Rašín by jim nafackoval (II.)

Už dlouho nevyvolal žádný rozhovor takové čtenářské reakce jako interview s ekonomem Karlem Křížem (Rašín by jim nafackoval, Reflex 51/2002). Přinášíme vám proto jeho rozšířenou verzi. Rozhovor byl natočen ještě před prosincovým kongresem ODS a zveřejněním tzv. Sobotkova materiálu o reformě veřejných financí.

Po stránce rozpočtové disciplíny je to bezpochyby nejhorší vláda od vzniku našeho státu v roce 1918. Premiér Špidla dokáže bez mrknutí oka obhajovat stodeseti nebo dokonce téměř stošedesátimiliardový schodek státních financí a poukazovat přitom na "nezbytné potřeby". Takové "nezbytné potřeby" by si ovšem mohla vysnít každá rodina. Ve skutečnosti musí vyjít s tím, co má. Vláda ne.

Jen pro srovnání: kolika korunami by vládou navrhovaný dluh zatížil každou českou rodinu?

Nepohybujeme se v řádu korun, ani tisíců. Každý z nás, včetně starců a nemluvňat, bude příští rok péčí této vlády zadlužen deseti a více tisíci korunami. Na průměrnou rodinu si tak vláda půjčí za pouhý rok kolem padesáti tisíc. Státní pokladna přitom teče jako děravý sud. Výdaje rostou skoro všemi směry. Některé skupiny státních zaměstnanců dostanou při nynější, takřka nulové inflaci přidáno o více než deset procent!

V této zemi v žádné její složité epoše nebyla tradice zadlužování - ať už soukromých nebo veřejných financí. Nemáte ale pocit, že tento trend česká společnost roku 2003 vlastně ráda akceptuje? Bývalý viceguvernér ČNB a hlavní ekonom České spořitelny Pavel Kysilka mluví o tom, že dnes kulminuje užívací nálada, jakési zhmotnění konzumních snů z dob normalizace.

Je velký rozdíl mezi dluhy, které dělá vláda, a dluhy, které mají soukromé subjekty, tedy rodiny nebo podnikatelé. Když dlužíte bance milion nebo deset milionů korun, máte problém. Když bance dluží vláda deset miliard, má problém banka. Navíc: soukromý sektor je pod permanentním nákladovým tlakem a hlídá si výdaje. S danými penězi pracuje mnohem efektivněji. Když vláda hospodaří s dluhem, musí si půjčovat. To ale znamená, že ujídá z investic, které by mohli učinit soukromníci. Zdroje jsou vždy omezené, a když vláda žije nad poměry, tak jich zkrátka nepřibude. Tímto přesunem peněz od soukromníků ke státu se snižuje efektivnost rozmístění (alokace) zdrojů v celém systému, snižuje se efektivnost investic a republika je poté chudší, než by mohla být. Proto je tak důležité, aby velikost státního rozpočtu (a tedy i přerozdělování) nepřekročila rozumnou mez. Vláda má stimulovat ekonomiku podporou soukromých investic a nikoli horentními vlastními výdaji, které vytlačují efektivnější projekty. Po státu chceme, aby chránil soukromé vlastnictví, měnovou stabilitu, aby stanovil jednoduché, liberální zákony a tvrdě vymáhal jejich dodržování prostřednictvím justice a policie. Do konkrétních investičních projektů se v podstatě vůbec nemá vrtat. Suma sumárum: rozumné, promyšlené a prokalkulované zadlužení domácností a firem je motorem růstu a v podstatě je schvaluji. Zadlužování vlády je cestou do pekel.

Věříte, že se hospodaření Špidlovy vlády bude přece jen postupně zlepšovat? Že tato vláda skončí alespoň se schodkem kolem 5 % hrubého domácího produktu, když už to zřejmě nebudou tři procenta, o nichž vždycky mluvil Miloš Zeman jako o nepřekročitelné hranici?

