Reformy bez formy

Každá vláda dává svým stylem a programem najevo, jakou chce během svého funkčního období plnit politickou roli. Vláda Mirka Topolánka si předsevzala stabilizovat veřejné finance. Jestli dojde i na skutečné reformy, je zatím nejasné.

Hned po svém rozpačitém nástupu byla nová vláda konfrontována s něčím, co lze nazvat skutečným atentátem na politiku. Předchozí kabinet Jiřího Paroubka ve své parlamentní hlasovací éře s komunisty na podzim 2005 a jaře 2006 prudce zvýšil všechny typy sociálních výdajů. Meziročně to znamenalo nárůst o sedmdesát miliard korun. Navíc do paragrafů příslušných zákonů vložil velmi štědrá tzv. valorizační schémata, která by vedla k tomu, že v roce 2009 by příjmy státního rozpočtu, s ohledem na prognózy růstu hrubého domácího produktu, překročily plánované příjmy. V roce 2013 by pak mandatorní (zákonem dané) výdaje vytěsnily i všechny ostatní rozpočtové výdaje.

Tím by politika umřela do hrobu dána, protože žádná další vláda by neměla žádný manévrovací prostor pro uplatňování priorit svého programu. Dlouhé měsíce se zdálo, že se ze strany předchozí politické garnitury jednalo jen o rozhazovačné a nezodpovědné předvolební tahy. Nedávno však exministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach v rozhovoru pro komunistické Haló noviny (10. května 2007) přiznal, že tento koncept podvazování budoucí politiky byl záměrem od samého počátku. Právě vysoké nastavení valorizačních schémat chápali někteří sociální demokraté jako obranu před pravicí, jíž mělo vzít spoustu energie a času tyto danosti změnit. Navíc pod soustředěnou mediální palbou levice, že se likviduje sociální stát.

Vláda hasičů

Tímto tahem levice z velké části přisoudila nastupující Topolánkově sestavě roli hasičů veřejných rozpočtů. Do dvou měsíců od svého nástupu v lednu 2007 musela vypracovat klasický stabilizační program v podobě balíku novel zákonů, které v květnu půjdou do vlády. Odtud poputují do Poslanecké sněmovny, kde se o nich bude v červnu hlasovat, aby nové finanční reality mohly být započítány do rozvahy státního rozpočtu, který pro změnu musí do sněmovny dorazit nejpozději v září. Výsledkem pak bude rozpočtový deficit na rok 2008 na hranici sto a nikoli sto osmdesáti miliard korun. Je to stav, o němž česká pravice po celých osm opozičních let snila? Existovala možnost provést radikálnější kroky?

Odpovědí může být, že v politice v kterémkoli okamžiku taková možnost existuje. Uvnitř vládního kabinetu ale musí působit nějaká vnitřní síla, která své záměry obhájí uvnitř koalice i před veřejností. Podobná vize i síla vládě Mirka Topolánka chybí, a proto se ztotožnila s rolí hasičů a ze snížení deficitního financování předchozích vlád si udělala cíl svého snažení.

Jestliže někteří ministři (Nečas, Julínek, Říman) toto schéma částečně nabourávají, nic podstatně odlišného to na dosavadním vládním směřování nemění. Tragicky to bylo patrné během nedávného žofínského setkání představitelů ODS s některými jejich ministry, kteří měli zúčastněné přesvědčit o svých reformních záměrech. Jako na většinu akcí podobného typu si sem Topolánkova garnitura musela pozvat slovenského expremiéra Mikuláše Dzurindu vystupujícího se svým zájezdovým programem s pracovním názvem "Jak dělat reformy". Větší věrohodnost to ovšem současné garnituře v čele s ODS nepřineslo.

Na této akci navíc vystoupil i dlouholetý architekt ekonomických reforem Vlastimil Tlustý a přinesl vlastní návrh daňových změn, blízký volebnímu programu ODS. Bohužel jeho podklady a následná vystoupení v médiích byla sice zajímavá, ale mimo politický čas a prostor. Nejvíce připomínají vystupování někdejšího poslance ČSSD Jozefa Wagnera, který byl nakonec ze sociální demokracie vyloučen. Je dobré, že Tlustý s podobnými návrhy vystoupil. Způsob, jimiž je prezentuje, však znemožňuje jejich potenciální přijetí. Z vlády, která se většinově rozhodla pro hasičskou roli, prostě nelze ze dne na den udělat dynamický kabinet. Poslanec Tlustý proto připomíná lehkoatletického trenéra, který po svém svěřenci chce, aby zaběhl sto metrů za deset sekund, i když ani na tréninku nezaběhl pod patnáct.

