Stále provokativní Oriana Fallaciová

Italská esejistka a novinářka Oriana Fallaciová se narodila 29. června 1929 ve Florencii, kde také v noci ze čtvrtka na pátek 15. září 2006 podlehla zákeřné nemoci, což je eufemismus pro rakovinu. Její otec, umělecký řezbář Edoardo Fallaci, bojoval proti fašistické diktatuře Benita Mussoliniho. Ona sama se vlastně ještě jako dítě za druhé světové války aktivně zapojila do hnutí odporu. Měla možnost svoji mimořádnou odvahu nesčetněkrát prokázat v ozbrojené demokratické skupině Spravedlnost a svoboda. Právě tato dvě slova, lhostejno, v jakém pořadí, také výstižně charakterizují i její pozdější působení a v podstatě i celý její život, který se před několika týdny uzavřel. Je příznačné, že když se v italských médiích objevila zpráva o její smrti, zmohl se současný italský prezident, někdejší komunistický aktivista Giorgio Napolitano, na několik slov až po třech hodinách a premiér Romano Prodi s ministrem kultury neřekli vůbec nic.
Od roku 1967 pracovala Fallaciová jako válečná zpravodajka ve Vietnamu, při indicko-pákistánské válce, na Středním východě a v Jižní Americe. V průběhu let vytvořila celou řadu často velice vyhrocených rozhovorů s čelnými představiteli různých zemí i se světovými uměleckými celebritami, ať už to byli Henry Kissinger, íránský šáh Réza Pahlaví, ajatolláh Chomejní, Willy Brandt, Lech Wałesa, Ariel Šaron, Muammar Kaddáffí, Indira Gándhíová, Federico Fellini či Sammy Davies jr.
Když po útocích z 11. září 2001 napsala filipiku proti islámským fanatikům Vztek a pýcha, stala se z ní v Itálii prakticky persona non grata. Nekonformní a svérázná komentátorka světových událostí se v posledních letech sama označovala za "křesťanskou ateistku", což nemusí být až tak veliký paradox, uvážíme-li, že první křesťané, kteří se odmítali klanět oficiálním modlám, byli obviňováni právě z ateismu.
Fallaciová se nebála nazývat věci pravými jmény a říkat pravdu, hebrejsky dabru emet. Jednomu polskému prelátovi, s nímž se později sblížila, například řekla: "Nechápu přehnanou uctivost, s jakou vy křesťané přistupujete ke koránu a k Mohamedovi. Kristus a Mohamed, to přece nejsou kolegové, kteří spolu rozmlouvají a hodují v ráji." Pouze tím v předstihu vyjádřila něco, co mnohým vlivným osobám církve začíná docházet teprve nyní, několik minut před dvanáctou.
Oriana Fallaciová se v žádném případě nebála lidí a nebála se říkat věci nepříjemné lidským uším. Často jsem měl při jejích slovech pocit, že právě ona je na laicky prorocký způsob Hospodinovým hlasem. Jak by mohla nedojít chvály? V době, kdy je v naší přestárlé Evropě i o statečné muže několikanásobná nouze, zůstává po jejím odchodu veliký smutek.
Josef Mlejnek

Rozhovory

Po dvě desetiletí, od poloviny šedesátých let do půlky let osmdesátých, platila Fallaciová za jednu z nejostřejších osobností v oblasti politického interview. K rozhovorům si vybírala ty nejmocnější postavy světové politiky: Jásira Arafata, Goldu Meierovou, Indiru Gándhíovou, Teng Siao-pinga nebo Henryho Kissingera, který později napsal, že jeho interview s Fallaciovou bylo "nejkatastrofálnějším rozhovorem, který kdy poskytl tisku".

Její způsob vedení rozhovorů byl záměrně nevypočitatelný, pouštěla se do nich s naučenou agresivitou, její narážky byly často inspirovány evropským existencialismem (nejednou zpovídaného naprosto odzbrojila prostou otázkou týkající se smrti, Boha nebo slitování), využívala svoji bystrost a pohotovost. Nezanedbatelnou roli hrálo i to, že byla křehká a krásná, měla dlouhé, hladké vlasy, které měla rozdělené pěšinkou nebo v culících, melancholické šedomodré oči, zvýrazněné řasenkou, drsný "kuřácký" hlas a rozkošný italský přízvuk.