Předně: oněch 5 % je ve skutečnosti stále hodně přes 100 miliard korun deficitu. To bude v té době zřejmě s přehledem nejhorší výsledek v celé Evropě. Ale i oněch 5 % je zřejmě bláhových: každá vláda má totiž tendenci vytvářet největší schodky ke konci svého mandátu. Rozhazuje v naději, že si vytvoří předpoklady pro další zvolení. Tento trend se dal empiricky zaznamenat už u vlády Zemanovy a dokonce Klausovy. Jak tedy dopadneme se Špidlou, když si po pár měsících jeho vlády, obrazně řečeno, koledujeme i o vyloučení z OSN? Zrovna Špidla, jediný na světě, bude šetřit až pár měsíců před volbami?

Jak fungovaly státní finance za první republiky?

Tehdy si ministři financí nedovolili deficitní rozpočet ani navrhovat. A státní hospodaření pak každý rok zpravidla končilo mírným přebytkem. A že stát tehdy měl POTŘEBY! Budování institucí a celé své infrastruktury přes Slovensko až na Podkarpatskou Rus. Hitlera za humny. Vypjaté zbrojení. Budování tisíců pohraničních pevností. Být tady dnes Rašín, asi by všem ministrům rovnou nafackoval. Engliš jakbysmet.

A v Protektorátu?

Za války rozpočtová kázeň povolila, protektorátní vláda si vylepšovala svou bilanci rostoucí inflací. Ta ale tehdy byla v celé Evropě. Ministr financí Kalfus si rozhodně nechodil půjčovat do Berlína. Německo tehdy stanovilo takový směnný kurs, že tomu bylo právě naopak. Bohatství odplývalo ven.

Často se spekuluje, že jsme tehdy patřili mezi deset nejvyspělejších zemí na světě...

Ono se to špatně měří i teď, natož ve třicátých letech, kdy byly ekonomiky méně propojeny. Dá se však spolehnout na kvalifikované propočty a odhady, ze kterých vyplývá, že české země byly bohatší než třeba Japonsko, Rakousko nebo Itálie, o Španělsku ani nemluvě.

Jak tedy může Miloslav Ransdorf tvrdit, že za Jakeše a Husáka bylo Československo na úrovni právě Itálie, a ohánět se jakousi studií Prognostického ústavu?

Jde o Ransdorfův kousek hodný goebbelsovské propagandy. Ta studie ve skutečnosti říkala, že jsou komunisté úplně vyřízení. Pokusím se ve zkratce vysvětlit, co je to výroba pro výrobu: představte si Československo, kde například dojivost krav byla v roce 1989 poloviční ve srovnání se západní Evropou, tedy i Itálií. Na stejnou produkci mléka pak potřebujete dvakrát tolik dobytka, dvakrát tolik kravínů, dvakrát tolik cihel a železa na jejich výstavbu, dvakrát tolik technologie, dvakrát tolik traktorů a dalších strojů, více než dvakrát tolik půdy. Na výrobu oné oceli a cihel potřebujete obrovské dodatečné množství uhlí, elektřiny, surovin a dalších produktů, potřebujete mnohem více vagónů a lokomotiv, a na všech úrovních pochopitelně obrovské množství lidí. To už nemluvím o tom, kolik mléka se poté komunistům zkazilo z důvodu špatné balící techniky, krátké záruční doby apod. Hospodářství se tak strašně nadouvá, mrhá se zdroji a ničí se životní prostředí - pro nic. Kdo potřebuje tyto kravíny, kdo potřebuje traktory, uhlí a železo? Nikdo. Ve skutečnosti byla spotřeba konečného produktu, tedy třeba mléka, stejná anebo menší než na Západě, ale komunista si napočítal všechny ty zbytečné výroby, které nezvyšují životní úroveň nikoho ani o píď, a začal se srovnávat se Západem. To jsou ony Biľakovy úvahy, že jsme mezi nejvyspělejšími zeměmi, protože máme obrovskou těžbu uhlí, výrobu oceli, traktorů, nákladních aut, cementu a podobně. Takový režim pak končí přebytkem výroby lokomotiv a nedostatkem toaletního papíru. V tomto smyslu je tedy Ransdorf přímým myšlenkovým dědicem Biľaka, který naprosto nechápe, že ekonomicky silné hospodářství produkuje pro lidi užitečné věci s vynaložením co nejmenších zdrojů. V tomto ransdorfovském uvažování ani východní Německo nebylo chudší než Německo západní. Stačí jen hromadu cementu postavit třeba proti volkswagenu a vsjó rávno - bolševická "prosperita" je tady.

