S komunisty nemluvit, s Janečkem netančit?

"S rostoucím znepokojením sledujeme lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících ve veřejném životě - na politické scéně, ve veřejnoprávních i soukromých médiích - přijímána a představována komunistická strana," píše se v úvodu petice nazvané S komunisty se nemluví, s níž se její signatáři, občané většinou z řad pražských intelektuálů a lidí od umění, obrátili začátkem června na nejvyšší ústavní činitele a hlavní demokratické politické subjekty.

Těžko přesně určit, odkdy ony "poslední měsíce" datují autoři citovaného textu; za mezník lze však v tomto ohledu stanovit loňské parlamentní volby a nečekaný úspěch, kterého v nich KSČM dosáhla. Pětina mandátů v parlamentu vtáhla takřka sama o sobě komunisty do centra politického dění, zvláště když demokratický tábor byl již dlouho rozdělen na ODS a na ty, kteří právě ji považovali či alespoň označovali za největší zlo. Což některým z nich nebránilo v podpisu opoziční smlouvy, jež za velkého přispění médií rozdělila českou veřejnost na dvě skupiny. První ji považovala za pakt s ďáblem, druhá za pakt dvou ďáblů. Netradiční, nikoliv však bezprecedentní či snad dokonce nedemokratické uspořádání tak bylo přivítáno místy až hysterickým moralistním odsudkem, v jehož stínu se mohli komunisté celkem nerušeně vyhřívat. Věcně lze opoziční smlouvu samozřejmě kritizovat celé hodiny, avšak morálně takřka nikoli. Morálně se totiž vůbec nelišila od jakékoli vládní koalice - ta je také o rozdělení jistých postů a způsobu výkonu moci. Ale tak už to v Čechách chodí: kvůli banalitám, ba nicotnostem propukají vášně, věci důležité zůstávají ležet ladem. A i když si jich někdo nakonec všimne, reakce pak zpravidla nebývá adekvátní.

Otázka vlivu opoziční smlouvy (a jejího mediálního obrazu) na nízkou volební účast, jež se výrazně promítla do procentního zisku KSČM, je na jiný text. Ale komunisté, jako jediná větší politická strana, zaznamenali ve volbách 2002 absolutní nárůst počtu hlasů. ČSSD jich ztratila 488 381, ODS 489 036, sečteme-li výsledek US, DEU a KDU-ČSL v roce 1998 a porovnáme-li jej s hlasy pro Koalici roku 2002, vyjde nám ztráta 454 369 hlasů. Zato KSČM oproti volbám 1998 přibyly 224 103 hlasy a nyní tedy reprezentuje 882 653 voliče. A ne všichni tuto stranu volí z touhy po totalitě a zločinných praktikách. Řada z nich patří k tzv. losers transformace, tedy k těm, pro něž demokratická přítomnost znamená ekonomický i sociální propad, a to zdaleka ne pouze z jejich vlastní viny. O tom, že s těmito lidmi by se asi mluvit mělo, snad autoři a signatáři petice nepochybují. Ostatně jejich apel je zaměřen primárně na rovinu politické elity, nikoliv na elektorát jednotlivých stran. Volební výsledek sice sám o sobě neospravedlňuje, jak upozorňuje petice, ale nelze jej ani přehlížet, neboť není lhostejné, získává-li komunistická strana "extremistickou" podporu 2-3 % či podporu ve výši téměř pětiny odevzdaných hlasů.

V sociální demokracii ke spolupráci s komunisty tíhnou hlavně ti, kterým nevadilo spolupracovat ani s ODS - tedy tzv. Zemanovo křídlo. A Vladimír Špidla, jenž se před volbami právě vůči ODS ostře vymezil, se pak před ještěří prackou nabízenou komunisty zakopal na kótě 101. Což není ani tak hora či kopec, neboť jde spíše o pouhou dunu z písku. Zatím drží, protože musí, ale členská základna ČSSD čím dál tím víc žehrá na údajné ústupky, které si koaliční vládnutí žádá zejména ve vztahu k US-DEU. Lze namítnout, zda si je nevynucuje spíše realita chabě rostoucí ekonomiky a v mnoha ohledech neudržitelného sociálního systému, zde je však rozhodující subjektivní vnímání členstva. Jinak řečeno vládní koalice či opoziční smlouva ČSSD s KSČM představují jedny z reálných variant dalšího vývoje.