Novinářská práce Fallaciové, s níž začínala v italském časopise L'Europeo, byla podle spisovatelky Vivian Gornickové poháněna "tajemnou schopností vycítit politické zlo". Jak sama Fallaciová vysvětlila v předmluvě ke sbírce svých rozhovorů z roku 1976 Rozhovor s dějinami: "Ať už se jedná o despotu nebo řádně zvoleného prezidenta, vraždícího generála nebo milovaného vůdce, vidím moc jako něco nelidského a nenávistného. V odporu k utiskovatelům jsem vždy viděla jedinou správnou cestu, jak využít onen zázrak, že jsem přišla na svět." Když dělala rozhovor s Kissingerem, řekla mu, že proslul jako muž, který "Nixonovi vyměňuje plenky", a šikovně mu dovolila, aby se sám pochválil, že prý jej Američané obdivují, protože "vždy jedná sám" - jako "kovboj, který v sedle vede vlak pustinou, nebo tajemný jezdec, který sám vjíždí do města". Nejpamátnější okamžik rozhovoru pak nastal, když se Fallaciová přímo zeptala na Vietnam. "Nezdá se vám, doktore Kissingere, že je to zbytečná válka?" A zaskočený Kissinger začal svou odpověď slovy: "S tím mohu souhlasit..."

Její rozhovor s Chomejním, který vyšel v Timesech 7. října 1979, tedy krátce po revoluci v Íránu, byl jedním z nejzářivějších příkladů jejího nebojácného přístupu. Fallaciová musela čekat deset dní, než ji Chomejní přijal. Řídila se pokyny nového islamistického režimu, a tak se do ajatolláhova domu dostavila bosá a zakrytá v čádoru. Téměř okamžitě jej zasypala smrští otázek ohledně uzavírání redakcí opozičních novin, zacházení s kurdskou menšinou a hromadných poprav, kterých se nový režim dopouštěl. Když Chomejní obhajoval tyto praktiky tím, že někteří z popravených byli brutálními přisluhovači šáha, Fallaciová namítla: "Je správné zastřelit nebohou prostitutku, nebo ženu, která byla nevěrná svému muži, nebo muže, který miluje jiného muže?" Ajatolláh odpověděl několika demagogickými metaforami.

O islámu

Fallaciová byla přesvědčena, že západnímu světu hrozí, že bude pohlcen radikálním islámem. Po 11. září 2001 napsala na podporu tohoto argumentu tři krátké, rozhněvané knihy. Dvě z nich, Vztek a pýcha a Síla rozumu, sama přeložila do idiosynkratické angličtiny. (V minulosti měla složité vztahy s překladateli.) Třetí kniha nazvaná Apokalypsa, která obsahuje i obsáhlé autointerview, nedávno vyšla v Evropě. Fallaciová píše, že imigrace muslimů mění Evropu v "kolonii islámu", místo, které nazývá "Eurabie", kde už brzy "minarety nahradí věže kostelů a burka minisukni". Fallaciová tvrdí, že islám vždy Evropu ovlivňoval, ať už během obléhání Konstantinopole v sedmém století nebo při brutálních nájezdech Osmanské říše ve stoletích čtrnáctém a patnáctém. Podle jejího názoru současná imigrace z muslimských zemí do Evropy znamená totéž - invazi. Pouze "děla a vojáky" tentokrát nahrazují "děti a lodě". Z pohledu Fallaciové je "umění nájezdů, dobývání a podmaňování" tím "jediným, v čem synové Alláhovi vždycky vynikali". Muslimští imigranti - se svými burkami, čádory a oddělenými školami - vůbec netouží po začlenění do naší společnosti. A evropští představitelé jim v tom svým praštěným multikulturalismem až absurdně vycházejí vstříc: dovolují muslimským ženám, aby se na doklady nechaly fotografovat se zahalenými obličeji, tváří se, že nic nevidí, když muslimští muži porušují zákon zakazující mnohoženství, anebo hájí jejich právo týrat ženy na základě údajných muslimských tradic.

Fallaciová zastávala názor, že Evropané, a to zejména ti na politické levici, uplatňují na kritiky muslimských způsobů zvláštní metr. "Když řeknete, co si myslíte o Vatikánu, katolické církvi, papeži, Panně Marii, Ježíši Kristu nebo o svatých, nikdo si nedovolí sáhnout na vaši ‚svobodu projevu a přesvědčení'. Ale když uděláte to samé s islámem, koránem, prorokem Mohamedem nebo některým synem Alláhovým, označí vás za xenofobního rouhače, který se dopustil rasové diskriminace. Když nakopete zadek Číňanovi, Norovi nebo Eskymákovi, který na vás zasyčel něco sprostého, nic se nestane. Pokud však za stejných okolností nakopete zadek Alžířanovi, Marokánci, Nigerijci nebo Sudánci, tak vás zlynčují."