Jak by dopadlo naše předválečné srovnání se zeměmi, které dnes tvoří jádro Evropské unie?

Německo jako celek bylo bohatší už tehdy, třeba Bavorsko však nikoli. Francie a Benelux byly pravděpodobně také o chloupek vpředu. Nesmíme však zapomínat, že srovnáváme české země. Československo v průměru pochopitelně ztrácelo víc. No a Anglie, ta tehdy ještě čněla nade všemi, s výjimkou Spojených států. Důležité bylo, že podniky jako Baťa, Škoda Plzeň nebo ČKD byly světovými pojmy jako dnes Nokia nebo třeba Adidas. To všechno komunisti zničili. Kdybychom měli vybrat dvě země, které za posledních padesát let relativně nejvíce upadly, bylo by to Česko a Argentina. A u nás, po čtyřiceti letech komunismu, to nyní vypadá na perónismus.

Myslíte, že premiér Špidla je perónista?

Pan Špidla je archeolog. Nesnáší ekonomy, proto nechtěl ve vládě pro jistotu žádného. Zaplať pámbů, že mu nakonec na poslední chvíli vnutili alespoň jednoho, Jiřího Rusnoka. Ten je ovšem zjevně v těžké defenzívě. Přitom deset milionů lidí v této zemi většinu dne tráví prací, nakupováním a dalšími věcmi, které bezprostředně souvisí s ekonomikou. Nikoli s archeologií nebo filozofováním. Jak chcete takto řídit stát? Máte ale pravdu, že i silné perónistické prvky by se v dnešním českém vládnutí daly dobře najít. Například rostoucí zvůle odborů. Poživačná, krátkozraká, upatlaná a nekompetentní vládní politika. Sociální populismus. Po nás potopa. Absence vládní vůle někam tu zemi posunout. Že bychom se nyní mohli stát novým Irskem, jakousi lokomotivou střední Evropy, to bohužel rozhodně není na pořadu dne.

Pravdou je, že Špidla ekonomice rozumí málo. Co ale jeho ekonomičtí poradci? Jedním je hlavní odborářský ekonom Martin Fassman a druhým člen polistopadového ÚV KSČ Jaroslav Ungermann. Co je to za lidi?

To jsou typologicky hoši ze Státní plánovací komise. Když jsme jim ten úřad - kde se rozepisovala třeba i výroba a spotřeba zinkového plechu - v roce 1990 zrušili, asi pro ně nastal konec světa. Pak se zorientovali, sešli se všichni - co si zbyli, protože je nikdo nechtěl - u sociálních demokratů a dneska nám vládnou. Sice už nemají tu SPK, ale poctivě aplikují marxismus v nových podmínkách alespoň na Úřadu vlády. Tomáš Ježek jednou řekl, že skutečný ekonom nemůže být levičák. A ono to tak je: ekonomie je postavena na určitých axiómech (preference soukromého vlastnictví výrobních faktorů, konkurence, trhu, svobody podnikání). Kdo se s nimi neztotožní, může být filozof, mudrc, dalajláma, ale ne ekonom. To je stejné, jako kdybyste chtěl být astronomem nebo raketovým technikem a neuznával byste Keplerovy zákony. To zkrátka nejde.

Souhlasíte s tím, že socialisté všude na světě mají tendenci soustředit svou pozornost spíš na utrácení a přerozdělování, přičemž proces tvorby hodnot je většinou mimo sféru jejich zájmu?

Dnes už to tak úplně neplatí. Nynější západní sociálnědemokratické vlády se vyznačují poměrně silnou kompetencí a speciálně v hospodářské politice se příliš neliší od vlád liberálních a pravicových. Pochopitelně i zde jsou rozdíly. Třeba Schröderova vláda "údržbářů" evidentně neví, kam s Německem. Ale s naší momentální realitou se to vůbec nedá srovnat. Nikde v Evropě už dávno nevidíme žádné nadšené zadlužování, politiku, která podporuje průměrnost, demotivuje a přivyká národ k parasitismu. Dokonce i vládní propaganda za přistoupení k Evropské unii je vedena tak, že je dobré vstoupit, protože ti či oni budou z Bruselu pobírat dotace. Tedy nikoli širší prostor pro podnikání a seberealizaci, souvislý proud liberalizačních opatření, jednoduchá a pevná pravidla, malý, ale ve svých kompetencích silný stát. Zase se nám nabízí jen kus žvance od panského stolu! Evropská unie se z tohoto pohledu stále více lidem v Česku jeví jako jakýsi žlab s dotacemi. Stačí vstoupit, nechat se tam přivázat a v poklidu přežvykovat koblihy zabalené v igelitu. To nás spolehlivě zabije. Takto se v evropské, natož světové konkurenci nedá obstát.

Ale tato vláda samotná nevypadá, že může obstát byť jen v domácí konkurenci.

Ano, je extrémně slabá. A nejen tím, že má v Poslanecké sněmovně pouze křehkou většinu. Je sestavena nešikovně a nestrategicky. O absenci ekonomů už jsem mluvil. Co je však daleko horší: pan premiér si z Unie svobody vybral, koho si vybral. Kdyby byl dobrý stratég, nutně by ve vládě museli za US sedět Pilip, Kühnl a Marvanová. Byl by klid, navíc tito tři by samotní dokázali vládě vtisknout úplně jiný "drajv". Vizi. Výběr sociálnědemokratických ministrů dopadl podobně. Silné a schopné ministry Špidla jaksi zdědil po Zemanovi, když je dost dobře nemohl obejít (zejména Rychetský, Tvrdík, Gross), kdežto svět těch jeho nových vesměs končí u "koblih". To je dnes také hlavní důvod, proč by Česko mělo co nejdříve vstoupit do Evropské unie. Bruselská pravidla hry zužují koridor rozhodování a znemožňují experimenty nejhoršího kalibru, no řekněme onen jakýsi sociální špidlo-perónismus.

Podle toho, co říkáte, nedáváte této vládě příliš mnoho času.

Ba právě naopak. Tahle vláda totiž, ať je jakkoli mizerná, může vydržet překvapivě dlouho. Není totiž nikdo, kdo by ji nyní mohl změnit. Leda předčasné volby, a do nich se zatím nikdo nehrne. ODS, a tomu věřím, velkou koalici ani opoziční smlouvu nechce; kdyby se naopak někdo z ČSSD pokusil sestavit vládu s komunisty, věřím, že by ho smetla ulice.

To jste velký optimista. Mám pocit, že Miroslav Grebeníček coby ministr vnitra je pravděpodobnější varianta než vláda stran středu a pravice provádějící důchodovou reformu...

Tak tomu přece nemůžete věřit ani vteřinu, že by Grebeníček nebo nějaký jiný člen KSČM mohl být někdy ministrem vnitra. Ta partaj je historicky vyřízená a už se nikdy nezvedne. Příští nebezpečí má barvu zelenou. Jakub Patočka z Literárních novin, Jan Keller, Erazim Kohák a další "sociální ekologové", to jsou moderní propagátoři starého svinstva. Není většího nebezpečí pro 21. století než fašismus a komunismus převlečený do zelených šatů. Jsem zvědav, která nešťastná země do toho spadne jako první.

To, co dnes provádí Špidlova vláda s veřejnými financemi, by se dalo nazvat rozsáhlou korupcí celých sociálních vrstev bez ohledu na ekonomické výsledky státu - státními úředníky počínaje, přes lékaře, učitele až po managementy firem se státní účastí. Co proti tomu mohou postavit liberálové?

Spoluúčast na kapitalismu. Tedy co nejvíce lidí učinit vlastníky odpovědnými za nějaký majetek: půdu, podnik, živnost, dům, byt, cokoli. Vytvářet podmínky pro rozvoj soukromého podnikání, zatraktivnit ochotu postarat se sám o sebe, ztížit naopak parazitování zdravých lidí na státním rozpočtu. A nazývat tento parazitní způsob života pravými jmény. Čím více lidí bude stát na vlastních nohou, tím méně budou ochotni volit lidi Špidlova typu.

Domníváte se, že se Evropská unie, jak si předsevzala, stane do roku 2010 motorem světového hospodářství?

To v žádném případě. V současnosti, pod velkou převahou socialistů v Bruselu (ale nejen jich), EU směřuje spíše k budování jakési pevnosti proti vnější konkurenci, skanzenu štědré (a neudržitelné) sociální politiky a vysokých daní. Místo toho, aby se Evropa přizpůsobovala novým, tvrdším podmínkám a z toho plynoucí efektivnosti, kterou přinášejí zejména tzv. asijští tygři, spíše se v kancelářích vymýšlejí teorie o tzv. sociálním a ekologickém dumpingu, což má být cesta, jak buď prodražit a zlikvidovat vnější konkurenci, anebo ji jako "nekalou" rovnou zastavit na hranicích - či hradbách, chcete-li. Druhým problémem pro EU bude v tomto desetiletí "strávení" eura jako společné měny. Ten problém může být podobný jako před časem ve federálním Československu. Různé země mají různé vlády, které jsou voleny místním obyvatelstvem a jsou mu tedy odpovědné. Ekonomika se ne všude vyvíjí stejně. V multiměnové EU dříve stačilo devalvovat kurs národního platidla a té které zemi to výrazně pomohlo zvýšit svou konkurenceschopnost (zdražil se dovoz a zlevnil vývoz). Když nyní tuto možnost nemáte, budete muset problémy řešit obrovskými rozpočtovými transfery (Československo do roku 1992). Dovedu si představit, že například krizí zasažená Itálie, zbavená možnosti reagovat vlastními nástroji hospodářské politiky, volí nějakého populistu a ze stejného důvodu (nesnesitelně velké rozpočtové transfery do Itálie) volí svého populistu Německo. Doufám, že EU pod tlakem nutnosti nalezne nový modus vivendi a k něčemu podobnému nedojde.

Souhlasíte s tezí sociálnědemokratického ekonoma Jana Mládka, že pokud si neuděláme pořádek ve veřejných financích my sami, tak nás k tomu za pár let donutí Světová banka a další finanční instituce?

Spíše nás k tomu donutí samotná realita a politická logika, která vynese k moci lidi ochotné řešit aktuální problémy. V roce 1987 lidé kolem pozdějšího ministra Kočárníka na ministerstvu financí spočítali, že když bude komunistická rozpočtová politika pokračovat, tak někdy kolem roku 2000 už bude celý národní důchod konzumován pouze státním rozpočtem. Tehdy se zdály nakupené problémy neřešitelné. A kde je dneska komunismus? Stejně skončí i Špidla.

Proč myslíte, že se nynější vláda ani nepokouší řešit krizi důchodového systému?

Ministr Sobotka kolem sebe shromáždil skupinu ekonomů, která se snad o něco pokouší. Jakýsi teoretický pokus o reformu je na ministerstvu financí premiérem alespoň trpěn. Problém je v tom, že tuto vládu volili zejména lidé, kteří za sebe programově nechtějí převzít větší díl odpovědnosti. Například se připojistit na důchod. Jsou zvyklí na státní byty, sociální dávky, rekreační střediska na Máchově jezeře a v životě i v práci neoplývají přehnanou iniciativou. Však to ze socdemáckých billboardů přímo trčelo: Nenecháme vás ve štychu! No a s takovou "podporou" v zádech se panu Sobotkovi bude reforma státních financí dělat těžce. Když za posledních třináct let stoupl v Česku průměrný věk dožití o téměř pět roků a odchod do důchodu se oddálil o deset měsíců, je jasné, že se systém hroutí. Česká žena se dožije takřka stejného věku jako Američanka, ale do důchodu odchází skoro o deset let dříve! Je jasné, že co si nemůže dovolit Američanka, Němka nebo Švédka, to si nemůže dovolit ani Češka a její stát. Tedy pobývat 23 let v důchodu.

Ještě k ministru Sobotkovi. Na otázku časopisu Týden, jestli ví, co je to Lafferova křivka, nedokázal ministr financí Bohuslav Sobotka odpovědět. Jak tato okolnost může strážce české kasy a hlavního výběrčího daní omezovat?

Třicetiletý pan ministr není ekonom. Myslím, že se dost snaží, ale v odbornější diskusi bezesporu nemůže mít autoritu. Lafferova křivka, která se vyučuje v prvním ročníku vysoké školy, ukazuje, že objem vybraných daní lineárně nekoresponduje s mírou zdanění. Je-li míra zdanění příliš velká, objem vybraných daní začne klesat, neboť podnikatelům i zaměstnancům se přestane vyplácet vyšší iniciativa. Mohou odcházet do zahraničí, provádět takzvanou daňovou optimalizaci v rámci mezinárodních firem, mohou mít větší sklon k šizení státního rozpočtu, anebo se na všechno mohou také úplně vykašlat. Existuje optimální míra zdanění, ani velká, ani úplně malá, a stát by se o její dosažení měl pokoušet.

Proč myslíte, že ekonomika je v Česku popisována převážně očima trestního práva?

Jedna věc je trestná činnost. Tady není o čem diskutovat. Věcí druhou je ale konkurs, bankrot a podobné věci. Takzvaný výstup z odvětví je přirozenou a nutnou součástí tržní ekonomiky. Vždycky se část podniků pohybuje na hraně rentability a občas spadne pod ní. To je naprosto nezbytné. Nejméně efektivní podniky a odvětví vypadávají ze hry a stroje, zařízení, suroviny a práce (jež jsou omezenými a vzácnými zdroji) jsou pak využívány jinde a lépe. Systém je v pohybu a za pochodu automaticky opravuje sebe sama. Jednoduché, přirozené, geniální. Bez bankrotů bychom tady opět brzy bojovali s nedostatkem toaletního papíru. V této zemi by někteří novináři a politici nejraději bankrot vymýtili, stejně jako konkurenci. Mnoho lidí u nás nadává na to, že se politici hádají o moc a že některé podniky krachují. Nechápou systém, ve kterém žijí, neboť to, co jim vadí, je právě jeho největší přednost a nejzdravější projev (souboj politických stran o moc, souboj podniků o co největší rentabilitu). Já když slyším o nějakém bankrotu nebo věcné politické hádce, tak slyším Beethovenovu Devátou jako oslavu systému.

Pochopitelně si dovedu představit, že zachránit nějakou banku a pak ji prodat novému majiteli je podstatně levnější než nechat ji zkolabovat. Vždycky je potřeba myslet a minimalizovat ztráty.

Co je podle vás největší polistopadovou prohrou?

Když v roce 1992 docházelo k dělení státu, tak z české strany nebyl hlavním důvodem k odchodu z federace "penězovod", tedy značný a spíše narůstající transfer zdrojů z Česka na Slovensko, nýbrž příšerný stav slovenské politiky. Populismus, zabedněnost, nacionalismus, naprosté nepochopení základních mechanismů fungování tržní ekonomiky a demokratického státu. Všichni relevantní čeští politici zkrátka cítili, že Slovensko je myšlenkově, ideově a kulturně koulí na noze a že nás zdržuje v cestě za západními standardy. Jen si připomeňme, jak prezidenta Havla honili Slováci po náměstích. Takzvané Nezávislé združenie ekonomov Slovenska (NEZES) tvořili vesměs staří marxisté, kteří by dnes museli svinským krokem pochodovat i z Ruska. Byli jsme tehdy zkrátka přesvědčeni, že nám Slováci znemožní uskutečnit ráznou a důkladnou transformaci ekonomiky i politiky. Dnes je všechno jinak a nikoli pouze podle srovnání vládních programů. Prohru vidí snad každý. Jestliže slovenská politika směřuje již deset let vytrvale k lepšímu, u nás je tomu přesně naopak. Už dávno jsme se se Slovenskem opět minuli a jejich vláda a politika jsou nyní rozhodně modernější než naše. Zpytovat svědomí může i právě odcházející prezident Havel, neboť je otázkou, nakolik se on sám zasloužil o tragické (a přetrvávající) rozdělení české politiky. Historie mu to rozhodně neodpustí.

Karel Kříž v roce 1984 vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a do roku 1990 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. V letech 1990-96 byl ekonomickým komentátorem Lidových novin a později zástupcem šéfredaktora.Poté působil dva roky jako poradce předsedy Fondu národního majetku. Nyní je spolumajitelem firmy zabývající se restrukturalizací podniků.