Nedostatek odvahy

Nedostatek reformní odvahy se nezrodil po vstupu této garnitury do vlády, ale má hlubší kořeny a souvisí s mnoha institucionálními i lidskými faktory. Nevyhovujícím volebním systémem, který nepřispívá k vytváření menšinových vlád a blokuje politický systém. Složením vlády, kde se ze dne na den objevili na výkon politických funkcí totálně nepřipravení zelení, kteří až na výjimky (Bursík) svou agendu nezvládají. Za nevýrazným dojmem z vlády stojí také raketový vzestup lidoveckého předsedy Jiřího Čunka, který přechod z pozice starosty nezvládl odborně ani politicky.

Nedostatečný reformní étos kabinetu koneckonců souvisí i s osobními vlastnostmi nového českého premiéra, který je politicky pevný jen v těch situacích, kdy se o někoho pevného může opřít. To se mu stává jen v málo případech (radarová základna, částečně i evropská ústava), takže výsledným dojmem je netýmový duch práce, z něhož se občas vyčleňují někteří ministři (práce a sociální věci, zdravotnictví, průmysl a obchod). V čele ministerstva financí pak stojí starý matador z parlamentního rozpočtového výboru Miroslav Kalousek, který příliš zbožštil vyrovnané veřejné finance na úkor nižšího zdanění. Na druhou stranu je spolehlivým garantem snižování státního dluhu a přesně tím typem ministra veřejného pokladu ve vládě hasičů. Byla po volbách nějaká jiná alternativa?

Na odpověď je brzy i pozdě současně. V prvním případě proto, že vládní koalice ještě neprošla zátěží skutečně důležitých parlamentních hlasování, takže nelze nic s jistotou říct o její politické akceschopnosti. Jediný výraznější zákon, který přijala přes odpor sjednocené levicové opozice, vedl ke vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. První velkou prověrkou koaliční síly budou letní hlasování o vládním stabilizačním programu.

Zadržovací koalice

Alternativou k dnešní vládní sestavě mohla být po volbách v létě 2006 snad jen vláda velké koalice ODS a ČSSD. Remízový výsledek 100 ku 100 tehdy vytvářel všechny teoretické předpoklady pro vytvoření takového uspořádání. Když se pak s odstupem podíváme na návrh vládního programu s názvem Agenda 2010, který sociální demokracie v listopadu 2006 předložila občanským demokratům jako výchozí dokument k jednání, vyplývá z toho několik závěrů.

Stabilizační program na ozdravění veřejných financí by zřejmě probíhal ve stejném rozsahu - jen s tím rozdílem, že v Poslanecké sněmovně by měl jistou podporu. Sociální demokracie by sice mírně kritizovala, ale v zásadě netorpédovala projekt americké radarové základny v Brdech. Součástí vládního prohlášení by zřejmě byla i shoda na prezidentské volbě a rozvoji jaderné energetiky. Neexistoval by problém Čunek a obě strany by se rovněž dohodly na změně některých prvků volebního zákona.

Fatální nevýhodou existence velké koalice by bylo vyvolání neproduktivních a hlučných protestů některých vlivných společenských a zájmových skupin, podobně jako v době opoziční smlouvy. Z tohoto podhoubí by zřejmě vzešel opětovný pokus na vytvoření tzv. třetí politické síly.

Hlavní důvod, proč tato vláda nakonec nevznikla, přestože koncem roku 2006 na ni Jiří Paroubek vsadil opravdu hodně politického kapitálu, bylo, že voliči ODS podobné uspořádání prostě nechtěli a vedení občanských demokratů o tom dobře vědělo. Na nedávném sjezdu v Brně představila sociální demokracie průzkumy, které ukazovaly, že koncem roku 2006 si velkou koalici přálo až sedmdesát procent voličů ČSSD, zatímco u ODS to bylo necelých třicet procent.

Rovněž autor těchto řádek patřil k těm, kdo po volbách napsal dokonce dvě pokračování článku s názvem "S Paroubkem se nevládne" a řešení viděl spíše v jakékoli dohodě na jakékoli překlenovací vládě a předčasných volbách, spojených s pozměněním volebního zákona. Nakonec zvítězil jiný koncept: s Paroubkem se sice nevládne, ale pro podporu vlády se využijí dva přeběhlíci z poslaneckého klubu ČSSD. Na tomto základě pak vznikla křehká tříčlenná koalice, která má problémy s legitimitou ohledně svého vzniku, a jediným jejím étosem je, že zadržuje nástup Jiřího Paroubka k moci.

Teprve následující měsíce a roky ukážou, zda se kritici velké koalice z řad politiků i aktivních pozorovatelů chovali jako političtí realisté, tedy lidé snažící se hledat meze možného, nebo zda nepodlehli předvolební atmosféře, kterou zásadním způsobem ovlivnil předseda sociální demokracie nejdříve svou hlučnou orientací na menšinovou vládu s podporou komunistů a později svým povolebním projevem.