů je zajímavá reakce některých švédských médií, která ihned po referendu vyzvala Perssona k rezignaci a vypsání předčasných parlamentních voleb. I s ohledem na to, že v průběhu předreferendové kampaně silně poklesla voličská podpora nejenom sociální demokracie, ale i některých opozičních pravostředových stran, se ale tento postup nejeví příliš pravděpodobný. Úsilí v tomto směru zřejmě nebudou vyvíjet ani postkomunisté a zelení. Přes rozdílný názor na EMU a EU totiž právě tyto dvě strany se sociálními demokraty politicky kooperují a zajišťují jejich menšinové vládě tolik potřebnou většinu v parlamentu.

U zahraničněpolitických dopadů se většina komentátorů shodla, že švédské referendum silně oslabí tlak na brzké uskutečnění referenda ve zbývajících dvou zemích mimo eurozónu - Dánsku a Velké Británii. V této souvislosti je snad jen možné ponechat malý otazník nad otázkou, zda - přestože švédský premiér ihned po hlasování odmítl jeho opakování v nejbližších deseti letech - nepůjdou Švédové přece jen za nějakou dobu k referendovým urnám znovu. Opakování neúspěšných referend s cílem dosáhnout kladného výsledku (viz dánské odmítnutí Maastrichtu zvrácené - v korigované podobě - ve velmi krátké době) ponechávají v tomto ohledu námět k přemýšlení.

Autor je odborným asistentem na Katedře politologie FSS MU v Brně.