Současník Jiří Gruša

Slovo současník dnes používáme s lehkostí jako upozornění na to, že určitý člověk může na základě své konkrétní znalosti něco objasnit o nějaké osobě nebo o nějaké události. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že Jiří Gruša to uměl. Zájem právě pro nás a dnešní dobu musí spočívat v tom ukázat jeho život jako oblouk nad událostmi před druhou světovou válkou a během ní, v rámci rozdělení Evropy na Východ a Západ, komunistického systému a nesmírných osobních následků, jako je vypovězení ze země, ztráta občanství atd. Je to však také cesta zpět do vlasti, především ale vypořádání s věcmi, které byly politicky podmíněné a které vedly k tomu, že se Jiří vlastně stal časem občanem ve dvou jazycích. Jiří byl diplomatem, který působil ve Vídni a v Bonnu, politikem pro vzdělávání v české vládě, především však působil v síti lidí, kteří usilovali o svobodu a demokracii a přinášeli tomu nevýslovné oběti. Z toho vyplýval ohromný proces učení, který byl ovlivněn nejen podáváním zpráv, nýbrž také způsobem řešení. Jiří Gruša je přesvědčeným Středoevropanem, což je dáno nejen zeměpisnou polohou a historickým pozadím, nýbrž také způsobem, jak se vypořádal s tím, co zažil. Existuje známé rčení popisující rozdíl mezi Němci a Rakušany. Naši přátelé vždy říkají: „Situace je vážná, ale nikoli beznadějná!“, přičemž Rakušanům je vlastní mínit: „Situace je beznadějná, ale nikoli vážná!“ To je vlastně středoevropské diktum, se kterým jsou práce Jiřího velice těsně spojeny. Tady se však nejedná o potěšení z ironického zacházení s různými pravdami, nýbrž o způsob, jak věci vylíčit, přiblížit a na pozadí osvětlit. Jeho práce jsou svým způsobem „Laterna magica“, kde není ukázán pouze obraz, ale jsou přítomny také stíny, čímž vzniká pozoruhodný hloubkový rozměr. (…)