Fallaciová mluvila svými argumenty mnoha lidem v Evropě přímo z duše. Vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha, mladé ženy "zabité v zájmu zachování rodinné cti" v Anglii a Švédsku a spor vedený ve Francii o to, zda povolit studentkám chodit do školy s hlavou zahalenou šátkem, či nikoliv - všechny tyto události jenom zvýraznily obrovskou propast mezi hodnotami sekularizovaných Evropanů a muslimských fundamentalistů z řad přistěhovalců. V Nizozemsku začali imigrační úředníci potenciálním přistěhovalcům promítat instruktážní filmy a rozdávat brožurky, které se zaměřují na určité "evropské" hodnoty včetně rovnosti pohlaví a tolerance k homosexuálům. Přistěhovalci by si z nich měli odnést ponaučení, že pokud chtějí v Evropě žít, musí si tyto hodnoty osvojit. Na těchto neohrabaných pokusech je znát frustrace a zmatek, které mnozí Evropané pociťují od minulého podzimu, kdy na předměstích Paříže vypukly pouliční bouře, patrně nejkřiklavější znamení toho, že asimilace patnácti milionu muslimů žijících v západní Evropě se na mnoha místech nepodařila.

Život

O Fallaciové jsem vždy přemýšlela jako o ikoně šedesátých let, bezstarostné hrdince, jedné z žen, které vedly emancipovaný život a neměly zapotřebí říkat si feministky. Ohrnovala nos nad manželstvím, byla pro nevhodné oblečení vyhazována z lepších restaurací, táhla to s Annou Magnaniovou a Ingrid Bergmanovou. Její autobiografický román Dopis nenarozenému dítěti (1975) je zoufalou zpovědí o rozhodnutí, zda donosit dítě. Kniha Muž je fiktivní poctou její velké lásce, řeckému bojovníkovi hnutí odporu Alexandrosi Panagoulisovi, který zahynul v Aténách při podezřelé automobilové nehodě. Panagoulis byl vězněn a mučen pro nezdařený pokus o atentát na vůdce řecké junty, plukovníka Papadopoulose v roce 1968. "Nechtěl jsem zabít člověka," řekl Fallaciové v rozhovoru. "Nedokázal bych zabít člověka. Chtěl jsem zabít tyrana." Jako politický vězeň se Panagoulis nenechal svými vězniteli zlomit a psal verše vlastní krví. Fallaciová jej považovala za vzor opravdového muže. Přemýšlela jsem o ní také jako o plodu doby, kdy velké a krvavé politické kauzy byly v Evropě stále navýsost aktuální (diktátoři vládli ve Španělsku, Portugalsku a Řecku), ale malé, sofistikované kulturní revoluce (ať už šlo o filmy, účesy nebo básnické manifesty) dodávaly životu šmrnc a činily jej zajímavějším. Na této představě sice asi něco bude, Fallaciovou však ovlivnila spíše čtyřicátá léta a boj proti fašismu za druhé světové války než léta šedesátá.

Fallaciová se narodila ve Florencii roku 1929 v rodině, kde mělo rebelantství dlouhou tradici. Její matka Tosca byla sirotkem po anarchistovi. Fallaciová byla už jako dítě vášnivou čtenářkou - její rodiče žili skromně, zato obklopeni knihami. Jejím oblíbeným autorem byl Jack London. Jeho příběhy hrdinství tváří v tvář drsné přírodě ji ovlivnily natolik, že se rozhodla být spisovatelkou.

Jako mladinká dívka Fallaciová tajně sloužila v protifašistickém odboji - měla vlastní krycí jméno Emillia, nosila výbušniny a doručovala zprávy. Poté, co se Itálie v září 1943 vzdala a američtí a britští vězni začali utíkat z vězeňských táborů, bylo jejím úkolem doprovázet je při "překračování hranic" a zachraňovat uprchlíky. Byla vybrána proto, že nosila vlasy v culících a vypadala nevinně, takže ji nikdo nepodezříval. Rodiče Fallaciové považovali Američany za vzácné přátele, a tak si přáli, aby se na střední škole učila angličtinu, přestože se všichni její spolužáci věnovali francouzštině. To byl počátek její celoživotní přízně k Americe, která přetrvala dokonce i tehdy, když během vietnamské války ostře kritizovala americkou politiku.

