Rusko: genealogie obra

Dvě konstanty determinují dějiny Ruska. A to až do dnešních dnů. Rusko bylo vždy autokracií a zároveň nikdy nedošlo k oddělení ekonomiky od politiky. Proto zde ani nevyrostl standardní trh. Soukromé vlastnictví bylo vždy podmíněné, podléhalo zájmům politické moci. Nemohlo se stát oporou nezávislosti na autoritě, známe i období, kdy bylo zcela vymýceno. Individuální svoboda nikdy neexistovala. O podřízenosti soukromého vlastnictví vůli vládnoucí moci svědčí i slova momentálně nejbohatšího Rusa Olega Děripasky. Ten prohlásil, že když bude požádán, předá svůj majetek rád do rukou státu. Dobře ví, jak a čí zásluhou se v Rusku bohatství získává a jak se udržuje.

Je to ale i nádherný projev patrimoniálního mysticismu. Vlastníci obrovských privatizovaných majetků z devadesátých let minulého století dnes vědí, že se nesmějí plést do politiky. I za carského režimu mohlo dvorjanstvo výměnou za oddanost a poslušnost k carovi využívat propůjčenou zemi. V monokratickém Rusku nikdy nemohl vládnout neutrální zákon. Mnoho neznamenal za carismu, vůbec nic za komunistické totality, nepříliš znamená i nyní. Právě bez něho je institut soukromého vlastnictví pouhou fikcí. Absence skutečné ekonomické svobody (i v současnosti při hodnocení jejího indexu patří Rusko k nejhorším zemím na světě), o návazných intelektuálních svobodách a politických právech lze hovořit ještě méně, a abstraktních pravidel chování závazných pro všechny subjekty včetně státu neumožnila vytvoření funkčního tržního hospodářství, čímž byla zamezena cesta k intenzivnímu rozvoji, jenž je atributem Západu. Názor, že individuální svoboda, a tím samozřejmě i ekonomická, není vysokou hodnotou, zastávalo vždy mnoho ruských intelektuálů. Tržní společnost prý v Rusku nikdy nemůže vzniknout, protože Rusové jako idealisté v podstatě postrádají přízemní obchodnické instinkty. Vizi, že Rusové touží po jednotící metafyzické, všemu nadřazené ideji, odmítají pozitivismus a mesianisticky snášejí utrpení, což společně zakládá jejich mravní převahu nad atomizovanou materiální západní společností, sdílel třeba nedávno zesnulý Alexandr Solženicyn.

Atributem Ruska je extenzivní rozvoj

Výchozí podmínky zformovaly v Rusku společnost, která se může rozvíjet pouze kvantitativně a extenzivně, do šířky, nikoliv do hloubky. Geopolitické ambice tu mohou být uspokojovány pouze územní expanzí nebo šířením vlivu hrozbou. Zábor a exploatace budí protitlak, který musí být překonán. Principem je síla, metodou tudíž násilí. Ostatně energetické vydírání patří také do silového arzenálu. Západní imperiální mocnosti vlastnily své vzdálené kolonie, avšak ty pro ně nikdy neznamenaly hlavní růstový zdroj. Rozhodující výrobní faktor byl kapitál. Jako Mongolové, kteří ovládli Rusko ve 13. století, obsazovali další a další pastviny, tak v pozdějších dobách ruští rolníci zabírali další a další zemědělské plochy. Bylo to dobývání výrobního faktoru půdy, jenž byl doplňován masivním, někdy až otrockým nasazením pracovní síly, čímž se kompenzoval nedostatek kapitálu.

Průvodním znakem extenzivního paradigmatu je idea, že se nikdy nelze vzdát již jednou, třeba pouze ideologicky ovládnutého prostoru. Garantem teritoriálních výbojů, které za poválečné komunistické éry měly ideologické zdůvodnění v šíření světové proletářské revoluce, byla obrovská armáda, jež neustále plnila i v dobách přechodného míru roli potenciální hrozby. Armáda byla vždy předmětem kultovního uctívání.

Ruský politický systém je vertikála. Podle Hegelovy kategorizace stadií historického vývoje by se Rusko dalo označit za typ orientálního světa. Nelze ani hovořit o hierarchické struktuře. Na vrcholu vždy stál autokrat a ostatní byli prakticky v postavení poddaných. Rovněž v období komunismu nešlo při nejvyšším rozhodování o vůli kolektivního stranického orgánu, nýbrž o vůli toho „prvního", jež byla vždy konečná. I ti těsně pod vrcholem moci často vůbec nic neznamenali; někdy, třeba za vlády Ivana Hrozného či Stalina, si ani na chvíli nemohli být jisti vlastním životem. Také současné Rusko má rysy samoděržaví. Jeho dějiny jsou kontinuitou různě intenzivní autokracie, která za komunismu přešla do totality.

Extenzivní rozvoj je nezbytně spojen s centralizací. Jenom soustředění moci do centra umožňuje masivní mobilizaci lidských a materiálních zdrojů, kde kvantita bez přidané hodnoty musí nahrazovat kvalitu. Příkladem je proces industrializace Sovětského svazu, kdy masy rolníků byly násilně přemístěny do městských aglomerací a přetaveny na průmyslové dělnictvo.

Odvěká despocie tvarovala podobu společnosti. Lidé bez osobní svobody a odpovědnosti nemohou respektovat nic jiného než vládu silné ruky. Vyznávají paternalismus a mají sklony k víře v neodvratnost osudu. Nietzsche Rusko charakterizoval jako houževnatý fatalismus bez revolty. I dnešní Rusové vyžadují autoritativní vedení a ochranářství. Ale když v chaotických obdobích rozvratu sevření moci povoluje, nastupuje anarchie a kořistnický individualismus. Částečným obrazem tohoto děje může být i privatizace v devadesátých letech dvacátého století. Když se vláda zase upevňuje, vrací se vše do zaběhlých kolejí a soukromé vlastnictví je opět pod kontrolou politické moci.

Expanze jako projev identity

Imperiální útočnost Ruska vždy vyvolávala permanentní konflikty s okolním světem. Ve druhé polovině minulého století, kdy byla sebevědomá rozpínavost živena ideou světové socialistické revoluce, dostala tato tenze planetární rozměr.

Když se agrese stává mým existenčním principem, je vnější svět nevyhnutelně považován za nepřátelský a jeho přirozená rezistence zcela zvráceně vnímána jako útok proti mně samotnému. Je to promítání vlastního paradigmatu do postoje těch druhých. Zdůrazňování nutnosti neustálé obrany proti vnějšímu nepříteli umožňuje i odvracet pozornost od vnitřních rozporů. Skutečnou sílu ale dokáže Rusko, jako snad to jediné, respektovat. Je schopno se jí i zcela racionálně podvolit. Rusko se ocitalo vlastním přičiněním v izolaci a trvalým se stával paranoidní pocit obležené pevnosti. Všudypřítomná atmosféra blízkosti střetu nutila Rusko k autarkii. Nejvýraznější érou izolace bylo období před druhou světovou válkou, kdy se komunistický režim obával o svoji existenci. V té době byl ještě plán šíření světové revoluce zavržen a jeho protagonista Trockij zapuzen a později zavražděn. Vláda usilovala o maximální soběstačnost hospodářství, avšak tato politika v průběhu poválečných let dostávala trhliny, protože možnosti extenzivního rozvoje začínaly narážet na svoje meze. Devastované zemědělství nebylo schopno produkovat dostatek potravin a petrifikovaný průmysl se nestačil přizpůsobovat technologickým změnám. Dovozy obilovin a výrobních zařízení mohly však být financovány pouze exportem surovin, popřípadě zbraní.

Vzájemné vztahy impéria a Evropy byly v zásadě ovlivňovány vnitřním stavem a mírou agresivity Ruska. Evropa se jen snažila přizpůsobivě, podle své momentální síly či slabosti, reagovat. Zvláštní spřízněnost však mívalo Rusko s autoritářským Německem; bez ohledu na to, že proti sobě obě země i válčily, s ním sdílelo řadu ideových průsečíků. Více se Rusko s Evropou sbližovalo pouze v dobách vlastních krizí a nejistot nebo když pociťovalo nutnost modernizovat armádu, jako třeba za vlády Petra Velikého, a tudíž potřebovalo západní technologii a zkušenosti. Rusko se ve skutečnosti Evropou nikdy stát nechtělo. I dnes se více než dvě třetiny Rusů za Evropany nepovažují a Putin nazývá Rusko euroasijskou velmocí. Demokracii žádá podle průzkumů pouze jedna třetina respondentů a tržní reformy schvaluje ještě menší část. Demokracie by přitom umožňovala prosazování rozsáhlejšího přerozdělování příjmů z prodeje ropy a plynu.

Nejvýznamnějším obdobím impéria byla asi léta Velké vlastenecké války, která byla zároveň i vrcholem možností komunistické totality. Monumentálním nasazením lidského zdroje bez ohledu na ztráty se zlomila nacistická ozbrojená moc. Stavy imperiální armády byly vždy značné, avšak nasazení frontového vojska v této válce bylo dosud nevídané. Jestliže v roce 1941 měl Sovětský svaz ve zbrani přes pět a půl milionu vojáků, tak na konci střetu, navzdory strašlivým ztrátám, to bylo více než dvakrát tolik. Oběti byly děsivé, lidský potenciál byl ale pouhou kategorií válečného materiálu. Osud individua naprosto nic neznamenal a bolševickou mocí ani nebyl nikdy vnímán. Třetí říše však svému pádu napomohla sama. Rasový mysticismus, pohrdající obyvatelstvem obsazených území, a iracionální voluntarismus, ignorující kauzalitu, vyústily v likvidaci hitlerovské armády ztracené v mrazivé pustině. To však nic neubírá na hrdinství sovětského pěšáka, tankisty a partyzána. Lidé nesmírně strádali, stejně tak jako za bolševické revoluce nebo stalinského teroru dvacátých a třicátých let, ale jejich utrpení nyní dostalo existenciální smysl. Za druhé světové války u nich vznikl skutečný, dosud nebývalý pocit vlastenectví. Až do dnešních dnů je zdrojem nacionálního sebevědomí mnohdy frustrovaných Rusů. Sovětská velmocenská hrdost se stala hrdostí ruskou.

Nové rozdělení sfér vlivu, jako důsledek historicky největšího světového válečného konfliktu, potvrdilo dosud nevídaný úspěch ruského expanzionismu. Tehdejší Sovětský svaz opět rozšířil své hranice na Západ a mocensky ovládl střední Evropu, včetně východního Německa, tedy bývalého obávaného Pruska. To je skutečné splnění imperiálního snu. Silný ideologický vliv zásluhou západoevropských intelektuálů a antikapitalistických sentimentálních hnutí, například pacifistů, byl uplatňován i ve zbytku Evropy. Komunistické ideje získávaly pozice rovněž ve třetím světě. Lidé ale dál žili skromně, až nuzně. Rozhodující část prostředků vyprodukovaných extenzivním hospodářstvím byla věnována na udržování a rozvoj armády. Technologické zaostávání se však dále prohlubovalo, až dosáhlo takového stupně, že Spojené státy v osmdesátých letech sovětské Rusko uzbrojily. Tato technologická porážka armády a ekonomické vysílení vedly k rozpadu impéria.

Dědicem bývalé imperiální mocnosti se stalo zesláblé a ponížené Rusko. V devadesátých letech, za vlády Jelcina, se opět po dlouhé době začalo sbližovat s Evropou. Diskutovalo se sice o demokracii, volbách a politických právech, ale skuteční stoupenci liberální demokracie byli v naprosté menšině. Pro odvěké autoritativní Rusko je to cizorodá idea. Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou akceptovány jako princip.

Rusko lze změnit pouze shora

Transformace vertikálního systému nadřízenosti a podřízenosti, s naprostou dominancí politické moci, na horizontální systém síťových vztahů nezávislých subjektů regulovaných neutrálním zákonem je v Rusku patrně možná pouze použitím „východoasijského" modelu, kde ke změně dochází v následující schematické časové ose: Politická autorita v první fázi zavede a garantuje ekonomické svobody a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Vznikající trh se bude oprošťovat od politicky motivovaných zásahů vládní moci. Demokratická práva budou ale nadále potlačována. Postupem času se však vytvoří široká, diferencovaná, bohatnoucí a ekonomicky nezávislá střední vrstva. Ta bude pro sebe stále důrazněji požadovat politická práva a demokratizaci režimu. Slábnoucí autorita zbavená ekonomické moci se pak samovolně rozpadá. Společnost se stává liberálnější a demokratičtější.

Rusové si nepřejí, a ani nic jiného neznají, než vládu silné ruky. Ta sice jako jediná může prosadit strukturální změny, ale v dnešním Rusku je to téměř nemožné. Současná autokracie se v žádném případě nevzdá své moci nad ekonomikou. Nemusí čelit žádnému výraznějšímu vnitřnímu tlaku. Trh sice existuje, ale je deformovaný, bez opory zákona. Ruský kořistnický kapitalismus devadesátých let byl pouhým rozdělením majetku těm nejdravějším, s kontakty z doby komunismu. Byl to obchod vzájemné podpory nově vzniklé oligarchie a zesláblé a dezorientované státní moci. Ta se však na počátku jednadvacátého století stabilizovala, získala širokou podporu veřejnosti a ve vztahu k oligarchii nabyla postupnou převahu.

Upevnění autokracie mělo dvě rozhodující příčiny. Za prvé se na vrchol dostal Putin, krytý zázemím tajných služeb, nej­efektivnější organizace komunistického režimu. Putin navrátil vládnutí patrimoniální tradici. Zastavil i proces decentralizace, bezohledně zpacifikoval Čečensko a započal rehabilitaci stalinismu, a to nikoliv z nostalgie po komunismu, ale po ztraceném pocitu pýchy slavné imperiální éry. Byl si vědom, že obnova imperiálního sebevědomí je přáním zmatených a ponížených Rusů. Prohlášení, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, reflektuje ruské cítění. Ztráta vlivu v dříve (ideologicky) dobytých územích je nejcitelnější ranou imperiálnímu syndromu. Pocit, že jsem příslušníkem velmoci, bývalo někdy to jediné, co mohlo obyčejného Rusa povznést. Tento pocit se Putin snažil znovu probudit.

Druhou příčinou renesance ruských velmocenských ambicí se stala objektivní skutečnost, na kterou nemělo Rusko vliv. Došlo k výraznému nárůstu cen zemního plynu a ropy. Ruská federace je významným světovým vývozcem ropy a největším vývozcem plynu. Podíl ropy a zemního plynu na HDP činí asi jednu třetinu, čtyři pětiny hodnoty exportu připadají na přírodní zdroje. To je struktura rozvojové země. Ostatní průmysl, s částečnou výjimkou zbrojařství, není konkurenceschopný.

Ruský stát začal na počátku nového tisíciletí strmě bohatnout, aniž by na tom měl větší zásluhu. Státem ovládané giganty Gazprom a Rosněfť naplňují vytvořený stabilizační fond, který dnes spravuje téměř sto miliard dolarů. Nutno ale říci, že vláda nakládala s fondem dosud obezřetně, i když se svými požadavky stále vehementněji přichází armáda a v posledních týdnech se hlásí i otřesený finanční sektor. Má to usnadněné tím, že Rusko není skutečná demokracie, a tak nemusí odolávat tlaku voličů na přerozdělování bohatství a zvyšování sociálních výdajů, jak je tomu například v západních státech sociálního blahobytu. Takže je paradoxní, že první země socialismu je dnes méně sociální než kapitalistický Západ. Výrazy „suverénní" nebo „ řízená" demokracie jsou jen eufemismy pro soudobou autokracii.

Velmoc z minulých století

Imperiálním způsobem myšlení omezené Rusko se nikdy nemůže smířit se ztrátou sfér vlivu. Když to okolnosti dovolí, neváhá ani dnes použít brutální sílu. Agresivita se neotupila, jen využívá širší škálu prostředků a není již ideologicky zdůvodňována šířením socialismu. Dnes je odůvodněním preventivní zajišťování bezpečnosti ruského národa. Zde můžeme obecně pozorovat další, avšak jenom zdánlivý rozpor. V těch postkomunistických státech, kde totalitu vystřídal autoritativní systém, se stal jednotící ideou nacionalismus. Přitom socialistická revoluce neuznávala národní zájmy. Pro bolševiky Října národ neexistoval. Bezkonfliktní nahrazení internacionalismu nacionalismem je však přirozené. Musela být přijata nová tmelící kolektivistická idea, čemuž vyhovuje masám blízký národní socialismus. Ten je zaměřen proti liberálnímu individualismu, rozleptávajícímu diktatury. Je ale skutečností, že ruský nacionalismus sílil již za sovětské éry. Bylo však nutno jej korigovat s ohledem na ostatní národnosti v impériu. Pád Sovětského svazu sice impérium zredukoval, ale i národnostně homogenizoval. Ruský nacionalismus nemá již překážky a nemusí brát zřetel na druhé národy bývalých svazových republik.

Archaický imperialismus současného Ruska je však anachronismem minulého či předminulého století a do budoucna pro ruský ekonomicko-sociální rozvoj nemá žádný smysl, dokonce je kontraproduktivní. Zvýšená agresivita stupňuje politické napětí a to zase způsobuje útěk zahraničního kapitálu. Kříšení imperiální slávy ale povzbuzuje pochroumané ruské sebevědomí a národní hrdost, což upevňuje vnitřní postavení autority, která tuto politiku uskutečňuje. Minulost se neustále vynořuje. Snění Vladimíra Žirinovského o ruském vojákovi, omývajícím svoje holínky v Indickém oceánu, zní uchu Evropana naprosto bizarně, ale Rusové tomu, přinejmenším jako metafoře, rozumějí.

S růstem nacionalismu nabývá opět svého bývalého významu intelektuálně mělká ruská pravoslavná církev, která loajálně sloužila carismu, stejně tak jako pozemkoví vlastníci a úřednictvo, ale za komunistické totality byla skoro vyhlazena. Určitou váhu získala v období Velké vlastenecké války, kdy vyděšený Stalin mobilizoval všechny síly ve smrtelném zápase s nacismem a začal využívat ruské národní sebevědomí. Dnes je nacionalistické pravoslaví ideovou oporou obnoveného imperiálního cítění. Jako v dobách carů slouží opět autoritě.

Bohatnutí Ruska z prudkého nárůstu cen surovin tedy opět pomohlo probudit otřesené imperiální ambice. Zdá se však, že právě toto zbohatnutí je pastí, která odsune naléhavou potřebu strukturálních změn. Může nastat „arabský syndrom". Blízkovýchodní země se topí v petrodolarech, ale společnost je nadále zaostalá. Dlouhodobější pád cen surovin a snížení jejich celosvětové spotřeby by mohly způsobit v Rusku katastrofu. Tím se ale dnes nikdo nezabývá. Reálné příjmy domácností se od roku 2003 zdvojnásobily. Vzmáhá se i střední třída. Je však z větší části napojena na stát a na něm je i závislá. To není základna stabilní občanské společnosti. I v Rusku, jako všude na světě, se v důsledku globalizace etabluje trh, i Rusko se relativně stává otevřenějším. Avšak malé a střední podniky, které jsou ve standardním tržním hospodářství páteří ekonomiky, tvoří nevýznamnou část. V Ruské federaci se podílejí na tvorbě HDP zhruba 15 %. V západní Evropě jsou to více než dvě pětiny. V Rusku hrají prim těžařské a energetické giganty. Putin částečně zestátnil některé majetky privatizované v 90. letech. Stát přímo ovládá strategický průmysl, zejména energetiku, ale ostatní výrobu reguluje intervencionistickými nástroji, metodou blízkou nacistické průmyslové politice; průmyslové korporace v soukromých rukách jsou usměrňovány k plnění politických cílů.

V budoucnu čeká Rusko další ústup

Vzhledem k situaci na surovinových trzích jsou z hlediska blízké perspektivy vyhlídky Ruské federace příznivé. Ani určitý pokles cen nemůže státní pokladnu výrazně ohrozit. Být ale závislý na exportu a cenách přírodních zdrojů znamená být i ve vleku toho, co nemohu příliš ovlivnit. Rusko je rovněž, i přes růst příjmů, značně závislé na zahraničním kapitálu, který může kdykoliv odplynout, což se částečně děje právě nyní. Také čas pracuje proti němu, protože vyspělý svět intenzivně hledá účinné substituce fosilních paliv a technologie snižující energetickou náročnost. Takové mnohaleté soustředěné úsilí s vynaložením masivních investic do výzkumu s velkou pravděpodobností přinese úspěch. Časem dojde nezbytně, a to i z důvodů ruského energetického vydírání, k politickému prosazení rozsáhlejšího využívání jaderné energie. Rusko má i značné demografické problémy. Klesá porodnost, počet ruského obyvatelstva se snižuje. Rusko sužuje i alkoholismus. Dálný východ a Sibiř přicházejí o obyvatele, již dnes se tam prodírá čínský vliv. Čína je mnohem vitálnější než Rusko, děje se tam to, co se v Rusku nikdy nestalo. Ekonomika se postupně emancipuje od politiky, sílí ekonomická svoboda. Jsou vytvořeny předpoklady pro intenzivní rozvoj. Ruská federace těžko ustojí v příštím desetiletí čínský hospodářský tlak na svých vylidněných asijských územích. Stále se přitom bude zvyšovat podíl muslimského obyvatelstva v důsledku jeho větší natality. Někteří Rusové emigrují do zemí EU, tu zase budou opouštět mladí, vzdělaní lidé z důvodu pro ně nepříznivých podmínek ve skomírajících státech sociálního blahobytu. Do uvolněného ruského prostoru se bude tlačit i pracovní síla ze Střední Asie. Tím podíl muslimů ještě více naroste. Přijde možná doba, kdy se bude Rusko chtít opět sblížit s Evropou, ale ta už bude příliš slabá. Tak se geograficky vymezená Evropa jako celek, i když její západní i východní část každá z jiného důvodu, pohrouží do stagnace a bezvýznamnosti.

Autor je ekonom.