Spočítáno!

Zavřely se volební místnosti, servery Českého statistického úřadu schroustaly protokoly okrskových volebních komisí a po sečtení pěti miliónů tří set čtyřiceti osmi tisíc devíti set sedmdesáti šesti platných hlasů vyšel pat. Současná parlamentní koalice (ČSSD a KSČM) získala rovných sto mandátů, ODS spolu s KDU-ČSL devadesát čtyři a zbylých šest křesel obsadí nezařaditelní zelení.

Polarizace jako pozitivum

Přestože celá řada zastánců malých a ještě menších politických stran bude tvrdit opak, skutečnost, že obě nejsilnější strany svoji pozici ještě posílily, lze pouze kvitovat. Stalo se tak v podmínkách poměrného systému, který naopak přeje fragmentaci politické scény. Příčinou polarizace tak není přirozený proces názorové integrace blízkých politických směrů, ale právě vypjatá předvolební atmosféra, ve které voliči (a že jich přišlo hodně) odmítli riskovat ztrátu svého hlasu. Ať se to komu líbí, nebo ne, alespoň ve znalosti volební matematiky nemůže českého voliče nikdo podezřívat ze špatné orientace.

ODS i ČSSD získaly volební výsledek na hranici velmi odvážných prognóz, a přesto to ani jedné ze stran nestačilo. Ten, kdo se rozhodl jít letos k volbám, byl voličem rázným. Projevilo se to nejen hlasováním bez experimentů, ale i tím, že voliči přišli v míře neobvyklé hned v pátek. Stejně rázně se volič dal do rozdávání preferenčních hlasů.

Zajímavý pohled na volby nabízí konfrontace volebního průzkumu České televize a konečných volebních výsledků. Dvacetitisícový vzorek respondentů je velmi velký, běžné průzkumy se dělají na vzorku dvacetkrát menším. Byl však nutný proto, aby bylo možno vytvořit dostatečně přesné volební prognózy i v krajích, ve kterých se přidělují mandáty. Slabinou tohoto průzkumu byla míra zhruba čtyřiceti procent lidí, kteří odmítli na položenou otázku odpovědět. Z rozdílu mezi průzkumem a volebními výsledky je ale zřejmé, že voliči zelených, komunistů a lidovců odpovídali přibližně stejně ochotně. Svoji volbu s nadprůměrnou ochotou přiznávali voliči ODS, která nakonec měla o deset procent hlasů méně. Na druhém pólu sdílnosti pak stanuli voliči ČSSD, kteří svoji volbu zapírali jak partyzáni. Možná by bylo zajímavé zjistit, jaký motiv je k tomuto kroku vedl, ale to je otázka pro sociologa.

Dědictví velkého Miloše

Miloš Zeman v době, kdy vytvářel fundament dnešní ČSSD, velmi důsledně vyluxoval všechna malá levicová sdružení. Vznikla tím velmi nestabilní a vnitřně neukázněná partaj a levicovému voliči, který nechce hlasovat pro komunisty, jiná možnost než volit ČSSD nezbyla. V roce 1998 stála zbytková procenta Kremličkových důchodců ČSSD celkové vítězství. Dnes tento stav umožnil Paroubkovi získat výhodu, která levici zachránila plichtu.

Volební matematika stála totiž výrazně na straně levice a v žádném z volebních krajů se nestalo, že by slabší z obou (komunisté) nebrali alespoň jeden mandát. Volební výsledek lidovců jakž takž zachránila voličská podpora soustředěná do tradičních oblastí, zatímco zelení s víceméně rovnoměrnou podporou ve všech krajích dosáhli na mandáty pouze v pěti nejlidnatějších a propadlo například devět procent podpory na Liberecku. Kdyby obě nejmenší parlamentní strany kandidovaly na jedné kandidátce, měly by naději na dvacet tři mandátů a spolu s ODS zisk sta tří křesel. Mimo parlamentní strany pak jediný zaznamenatelný výsledek předvedli SNK-ED, jejichž dvě procenta nepochybně oslabila ODS nebo lidovce. Připočtení jejich hlasů k ODS nebo k lidovcům dává stejný efekt jako společná černozelená kandidátka.

Jája I. Veliký a Václav V. Brumla

Jiří Paroubek přebíral ČSSD v nezáviděníhodném stavu a po celou dobu svého premiérského mandátu hrál vabank všemi prostředky, které měl k dispozici. Jedním z prvních kroků, které udělal, bylo hledání shody s exprezidentem Havlem. Tuto shodu sice nalezl, ale nepodařilo se mu získat neformální vliv na média, který si od tohoto kroku zřejmě sliboval. Naopak, jeho otevřená spolupráce s komunisty, nepokryté vyhrožování novým tiskovým zákonem a mocenský nátlak na sdělovací prostředky (především veřejnoprávní) se od tohoto kroku spíše odečítal, než aby jej násobil. Mediálním miláčkem se nakonec stala Strana zelených, kterým do sněmovny pomohla především masivní podpora České televize. Prostor pro zelené byl naprosto nesrovnatelný s tím, který ČT poskytla dalším stranám s mnohem vyšším zastoupením v parlamentních komorách, ať šlo o nezávisláky Železného nebo Zieleniece.