Setkávání

Fallaciová viděla v hrozbě islámského fundamentalismu návrat fašismu, proti kterému ona a její sestry bojovaly v době dospívání. Řekla mi: "Jsem přesvědčena, že situace je v politickém smyslu v podstatě stejná jako v roce 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda a Anglie a Francie také vůbec nic nechápaly. K muslimům se chováme stejně." V jednom z e-mailů, které mi zaslala, napsala: "Jen se na muslimy podívejte: i v Evropě si dál nosí své čádory, burky a dželabáhy. Nadále se řídí příkazy koránu, nadále se špatně chovají ke svým ženám a dcerám. Naši kulturu odmítají a svoji kulturu, nebo spíše pseudokulturu, nám vnucují. Já zase odmítám je, a to nikoliv jen z povinnosti vůči své kultuře, ale rovněž z povinnosti ke svým hodnotám, životním postojům, ke své civilizaci. Není to pouze povinnost vůči mým křesťanským kořenům, je to má povinnost ke svobodě i ke mně samotné, bojovnici za svobodu. Islamismus - to je nový fašismus a není s ním možné dělat kompromisy nebo být pokrytecky ,tolerantní'. Kdo tuhle prostou skutečnost nechápe, ten se podílí na sebevraždě Západu." Fallaciová odmítala připustit, že takové přirovnání má své meze.

Neúnavná rebelka Oriana Fallaciová zastávala i názory, které už dnes mnozí lidé považují za úzkoprsé předsudky. Byla proti potratům či vášnivou odpůrkyní homosexuálních sňatků ("Homosexuálové by si stejně jako muslimové, kteří by z nás všech nejraději udělali muslimy, přáli, aby všichni byli homosexuální.") Přistěhovalectví obecně se jí zdálo podezřelé. Demonstrace přistěhovalců probíhající v poslední době ve Spojených státech ji "znechutily", hlavně když se protestující začali ohánět mexickými vlajkami. "Nemám ráda Mexičany," řekla Fallaciová v narážce na špatné zacházení, kterého se jí dostalo od mexické policie v roce 1968: "Když na mě namíříte pušku a dáte mi vybrat, jestli jsou horší Mexičani nebo muslimové, budu chvilku váhat. Nakonec ale řeknu, že muslimové, protože ti mě opravdu těžce nasrali."

V knize Vztek a pýcha Fallaciová přirovnává 11. září 2001 k hromobití, které ji vytrhlo z klidného života spisovatelky a téměř proti její vůli ji změnilo v rebelku bojující proti islámu. Její nechuť k tomuto náboženství však měla hlubší kořeny. Oprávněné obavy z rostoucího muslimského fundamentalismu se spojily s náhlou vnitřní potřebou najít nového nepřítele v postfašistickém a postkomunistickém světě. Začala jsem vážně pochybovat, že by Fallaciová vůbec byla schopna tolerovat jakékoliv přistěhovalectví nebo i jedinou mešitu v Evropě, a tak jsem se jí na to zeptala prostřednictvím e-mailu. Poslala dlouhou odpověď. "Únosná mez byla překročena už před patnácti, dvaceti lety, když levice dovolila muslimům, aby se po tisících vyloďovali u našich břehů. Nevěřím, že existuje dobrý islám a špatný islám. Islám je pouze jeden. A islám, to je korán a ten hlásá to, co hlásá. V jakémkoli svém výkladu. Samozřejmě jsou i výjimky. Nějací dobří muslimové musejí existovat, uvážíme-li matematický počet pravděpodobnosti. Dobrými muslimy myslím ty, kteří uznávají svobodu, demokracii a sekularismus. Ale je jich málo. Tak zoufale málo, že je musí hlídat ochranka." (Zde naráží na Ayaan Hirsi Ali, v Somálsku narozenou nizozemskou poslankyni, kterou Nizozemsko málem ostudně zbavilo občanství kvůli chybičce v její žádosti o azyl v roce 1997.) Fallaciová mi dále napsala, že moje otázka, zda by tolerovala nějaké mešity v Evropě, byla podle ní "podlá" a "urážlivá", protože jsem se ji "snažila vyobrazit jako krvežíznivého fanatika z rodu těch, kteří za francouzské revoluce stínali dokonce i sochy Panny Marie, Ježíše Krista a světců a za revoluce bolševické pálili ikony, popravovali duchovní a používali kostely jako skladiště. Žádného poctivého člověka nemůže ani napadnout, že by mé myšlenky měly s těmito lidmi něco společného. Jsem známa tím, že jsem strávila život bojem za svobodu a svoboda zahrnuje i svobodu vyznání. Za svobodu nelze bojovat tak, že se podřídíme náboženství, které - jako islám - chce ostatní náboženství vymýtit."

Teprve až po rozhovoru s Fallaciovou jsem objevila dva skvělé příklady její novinářské práce, které jsem předtím ještě nikdy nečetla. Ve vtipném článku o Federiku Fellinim Fallaciová jízlivě a dopodrobna popisuje, kdy a kde ji slavný režisér nechal na sebe čekat. Když se jí konečně podařilo zkřížit mu cestu, začala rozhovor slovy: "Co kdybychom jen tak pro změnu zapomněli, kým jsme, signore Fellini, a popovídali si o Federiku Fellinim. Vím, že to pro vás není snadné, jste tak zdrženlivý, tak tajemný, tak odtažitý. Mluvit o něm je však naší vlasteneckou povinností." Pokračovala v tomto duchu, dokud jí Fellini neskočil do řeči: "Ty drzá, prolhaná čubko!"

V předmluvě k rozhovoru Fallaciová píše: "Opravdu jsem Federica Felliniho milovala. Od našeho nešťastného setkání jsem ale hodně změnila názor. Přesněji řečeno, už jej nikdy milovat nebudu. Tak to je, vůbec ho už nemám ráda. Sláva je těžké břímě, vražedný jed a unést ji, to je umění. To dokáže jen málokdo."

Stejně poutavá, i když poněkud jiným způsobem, je část její knihy Nothing, and so be it, kde popisuje události, ke kterým došlo v říjnu 1968 v Mexico City, kde vojáci střelbou a bajonety zabili a zranili stovky protivládních demonstrantů. Sama Fallaciová byla třikrát zasažena a poté zatčena spolu se skupinou studentů. "Ve válce někdy skutečně i máte šanci přežít, my však neměli žádnou," píše. "Zeď, proti níž nás postavili, byla místem popravy. Kdybyste se pokusili utéct, zastřelili by vás, a když jste stáli bez hnutí, hrozilo, že vás stejně popraví. Po mnoho následujících nocí mě pronásledovala tato noční můra, noční můra škorpióna obklíčeného ohněm, který se ani nemůže pokusit proskočit ven, protože kdyby to udělal, venku by jej stejně prostříleli jak řešeto."

Poté, co byla odtažena za vlasy ze schodů a ponechána svému osudu, byla nakonec Fallaciová přeci jen převezena do nemocnice a podstoupila operaci, při které byly z jejího těla vyňaty kulky. Jeden z jejích ošetřujících lékařů se k ní naklonil a zamumlal: "Napište o všem, co jste viděla. Napište o tom!" Poslechla ho a stala se klíčovým svědkem masakru, který mexická vláda celé roky popírala.

Tyto ukázky z její práce ukazují Fallaciovou na jejím vrcholu, i když mi v e-mailu napsala, že na setkání s Fellinim si už opravdu nepamatuje, jen to, že ho neměla ráda. A její vzpomínky na události v Mexico City v roce 1968 mohou do značné míry za to, že nemá ráda Mexičany. Její práce je nejvíce působivá tehdy, vznikala-li v tvrdých podmínkách, v nichž mohla využít svoji nezkrotnou odvahu a vůli vypovídat o všem, a to i s nasazením života.

"Musíte zestárnout, protože pak už nemáte co ztratit," řekla mi jednoho odpoledne, když jsme spolu obědvaly. "Je vám už přeci jen přiznána nějaká vážnost, ale neřešíte, co si lidi myslí, a to vám dává obrovskou svobodu. Jsou věci, které jsem se dříve neodvážila říct. Víte, v každém z nás je trocha bázlivosti a opatrnosti. Teď ale otevřu svoji velkou hubu. ,Co mi tak můžete udělat? Běžte se bodnout - já si budu říkat, co chci!'"

Redakčně upraveno a kráceno. Z časopisu The New Yorker, červen 2006, přeložil Vít Mlejnek.