Satisfakce po patnácti letech

Před necelými pěti lety jsem na stránkách Revue Politika v článku „Mašínové - symbol třetího odboje" vyjádřil naději, že jednou vlast skupinu bratří Mašínů ocení a zvěční jejich jména v učebnicích dějepisu. Nyní došlo v tomto směru k průlomovému kroku. Předseda vlády ČR Mirek Topolánek se 28. února 2008 při státní návštěvě USA setkal s Josefem Mašínem, který jménem obou bratrů převzal premiérovu čestnou plaketu. Topolánkův krok snad ani nemohl mít lepší načasování, neboť přišel do týdne, kdy 60. výročí uchopení veškeré moci v Československu komunisty přineslo zvýšený zájem o tehdejší události a jejich neblahé následky a kdy se KSČM sama hlasitě připomenula svými protektorskými postoji k vůdcům, činům i záměrům tehdejší KSČ. Na ocenění Mašínů, jež do této atmosféry přišlo jako blesk z čistého nebe, pak zareagovala s hysterií, která potvrdila zásadní psychologický význam premiérova gesta. Až dosud totiž byla v praxi prokazována úcta těm, kdo bolševickou zvůlí přišli o život, krutě trpěli nebo s ní bojovali nanejvýš perem či pasivním odporem. To bylo stále ještě nějak slučitelné s komunistickým výkladem o poúnorovém budování socialismu postaveným na eufemismu „omylů a přehmatů při naplňování dějinné nutnosti". Uznání práva na ozbrojený odpor však vychází z pevného předpokladu zločinnosti tehdejšího režimu, čímž je ze zápasu o interpretaci nedávné minulosti předem vyloučen jakýkoliv nemravný kompromis. Považuji to za velmi cenný vklad do budoucna.

V uplynulých letech obvykle vítězila ve veřejné debatě o odbojové činnosti mašínovské skupiny zlomyslná demagogie rozehrávaná podle komunistických not. Tři ustálené postupy, jak předhodit méně informovaným občanům dané téma a spolehlivě docílit odmítavé až pohoršené reakce, byly následující:

1. Otevřít debatu otázkou zabitých „pěšáků režimu" (řadových příslušníků SNB a podnikového pokladníka) a následně poukázat na nulový význam takových atentátů a na údajný kriminální charakter činnosti skupiny. V takto vedené diskuzi je pak krajně obtížné vysvětlit, že žádná z těchto smrtí nikdy nebyla v plánu skupiny, likvidace „pěšáků režimu" nebyla jejím cílem. Dvakrát šlo o čistou situační sebeobranu, kdy rozhodnutí použít zbraň učinil jako první protivník (chlumecký policista Kašík a pokladník Rošický), jednou šlo o preventivní sebeobranu (čelákovický policista Honzák), která se může jevit jako nejspornější moment. Toto tiché zneškodnění dýkou však bylo učebnicovou aplikací tvrdých pravidel pro boj v týlu nepřítele. Nepřijmout je by znamenalo čekat na jistou oprátku a počítat, kolik dalších oprátek bolševici nadělí příbuzným, přátelům a pravděpodobně i dalším lidem účelově s případem spojeným.

2. Pokračovat tezí, že na útěk za železnou oponu měli sice morální právo, ale nebyl to žádný odboj. Primitivní a působivé. Neskonale náročnější je ozřejmit skutečný kontext útěku. Předně k němu došlo až po dvou letech riskantní záškodnické činnosti doma před akutně hrozícím prozrazením a rovněž před akutně hrozícím povoláním k PTP. Milan Paumer dokonce dezertoval z právě nastoupené základní vojenské služby. Cílem útěku byl vstup do americké armády a služba u zelených baretů - specialistů na boj v týlu nepřítele. Nedočkali se sice očekávaného zpětného vysazení v ČSR, ale to už vyplývalo ze změněných zahraničněpolitických priorit Eisenhowerovy druhé administrativy. Rozhodně ke cti jim budiž zásadovost, s níž odmítli všechny lákavé finanční nabídky Hollywoodu za svolení zfilmovat neuvěřitelnou cestu východním Německem s ohledem na všechny, kdo jim tajně pomáhali a které by tím hodili přes palubu.

3. Nakonec pro právní puristy použít argument, že v padesátých letech zde byl formálně mír, a tento stav neopravňoval ke kopírování metod druhého odboje za protektorátu, které plně legitimizoval válečný stav. Málokoho však napadne, že v období března až září 1939 byl také formálně mír, leč o právu na ozbrojený odpor v té době se nepochybuje. Začíná v ní i zajímavý předobraz mašínovské skupiny, příběh Jana Smudka. Ten se do boje s nacismem pustil se vší naivní přímočarostí mládí: opakovaně odzbrojoval opilé německé policisty, až nakonec v červnu 1939 v Kladně jednoho v sebeobraně zastřelil. Když mu na jaře 1940 přišlo gestapo na stopu, prostřílel se z obklíčení u Domažlic a skupina „Tří králů" mu pomohla ven z protektorátu. Ve Velké Británii pak vstoupil do zahraniční armády a vysloužil si Československý válečný kříž a další vysoká vyznamenání. Napadlo by někoho soudného shazovat Smudkův morální profil tím, že v červnu 1939 byl studentem jednajícím na vlastní pěst (nevázaným žádnou vojenskou přísahou), nebyla válka a zastřelený policista konal jen svou práci? Absurdní představa.

Už v bezprostředních reakcích na premiérovo gesto byl znát zřetelný posun v tónu veřejné debaty a hřímající předseda KSČM Vojtěch Filip poprvé nepůsobil jako ten, kdo ji moderuje. Naopak, spíše připomínal vztekající se dítě. Přestože již patnáctým rokem platí zákon č. 189/93 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jenž v paragrafu 3 hodnotí „odpor projevovaný odbojem" jako „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty", teprve nyní tato spící litera zákona dala najevo první známky života. Pozdě, ale přece, můžeme s úlevou konstatovat my žijící. Škoda jen, že pro mnohé pamětníky bylo těch patnáct let až příliš dlouhých.