Reagan: pravý muž na pravém místě v pravý čas

Nedávno uplynuly tři roky od úmrtí bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana. Při této příležitosti se v Senátu PČR konal seminář, z něhož vám přinášíme nejzajímavější postřehy.

Pavel Bratinka

poradce pro otázky Evropské unie

Zvolení Ronalda Reagana předcházel nástup Železné Lady, což bylo velmi nadějné znamení, že letargie Západu není univerzální. Ale teprve zvolení Reagana byl okamžik obratu - znamení, že vietnamský syndrom je definitivně pryč. Nelze popřít, že to bylo chování íránského režimu a bezmocnost jeho předchůdce, co Reaganovi pomohlo k moci. Buď jak buď, prezidentský post v USA byl, je a ještě dlouhou dobu bude rozhodující místo pro osud svobody ve světě. Evropa pro svoji roztříštěnost a zátěž minulosti (postkoloniální komplexy a pacifismus) neměla (a nemá ani dnes) silový potenciál ani vůli se sama udržet proti komunistické agresi.

V měsících před konáním voleb bylo z našich medií jasně vidět, jak si režim zvolení Reagana nepřeje. Komunisté nějak vycítili, že Reagan nebude tzv. realistickým politikem, který může pronášet antikomunistické projevy, ale v jádru si je vědom, že komunisté jsou na postupu. Měli zlé tušení, že to myslí vážně.

20. ledna 1981 se Reagan stal prezidentem. Byl také nejvyšší čas. Rok 1981 byl jinak velmi smutným rokem: atentát na Jana Pavla II., zavraždění egyptského prezidenta, vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. V čem byla Reaganova výjimečnost?

1. Byl přesvědčen, že komunistický režim je založen na popření lidské důstojnosti a nemá žádné právo na existenci.

2. Byl přesvědčen, že hospodářský systém založený na svobodě je jediný perspektivní, neboť jako jediný dává prostor pro lidskou tvořivost.

Řečeno slovy průměrného levicového intelektuála tehdejší doby, byl to primitivní antikomunista a exponent kapitálu. Samotné přesvědčení by však nestačilo, kdyby jej ze své pozice důsledně neprosazoval. A právě ve způsobu, jakým své přesvědčení realizoval, tkví jeho jedinečnost.

Zaprvé, nazval veřejně sovětské impérium pravým (pravdivým) jménem - impériem zla, odsouzeným skončit na smetišti dějin. Již toto byla povzbuzující zpráva pro všechny odpůrce komunismu a depresivní zpráva pro všechny jeho zastánce. Jenom pamětníci toho, jak silně komunistická rétorika předtím dominovala, jsou schopni ocenit význam těchto slov. Pravda vskutku osvobozuje.

Zadruhé, nezůstal jen u slov, ale zahájil program masivního posilování ozbrojených sil. Spolu s tím dal nepokrytě najevo, že všichni, kteří se zvednou k odporu proti komunistické tyranii, mohou doufat v reálnou (nikoliv jen slovní) podporu Ameriky. Ukončil tak období pouhého obranného zadržování komunistického náporu a přešel do protiofenzivy.

Zatřetí, svými domácími kroky v hospodářské oblasti nastartoval dlouhé období silného růstu, který se neprojevoval pouze v objemech výroby, ale i v prudkém růstu nových technologií.

Reaganova rétorika a praktická politika způsobily vzedmutí silného sebevědomí Američanů a vedly k jeho znovuzvolení velkou většinou v roce 1984.

Rostoucí prosperita a sebedůvěra USA byla těžkou ranou víře, že kapitalismus je odsouzen k zániku, a všichni, kdo se o tuto víru opírali, byli dezorientováni. Na tento zmatek by se možná nalezla v arzenálu komunistické ideologie nějaká dialektická léčba, ale to by museli ideologové mít k dispozici nějaký oddechový čas na klidnou práci. Ten jim však nebyl dopřán díky rostoucí vojenské síle USA. Obzvlášť program protiraketové obrany - označený západními médii jako „program hvězdných válek" (komunistický agitprop se nemusel nijak namáhat, aby protiraketovému štítu dal „válkychtivý" název,  západní média to učinila za něj) - velmi znepokojil sovětské vedení. Hrozila neutralizace jeho nukleárních raket a pokles SSSR na druhořadou velmoc. Tento relativní pokles síly by podstatně podkopal prestiž komunismu a mohl vést k nedozírným následkům.

Nesporný fakt ztrácení dominantní vojenské pozice vůči USA, který se nedal kompenzovat žádným objemem propagandy, vytvořil převratně jiné podmínky pro potenciální reformátory uvnitř mocenských struktur komunismu. Poprvé od nástupu komunismu mohli reformátoři prosazovat změny jazykem ortodoxního komunismu: „Soudruzi, situace je vážná. Síly reakce a imperialismu rostou a naše věc pokroku a zářných komunistických zítřků je ohrožena. Je svatou povinností každého komunisty zapojit se do zlepšení výkonnosti naší socialistické ekonomiky." Odpůrci reforem se ocitali v pozici někoho, kdo věc komunismu ohrožuje. To však nastalo teprve tehdy, když bylo jasné i těm tupějším, že tzv. imperialisté se opravdu stávají silnějšími a silnějšími. A to zařídil teprve prezident Reagan.

Pokračující růst americké převahy zajistil, že přes všechno láteření nebyli odpůrci reforem režimu nikdy schopni se zkonsolidovat k žádné protiofenzívě. Mohli sice poslat tanky do ulic, ale neměli žádný reálný plán, jak obnovit hospodářskou a technologickou výkonnost režimu tak, aby se relativní postavení komunismu alespoň dále nezhoršovalo. A bez takového plánu, který by zaručoval další přežití režimu na desítky let, nebyl nikdo - kromě rozptýlených psychopatů - ochoten si na své triko vzít rozsáhlé krveprolití, které jediné mohlo zastavit rozklad režimu.

Pokus zvýšit výkonnost režimu tím, že se alespoň o některých problémech mohlo hovořit svobodně, věcně a nahlas, byl samozřejmě odsouzen k nezdaru. Byl to pokus zvýšit výkonnost režimu tím, že byl zrušen (vypnut) jeho základní pilíř - zastrašování lidského rozumu, morálky a paměti. Takže se vlastně jednalo o pokus reformovat režim jeho zrušením.

K tomuto pokusu by však nikdy nedošlo, kdyby Reagan neodmítl hlasy tzv. realistů a dalších odpůrců antikomunismu (a že jich bylo!) a nezahájil tvrdý kurz. Doporučuji každému, aby si někdy udělal rešerši politických úvodníků západního tisku té doby a viděl by, jaká kritika se snášela na jeho hlavu. Porovnáme-li způsoby myšlení tehdejších kritiků se způsoby většiny dnešních kritiků prezidenta Bushe, neubráníme se závěru, že hloupost je věčná. Ronald Reagan měl odvahu postavit se tváří v tvář této hlouposti ve své době a zvítězil. Jeho vítězství bylo i naše vítězství.

Tomáš Klvaňa

koordinátor programu protiraketové obrany

V 90. letech nastala doba, kdy se obraz Reagana jako politika začal v USA výrazným způsobem celonárodně měnit. Ronald Reagan se celým jménem jmenoval Ronald Wilson Reagan a možná trochu náhodou navazoval na práci jednoho ze svých předchůdců, prezidenta Woodrowa Wilsona. Měl ale větší štěstí. I když svou kariéru začínal jako herec v tzv. béčkových filmech, dokázal této své zkušenosti využít.

Reagana bych se nebál označit za posledního velkého rétora západní politiky. Vycházel z klasické rétoriky, a když si analyzujete některé jeho projevy, např. ten z roku 1964, naleznete v něm stopy základní aristotelovské rétoriky, základního aristotelovského rozvržení typů důkazů na morální, logické a emocionální. A samozřejmě celou sadu metafor. To jsou věci, které buď politikové už dnes nepoužívají, anebo (když je používají, jako je tomu u dnešního prezidenta G. W. Bushe) nezní to moc přirozeně. Dnes jsme prostě v jiné situaci než před třiceti lety. Máme internet, rozhlas a televizi, všichni vysílají dvacet čtyři hodin denně zprávy, komunikace na veřejnosti zcivilněla a některé rétorické postupy, které používal Reagan, by dnes možná už ani nefungovaly. A to i přesto, že americká kultura je mnohem rétoričtější než ta evropská.

Reagan se poprvé viditelněji zapsal do povědomí v roce 1964 projevem na podporu republikánského prezidentského kandidáta Barryho Goldwatera, tehdejšího senátora státu Arizona, přičemž vyzdvihl především dva momenty - důležitost svobody a důležitost obrany svobody. Svoboda je podstatnou částí západní civilizace a bez její obrany by západní civilizace nemohla existovat.

V 60. letech Reagan ještě nepatřil k  hlavnímu křídlu republikánské strany. Zatímco všichni předcházející kritici komunismu obhajovali především národní zájem USA, Reagan a Goldwater kritizovali komunismus především z morálních pozic. Republikánská strana jako celek se přitom pohybovala někde mezi tím a byla známa celou řadou kompromisů.

Reagan měl štěstí, protože v roce 1980 nebyla situace v USA nejlepší. Země prodělávala vnitřní morální krizi související s invazí sovětských vojsk do Afghánistánu či krizí v Íránu. Rea­gan měl štěstí také v tom, jak se k těmto krizím stavěl tehdejší prezident James Carter, jenž se nepřátelům USA jevil jako slabý politik, člověk, který nedokáže silně a silově reagovat na krizové události.

Reagan přinesl do Bílého domu úplně nového ducha, ducha sebevědomí a optimismu, který mu potom pomáhal překonávat různé překážky - i přesto, že ho většina hlavních médií podceňovala, považovala za hlupáka nebo v lepším případě za loutku v rukách schopných a manipulativních poradců.

V této souvislosti je velmi poučný rozhovor s Reaganovým hlavním speechwriterem Tonym Dolanem, který velmi otevřeně hovořil o tom, jakým způsobem s prezidentem spolupracoval. Z jeho slov i poznámek, které se dnes nacházejí v prezidentské knihovně v Los Angeles, je zjevné, že Reagan nejenže významně spolupracoval na některých svých klíčových projevech, ale vlastně je i spoluvytvářel. Dojem, že Reagan byl loutkou v rukách svých poradců, je naprosto falešný. Všechny úspěchy, ale i chyby jdou jednoznačně na jeho vrub.

K obvinění, že Reagan nedokázal rozlišovat nuance, že dělil svět na dobrý a zlý, Dolan trefně poznamenal, že až poté, co je člověk schopen rozlišit jasně dobro a zlo, je schopen rozlišovat i všechny možné odstíny mezi absolutním dobrem a zlem. Člověk, který nevidí černou a bílou, není schopen dát dohromady jakékoli smysluplné barevné spektrum mezi tím.

Právě proto, že byl podceňován ze strany hlavních médií, dokázal Reagan vytvořit jakousi komunikaci „přes hlavy" zásadních „mínkotvorných" novinářů, ať už to byl list Washington Post nebo New York Times. Ona komunikace přímo s voliči se přitom odehrávala především prostřednictvím vizuálna. Reagan byl prvním politikem, který velmi dobře věděl, jakým způsobem působit vizuálně - ať už to byl jeho vlastní úsměv, nebo charismatická a sympatická postava člověka, který vzbuzuje důvěru. A nebo různé vizuální pomůcky. Reagan byl vlastně prvním člověkem, který si na tiskové konference vodil hosty. Reformoval-li nějakou politiku, vždy přivedl nějakého Američana, jehož se ona reforma přímo dotýkala, a ten hovořil za něj. Přitom i tato komunikace se opírala o principy - prázdnou vizuální komunikaci by volič velmi rychle rozeznal. (To, že to nebyla jen herecká šarže, je zřejmé zejména z různých krizových situací. Například poté, co byl v roce 1981 postřelen, tak se doktorů okolo sebe dotázal: „Hej, pánové, doufám, že jste všichni republikáni.")

Reagan ale nebyl jen politikem morálního postoje, byl také politikem v jistých chvílích realistickým. Spolu s Margaret Thatcherovou například rozpoznal v Gorbačovovi partnera k vyjednávání. I když svou rétoriku ve vztahu ke komunismu nikdy nezměnil, vždy nazýval věci pravými jmény a dostal Gorbačova k vyjednávacímu stolu a dokázal s ním leccos vyjednat.

Reagan byl politik, který začal svou kariéru jako herec, postupoval jako republikánský aktivista a nakonec se z něj stal státník, který dokázal Ameriku sjednotit v boji proti komunismu a v boji za hodnoty, které sám reprezentoval. Pád komunismus, smrt socialismu jako ideologie, to vše patří k jeho velkým zadostiučiněním. Také to, že Blair ve Spojeném království a Clinton v USA do značné míry pokračovali jak v jeho zahraniční, tak i ekonomické politice, dodává Reaganovi punc výjimečnosti.

Pavel Žáček

ředitel archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra

StB se na projektech ovlivňování kosmické vojenské politiky USA nepodílela, byla však zapojena do snahy zabránit realizaci SDI a jejích důsledků zpravodajskými prostředky. Rozvědka v této souvislosti zpracovala analýzu, z níž je vidět, že špičky států sovětského bloku si byly vědomy, že po nástupu Reagana se sovětský blok dostává do defenzivy. „Hlavní otázkou současnosti je odvrátit nebezpečí světového jaderného konfliktu, především nebezpečí překvapujícího raketového jaderného útoku bez výstražné doby proti SSSR a zemím Varšavské smlouvy, který je i za současných podmínek možný."

Byť jde o dokument, který zpracovávaly špičky totalitní moci, lze v něm nalézt přiznání, že sovětský blok již nemá prostředky, které by mohly adekvátně reagovat na opatření zvolená Reaganovou administrativou a samotným prezidentem Reaganem. Rok 1983 tato analýza hodnotí jako rozhodující pro další vývoj vztahů mezi Varšavskou smlouvou, USA a NATO. Rozmístění nových raketových jaderných prostředků USA v západní Evropě mělo vést k dalšímu vážnému zhoršení situace v příštím období.

Z materiálu je jednoznačně vidět, že sovětský blok vnímal SDI jako velmi silné ohrožení od prvopočátku, a to globálně (politicky i ekonomicky), přičemž jeho obavy se týkaly nejen samotného projevu o SDI z 23. března 1983, ale i směrnice o výzkumu a vývoji nových zbraňových systémů, která byla podepsána hned druhého dne; sovětský systém musel reagovat, ale v podstatě neměl mnoho co nabídnout.

Rozvědné služby východního bloku byly zaměřeny na získávání informací o vytvoření centra pro využití kosmu jako válečného prostoru. Československá rozvědka se přitom zaměřila nikoli jen na vojenské objekty, ale i na politické skupiny a jednotlivce, o kterých předpokládala, že by měli být zahrnuti ve skupinách rozhodujících o nasazení těchto prostředků.

Cílem vybraných rezidentur 1. správy StB v zahraničí bylo „upřesnit nebo zjistit obvyklý režim ve stanovených objektech a denní pracovní (případně soukromý) režim vytipovaných osob jako podklad pro signalizování změn spojených se zjišťováním příznaků v přípravě raketového jaderného útoku na země socialistického tábora". Operativní úseky 1. správy rovněž získávaly informace o různých konzultacích a jednáních jak mezi partnery v NATO, tak v rámci bilaterálních jednání mezi USA a některými dalšími velmocemi, zejména SRN, Francií či Japonskem.

Sověti orientovali pozornost československé rozvědky také na skupiny civilních osob, které se účastnily příprav rozhodování ve špičkách Reaganovy administrativy. Dalším úkolem bylo zjišťování krytů pro takovéto osoby pro případ války (jaký je kolem nich pohyb, jaký je v nich režim, zda dochází k jejich konzervování apod.). Pochopitelně měla být adekvátní pozornost upřena i na články armádních velení, které měly být aktivovány 24 hodin před možným útokem.

Z rozhodnutí ministra vnitra Obziny byly do plnění úkolů zapojeny rezidentury Bonn, Vídeň, Paříž, Brusel, Londýn, Washington, New York a Tokio. Například rezidentura Washington dostala v této souvislosti na starosti objekt Bílého domu a v jeho rámci rozpracování leteckého velitelského stanoviště prezidenta USA či objekty Rady národní bezpečnosti. Je však třeba dodat, že „přímé možnosti k objektu neexistovaly" - Češi neměli nikoho, kdo by z něj mohl vynášet informace ven. Na druhou stranu měli více různých typů informačních zdrojů v Pentagonu, kde měla být hledána záložní pracoviště.

Celý projekt skončil až na konci roku 1989.

Texty jsou přepisy přednášek pronesených na semináři v Senátu PČR 5. června 2007. Redakčně upraveno a kráceno.