Skromné možnosti pomsty

Jaký vzkaz dají světu státy Evropské unie, které hodlají uznat deklarovanou nezávislost Kosova? Především ten, že mezinárodní řád je pojem pružný, až natahovací, rozumíme jím to, co se nám momentálně hodí do krámu. Státy, jež překypovaly ušlechtilým hněvem, když bičovaly Ameriku za vpád do Iráku neposvěcený Radou bezpečnosti OSN, nyní hodlají uznat - anebo již uznaly - rozbití členského státu OSN nejenže bez souhlasu Rady bezpečnosti, nýbrž dokonce navzdory její platné rezoluci. Tento postoj relativizuje hodnoty, kvůli nimž se údajně před deseti lety vedla válka se Srbskem. Skutečnost, že se etnické poměry v Kosovu změnily radikálně ve prospěch Albánců a ti že mají nárok na sebeurčení, se stává jediným důvodem pro vznik druhého albánského státu v Evropě. Platí-li tento důvod pro Kosovce, proč neplatí pro kyperské Turky, jejichž republika na severu ostrova je i po pětatřiceti letech existence pokládána za skvrnu ve tváři Evropy? Nestojí-li Evropě za udržení multietnický stát Srbsko, proč tolik lpí na formální jednotě sousední Bosny, kde vedle sebe a nikoli pospolu existují tři prakticky nezávislé útvary? Nejsou-li poválečné hranice nedotknutelné a mohou se měnit dle přání etnických menšin, čeho se nadáme v zemi, jako je Belgie - kolébka Unie, kde nikoli menšina, ale většina je udržována v nechtěném svazku? Trvá-li Unie na tom, že Kosovo se s Albánií nesmí spojit, proč tolik lpěla na přirozeném právu Němců nebo Vietnamců na znovusjednocení a dodnes přiznává toto privilegium Číně, navzdory přání Taiwanců? Máme-li věřit prohlášení evropských politiků, že kosovský případ je naprostá výjimka, která jen potvrzuje pravidlo, jak vážně můžeme brát mezinárodní řád, z něhož se dle potřeb dělají nelogické výjimky?

Ve světě vůbec a v Evropě zejména je plno regionů se sporným územním statutem a kosovská výjimka bude všude vnímána jako precedens, který se dá zopakovat, bude-li se dostatečně vehementně naléhat. Nebude to Unie, ale Rusko, kdo se bude tentokrát ohánět pošlapáním dříve schválených rezolucí OSN a vytlačovat dislokaci policejního sboru v Kosovu za rámec mezinárodně právního pole. Ve výbušném a nevyzpytatelném balkánském regionu budou nyní Evropané dělat nevděčnou četnickou práci jen a jen na vlastní riziko a nést veškerou odpovědnost za další vývoj událostí. Před deseti lety během války o Kosovo musely Spojené státy kvůli Evropanům tahat kaštany z ohně. Poučeny vrtošivým chováním svých nespolehlivých spojenců. Podruhé do toho nepůjdou. Vzniknou-li na Balkáně problémy, zůstane jejich vyřešení zcela na svědomí a v kompetenci nepříliš akceschopné Unie, která má ze všeho nejméně ráda přímou odpovědnost za mír.

Od středu Evropy nejsou příliš vzdálené ani konflikty na území rozpadlého Sovětského svazu. Rusko bylo příliš dlouho a příliš aktivně vtaženo do sporů o Abcházii, Jižní Osetii nebo Podněstří, než aby se od nich mohlo jednoduše distancovat. Ostatně všichni obyvatelé těchto separatistických republik mají občanství Ruské federace. I kdyby se okatě pragmatické kremelské vedení, které si umí spočítat vlastní výhody, chtělo tohoto břemene zbavit, nyní si to po tom, co Evropa provedla v Kosovu, nemůže dovolit. Vrácení těchto republik do jejich původních státních celků by zasadilo prestiži Moskvy těžkou ránu. Evropa sama zneuctila princip mezinárodního práva, který doteď překážel Moskvě v jednoznačnějším postupu vůči těmto územím. Na druhé straně by radikální změna statutu separatistických útvarů mohla ohrozit mezinárodní postavení Ruska a uvrhnout konflikty do žhavé fáze. Tbilisi mnohokrát opakovalo, že ruské uznání Abcházie nebo Jižní Osetie bude pokládat za vyhlášení války. Prázdné hrozby to určitě nejsou, jelikož pro gruzínské vedení je v sázce národní čest a válka, ať už to zní jakkoli cynicky, umožňuje řešit - nebo aspoň tlumit - narůstající vnitřní problémy. Gruzii by v případě ozbrojeného konfliktu s Ruskem nepochybně podpořil morálně i materiálně celý západní svět. Děsí pouhé pomyšlení na to, co by se odehrálo v takovém případě na Kavkaze, který je vedle Balkánu druhým sudem prachu.

Gruzie se ovšem snaží o členství v NATO. Obdrží-li vojenské záruky ze strany Severoatlantické aliance, bude se cítit silnější v kramflecích a bude se snažit o silové obnovení mezinárodně uznané celistvosti. V takovém případě by byl každý zásah Ruska ve prospěch jeho občanů obývajících sporná území útokem na členský stát NATO - a důsledky takové kolize se dají snadno domyslet. Již na dubnovém summitu NATO v Bukurešti bude nastolena otázka postupného začleňování Gruzie do aliance. Bude-li rozhodnutí pozitivní, prudce vzroste pravděpodobnost toho, že Moskva na oplátku uzná nový statut Abcházie a Jižní Osetie. Odvolá se přitom nepochybně na evropský postoj ke Kosovu. Někdo může tvrdit, že Rusko Pandořinu skřínku hned znovu zavře, až hady zažene zpět. Jde ale o to, zda k tomu bude mít příležitost.