Po parlamentních volbách 2002 došlo k prvnímu vážnému zatažení KSČM do takříkajíc demokratického politického dění loni na podzim, při volbách senátních. Raději spíše tichá, přesto všem dobře známá dohoda mezi ČSSD a KSČM o vzájemné podpoře měla usnadnit zvolení kandidátů obou stran. V řadě obvodů vedla k úspěchu, přesto v médiích často zaznívala chvála ČSSD, že neztratila mnoho, a vládní koalice tak stále - spolu s několika nezávislými - disponuje v Senátu většinou. Což se mělo hodit v nadcházejících prezidentských volbách.

Starému králi totiž vypršel mandát, s nímž se rozloučil více než rozpačitě: podivnou tečkou za vlastní Audiencí, když si na oslavě svého odchodu, jakési besídce zvláštního ražení, nechal v Národním divadle holdovat mimo jiné výkvětem normalizačního herectva, vesměs signatáři Anticharty, kteří mu "přivedli Bohdalku".

Ale to už byl souboj o následnictví v plném proudu. A pokud někdo z jeho účastníků - kromě Miroslava Kříženeckého - vyloženě spoléhal na podporu komunistů, pak především Miloš Zeman. U něj se taková věc dlouho předpokládala, a snad i proto nikomu moc nevadila. Otci Zemanovi však vrazili dýku do zad straničtí synci Špidla s Grossem a... Miroslav Šlouf toho dne pochopil, že kancléřem se už nejspíš nikdy nestane.

Mezitím všemi odepisovaný Václav Klaus, jemuž rozkol v sociální demokracii umožnil vizuálně excelovat v druhých a třetích kolech volby, kam neměl vzhledem k počtu volitelů ODS vůbec proniknout, definitivně zjistil, že po něm kdosi nečekaný zálibně pošilhává. Slovo dalo slovo a koalice ostrakizovaných - ODS, KSČM, "zemanovci" v ČSSD - vynesla Klause do čela státu. Nutno zdůraznit, že šlo zčásti o programové spojenectví, neboť čestný předseda ODS měl v otázkách sudetských Němců, restitucí, vyrovnání se s komunistickou minulostí a humanistického bombardování divokého Kurdistánu a přilehlých oblastí do Number Nine v ulici Politických vězňů (pro nepražáky: sídla KSČM) blíže než kandidát vládní koalice Jan Sokol. Blíže na základě dlouhodobých a konzistentních politických postojů; nelze tedy říci, že by Klaus konjunkturálně otočil nebo převlékl kabát. Konzistentnost ještě pochopitelně neznamená záruku správnosti či pravdivosti, nicméně není účelem těchto řádků podrobně rozebírat názorový a politický profil Václava Klause. Ten však hlasy mnoha komunistů přece jen nezískal pouze "muzikálně", díky nalezeným společným tónům, v této zemi ostatně tzv. mainstreamovým - získal je právě za slib prolomení ostrakizační bariéry. V jeho případě v tom smyslu, že bude zástupce KSČM zvát na Hrad a do Lán. Což svědomitě činí a někteří intelektuálové se bouří. Ne, prezident je neukonejší pořádáním seminářů o Orwellovi, vyžadují po něm a po všech ostatních vůči komunistům zaryté mlčení.

Z popsaných situací následujících po parlamentních volbách 2002 lze odvodit jednoduché, byť trochu smutné pravidlo: pokud mocenský prospěch a hlavně nezbytí převáží nad potenciální újmou na renomé, nejen hovor, ale i spolupráce s komunisty budou pokračovat. U všech, a tím více, čím méně bude hrozit ztráta kreditu, kterou svazky s komunisty dosud znamenaly. Což je takřka přírodní zákonitost, věc fyziky, s níž ani ty nejlépe míněné petice mnoho nezmohou.

Ale zůstaneme-li ještě chvíli na fyzikálním poli, snadno odhalíme klíčový faktor celého procesu. Je jím postupné, dlouhodobé, ba jakési hadovitě plíživé ochabování negativního hodnocení KSČM a komunistické minulosti v očích české společnosti. Tedy cosi, za co například Václav Klaus skoro vůbec nemůže, už jen z toho důvodu, že takové věci zkrátka nejsou v silách jednotlivce. A snižuje-li se odpor, dochází pak snáze k pohybům, které by dříve nenastaly, a to ani za identické konstelace.

