Společená zemědělská politika – cesta do pekel

Společná zemědělská politika (CAP), která byla v poválečné době pro EHS jistým přínosem, se postupem času stala přítěží, které se nelze zbavit. Relativní podíl výdajů na zemědělství v rámci společného rozpočtu ve srovnání s počátkem osmdesátých let sice poklesl ze 70 % na necelých 40 %, jejich absolutní suma však nadále roste. Snahy o změnu systému CAP provedené do dnešní doby byly pouze povrchní. Nejvýznamnější změny představuje tzv. Fischlerova reforma z roku 2003, ovšem ani ji nelze považovat za radikální změnu, která by měla zásadní vliv na snížení finanční náročnosti CAP a odstranění protekcionistických opatření omezujících mezinárodní obchod.

V roce 2005 byl v důsledku reformy implementován institut přímých plateb s cílem demotivovat podnikatele v agrárním sektoru od zvyšování produkce a stimulovat je namísto toho k ochraně životního prostředí a k produkci kvalitních potravin prostřednictvím dodržování přísných standardů. Rovněž byl zaveden princip postupného snižování přímých plateb velkým podnikům (modulace).

V oblasti tržních regulací došlo pouze k zanedbatelným změnám, což je výrazný nedostatek bránící liberalizaci obchodu se zemědělskými komoditami. Nejviditelnější změnou, kterou reforma přinesla je přesun výdajů z prvního do druhého pilíře CAP. Zavedení přímých plateb, principu modulace a cross-compliance společně s přesunem výdajů na podporu venkova nepředstavují snížení finanční náročnosti CAP. Fischlerovu reformu si lze vyložit jako cimrmanovský úkrok stranou ve snaze ospravedlnit vysoké dotace před kritikou ze strany čistých plátců a mezinárodních institucí.

Podoba CAP určená reformou z roku 2003 má za následek zvyšování administrativní náročnosti spojené s implementací nových opatření. CAP se tak stává čím dál nákladnějším a nepřehlednějším systémem. Je terčem časté kritiky, ale provedení radikálních reforem je na politické úrovni obtížné. Evropská unie promarnila příležitost reformovat systém před vstupem nových členů; s narůstajícím objemem přímých plateb v těchto státech bude jakákoliv změna CAP těžko prosaditelná.

Připravované rozšíření EU o další státy by mohlo působit jako stimul pro urychlení reformních snah. V Bulharsku v roce 2005 činil poměr hrubé přidané hodnoty v agrárním sektoru na HDP 8,7 % a v Rumunsku 11,2 %, zatímco v EU-25 to bylo jen 1,6 %. Bulharsko a Rumunsko jsou země s výrazným podílem zemědělské výroby na HDP: přijmou-li CAP v dnešní podobě, stanou se z nich významní čistí příjemci. A reforma CAP bude po rozšíření o Rumunsko a Bulharsko mnohem hůře průchodná. Proto by ke změnám mělo dojít ještě před jejich vstupem.

Nejefektivnějším řešením by bylo úplné odstranění subvencí a zavedení tržních opatření. Za výrazný úspěch a radikální zlom by bylo možno považovat zavedení národního dorovnávání a případné snížení výše přímých plateb ve starých členských státech. Přímé platby představují v současné době významný zdroj příjmů zemědělců jak v EU-15, tak v EU-10.

V roce 2005 byl ve starých členských státech, na Maltě a ve Slovinsku zaveden institut jednotné platby na farmu (SPS; single payment scheme), zatímco v ostatních nových členských státech došlo k implementaci systému jednotné platby na plochu (SAPS; single area payment scheme). Nejpozději v roce 2009 musí tato skupina států přejít na stejný systém jako zbylí členové.

Ačkoliv se jedná o rozdílné systémy vyplácení přímých plateb, lze jednotlivé výše mezi různými členskými státy vzájemně srovnávat. Objem vyplácených přímých plateb dosahoval v nových členských státech v loňském roce pouze 35 % objemu plateb vyplácených ve starých členských státech. Do roku 2007 je výše přímých plateb stabilně navyšována o 5 % ročně. V roce 2007 by měly platby dosáhnout úrovně 40 % starých členských států. Mezi lety 2007-2013 bude navyšování probíhat o 10 % každý rok, až se srovnají úrovně nových členů se starými.

Sumu přímých plateb je možné v nových členských státech navýšit o dalších 30 % prostřednictvím dorovnávacích plateb z národních zdrojů. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko nejsou spokojeny s rychlostí srovnávání výše přímých plateb se státy EU-15 a dožadují se revize přístupových smluv. Pokud by ostatní státy EU byly ochotny na tento požadavek reagovat, mohlo by dojít k diskusi o budoucí podobě CAP a případně i ke změně systému CAP.

Na konci devadesátých let se při schvalování Agendy 2000 projednávala možnost dorovnávání přímých plateb z národních rozpočtů, nedošlo však k jejímu schválení. Po téměř deseti letech by se Rada EU k tomuto tématu mohla vrátit a pokusit se prosadit snížení přímých plateb a zavést dorovnávací platby, jako tomu je v EU-10. Tyto změny by vedly ke snížení finanční náročnosti CAP a ušetřené prostředky by bylo možno využít efektivněji.

V případě nových členských zemí by byl ponechán institut dorovnávacích plateb, navyšování přímých plateb by se ale mohlo zastavit již na hodnotě 50 %. Naopak u skupiny EU-15 by mělo dojít ke snížení přímých plateb na úroveň 50 % a ke 30% dorovnání z národních zdrojů.

Přestože se tato myšlenka může jevit jako rozumný krok vpřed, na politické úrovni by došlo zcela jistě k bouřlivým diskusím. Čistí plátci by mohli získat podporu nových členských států a společně tak prosadit změnu systému. Nové členské státy zatím nemají vyhraněný názor na rozsah CAP. Jde jim hlavně o to, aby nebyly oproti starým členům diskriminovány.

Jestliže EU má 25 členů a došlo by k reformě systému, mohlo by být ve společném rozpočtu ušetřeno přinejmenším 18 mld. € ročně. Pokud by došlo pouze k zavedení dorovnávacích plateb ve výši 30 % v EU-15 a ponechání tohoto institutu v nových členských státech, mohlo by se v roce 2013 ušetřit téměř 11 mld. €.