Ouverturou volební kampaně byla antikampaň prazvláštní straničky zvané Balbínova poetická. Jejím cílem se stali lidovci, kteří deklarovali představu o společném vládnutí s ODS. Měla za úkol okřesat politické preference lidovců až na dřeň, učinit je nepřijatelnými mimo jejich vlastní tvrdé voličské jádro a odebrat jim bonusy, které získali jako základ bývalé Čtyřkoalice. Dnes je zřejmé, že se to podařilo, ačkoli nelze určit, kolik z toho zajistily ony padákové plakáty. Stejně tak nejsou jasné zdroje peněz, které na to balbínovci použili.

Zážitkem byla kampaň ČSSD, která namísto pozitivní propagace vlastního programu vsadila na dehonestaci svého hlavního soupeře - kampaň "ODS mínus" a ochotné obviňování občanských demokratů z kdečeho, snad až na špatné počasí. Bohužel značná část českých voličů slovník ministra kultury skousla a nechala se negativní kampaní ovlivnit. Do budoucna se tedy máme nač těšit, protože úspěchy nabádají k opakování.

Válka policajtů

Ode dne, kdy byl na základě obvinění poslance Kořistky zatčen Marek Dalík, a událostí, které následovaly, nemůže nikdo soudný pochybovat o tom, že uvnitř policie zuří válka. Z policejních spisů vypadávají utajované skutečnosti podle potřeby a přes "spřátelené" novináře jsou účelově prezentovány. Těsně před volbami propukla zatím nejobludnější aféra této války. Proti situaci v policii a způsobu zasahování do vlastní práce se vzbouřil šéf útvaru pro boj proti organizovanému zločinu Jiří Kubice. Obvinil svoje nadřízené z účelové kriminalizace svých policistů ve snaze zabránit rozkrytí vraždy Františka Mrázka a uvedl, že tyto snahy sahají až k premiéru Paroubkovi. Sabina Slonková, novinářka, na kterou si vraha najal kdysi vlivný muž ČSSD a ministerstva zahraničí Srba, uvedla, že nemá důvod Kubicemu nevěřit, protože stejný postup byl proti Kubiceho útvaru použit již jednou při vyšetřování vražd ruskojazyčné mafie v restauraci U Holubů.

Vedle inspekce ministra vnitra, jakési vnitřní superpolicie, se na straně ČSSD v tomto konfliktu angažuje protikorupční útvar, který pracoval právě na kriminalizaci Dalíka s Večerkem a jako vedlejšák si zařídil odposlechy špiček ODS. A právě tento útvar je specialistou na řízené úniky ze spisů a je zodpovědný za nulové výsledky vyšetřování kauz, jako je Unipetrol.

Jdeme do Evropy

Před šestnácti lety byl lidovec Bartončík nepodloženě obviněn ze spolupráce s StB, stálo jej kariéru a ovlivnilo to i volební výsledek KDU. Po šestnácti letech obvinění stranických špiček ČSSD velitelem elitního policejního útvaru ze spolupráce s organizovaným zločinem, podložené řadou indicií a nepřímých důkazů, nezabránilo tomu, aby lidé motivovaní k volbě ČSSD u svého rozhodnutí zůstali.

Přežívání a bída evropského socialismu jsou založeny na obrovské míře přerozdělování a uplácení jednotlivých skupin obyvatelstva prostředky, které jim nejdříve byly odňaty. Zdá se, že velká část české společnosti již dospěla do podobného stadia jako Němci nebo Francouzi a bojí se o své zdánlivé výhody a jistoty. Proto znovu přijala myšlenku všezajišťujícího státu s obrovskou mocí nad méně rovnějším občanem.

Společenské zákonitosti jsou do značné míry podobny zákonům fyzikálního mikrosvěta. Zatímco není možné určit pohyb základního elementu, součet pohybů dostatečně velkého množství lze popisovat jednoduchými poučkami newtonovské mechaniky. Zdá se, že mezi takové zákonitosti patří i život v jednoduchém a známém světě jistot, které vytvářejí iluzi bezpečí, ačkoliv její zdroje se vyčerpávají stále rychleji. Ohrožení těchto malých stabilit sice postupně přerůstá ve větší hrozby, ale stále je to málo. Budeme muset skutečně projít stejně prázdnou státní kasou, jakou mělo Slovensko, stejnou diktaturou mafií, jakou má Rusko a Balkán, a stejným vydíráním "práv" cechů a kartelů, jímž procházejí "staré" země EU?

Volba skončila plichtou, pět miliónů tři sta čtyřicet osm tisíc devět set sedmdesát šest platných hlasů na tyto otázky nedalo odpověď. Na rozhodnutí si tedy budeme muset zřejmě další čtyři roky počkat. Platí ovšem totéž, co u Abú Simbilu. Voda stoupá!

Autor je ekonom.