"Připomínáme české veřejnosti a její politické representaci," píší autoři petice, "že legitimita svobodné a nezávislé České republiky, jejích demokratických institucí, celého našeho polistopadového vývoje vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon." Ale to není pravda. "Potřebujeme kompromis mezi novou situací de facto a starou situací de jure," zahřímal 27. 11. 1989 z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí Valtr Komárek, čímž přesně definoval povahu sametové revoluce a následného dění. Někdy v těchto dnech, možná právě onoho sedmadvacátého, z revolučního balkónu v roli jakési alegorie zmíněného kompromisu svorně zapěli Karel Kryl a Karel Gott. Krylovi to na zdraví nepřidalo, Gott válí vesele dál - pouští si ho zdaleka nejen u Grossů. Což je míněno jako metafora, abych se nemusel zdržovat rozbory nostalgických citů, které česká občanská pospolitost chová vůči socialistické jistotě, blažené rovnosti v nedostatku a podobně. Ostatně co lidem vadilo na komunismu nejvíc? Nesvoboda, nebo strohost konzumu? Co vyděsí běžného Čecha našich dnů více - upomínka na to, že dobrá kniha tehdy znamenala vzácnou, ohmatanou a skoro nečitelnou patnáctou kopii strojopisu, za niž člověk mohl skončit i za mřížemi, anebo banální zkazka o leviskách k dostání pouze v Tuzexu? Jaká je kolektivní paměť o komunismu? Nemá spíše onu relativizující podobu až normativně demonstrovanou ve všech těch Báječných letech pod psa, Pelíšcích a Pupendech? Nelze ji shrnout větou: někdo donášel, někdo ne, někdo byl u komunistů, někdo nikde, ale občas byla docela i prča a mírou všech věcí je stejně souložení? Mimochodem tato redukce světa na kaleidoskop vážných i nevážných historek z natáčení představuje ve srovnání s marxismem-leninismem dost řídkou metafyziku...

Protiprávnost komunistického režimu je pak pouze právní fikcí jednoho paragrafu jednoho zákona, jenž měl jeden jediný prakticko-nepraktický efekt: pozdržení promlčecích lhůt některých trestných činů, avšak trestných činů spáchaných výhradně podle komunistického pseudopráva. Žádný div, že cely (imaginárně) vyhrazené pachatelům zločinů komunismu zejí - a podle všeho i nadále zet budou - žalostnou prázdnotou. Ale Valtr Komárek je bez viny. Ten jen konstatoval skutečnost, neboť k prolomení právní kontinuity jsou takřka vždy nezbytné barikády, kalašnikovy a nová revoluční moc, která svou legitimitu odvodí od mocenského aktu svržení zla. Zasedneme-li se zlem za jednací stůl, ba necháme-li se jím zvolit do různých orgánů kvůli sjednané paritě (prosinec 1989 - leden, únor 1990), těžko pak zavádět principiální diskontinuitu, těžko pak zakazovat najednou jen jednoho z mnoha aktérů svobodné volební soutěže, komunistickou stranu.

Tím nemá být řečeno, že se s komunisty nemělo v roce 1989 jednat. Jiná možnost neexistovala - něco za něco. Nelze vyváznout z bortícího se komunismu bez krve, bez střelby, poklidně (dnešním slovníkem: v klídku či v pohodě) a ještě maximálně spravedlivě. Otázkou však zůstává, co si v nových poměrech počít s dědictvím minulosti.

V České republice na ni zazněly v podstatě tři odpovědi: restituce, lustrace a společenská i politická ostrakizace. Ta však s plynutím času slábne, což jí patrně vydrží až do doby, než se limitně přiblíží nule. A ta doba již, zdá se, klepe na dveře. Existuje snad v tuto chvíli nějaká cesta, jak postupnou erozi společenského vědomí, že ke komunismu patří výrazně záporné znaménko, zastavit? Bez ohledu na asi chatrný výsledek nezbývá než jediné: neustále podněcovat zásadní diskusi o minulosti, usilovat o hluboké a nerelativizující společenské historické vědomí. Ale k tomu nestačí sepsat a podepsat petici, jež je navíc minimálně z poloviny motivována spíše letitým odporem ke Klausovi, nikoli ke komunistům. Doufejme proto, že jak signatáři, tak i nesignatáři petice S komunisty se nemluví vykonají na nevděčném poli oživování historické paměti v budoucnu mnoho - zčásti i fyzikální terminologií vyjádřeno - donkichotské práce.

Autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha.