Rio Preisner – svědek katastrofy a prorok zhroucení Západu

Nepamatuji se už, jak a kdy jsem se seznámil s Rio Preisnerem, zřejmě to bylo rok či dva po sedmdesátém osmém, kdy jsem začal pracovat jako politolog v Keston College a zabýval se zápolením církve i křesťanského disentu s upadající komunistickou mocí zejména v Polsku a Československu. Preisner bedlivě sledoval aktivity českého politického exilu a možná si všiml mých článků v kestonském čtvrtletníku Religion in Communist Lands, který odebíraly mnohé univerzity v Americe, nebo snad zaregistroval nějakou mou občasnou repliku ve Svědectví, česky jsem tehdy nepsal nejen z nedostatku času, ale ani jsem nepovažoval exilové tiskoviny za hodné pozornosti. Teprve po vzniku Charty 77 a se zpožděním až od začátku let osmdesátých se rozbíhala plodná spolupráce exilu s domácí opozicí. Měl jsem totiž také na starosti vytvářet archiv samizdatu, z něhož jsme čerpali zprávy o pronásledovaných a posílali je do tiskových agentur a církvím. Zamýšlel jsem proto založit nové české nakladatelství a místo exulantů přednostně vydávat ty doma zakázané (včetně mých oblíbených již mrtvých básníků Reynka, Zahradníčka, Demla), vyvstala totiž také potřeba výměny knih s disidenty za jejich vzácné, většinou průklepové strojopisy. Můj mladistvý zápal však zchladila realita finanční tísně, již nezměnila ani masivní finanční pomoc Reaganovy vlády, ta byla určena jen na pašování, a tak nezbylo než vydávat i literaturu komerční (kuchařku Sandtnerové či Švandrlíka nebo Škutinu) a na žádost disidentů pak reprinty hlavně tehdy nedostupných knih Škvoreckého. (…)