Pyrrhova vláda

Drama na závěr celodenního nudného žvanění se nekonalo. Topolánkova vláda získala převahou dvou zběhlých sociálních demokratů důvěru a povolební krize skončila. Vítězem se stal neviditelný poslanec libovolné strany, jehož primárním zájmem je strávit zasloužené a ničím nezkrácené čtyři roky v poslanecké sesli. Vítězem je parlamentní frakce strany lidové, která znovu získala prostor uplácet své věrné sinekurkami ve státní správě a pacifikovat srpnové vzbouřence. Vítězem je i strana zelená, která celou krizí prošla bez ztráty květinky, prosadila do vládního prohlášení řadu nesmyslů zeleného fundamentalismu a počet jejích ministrů se nebezpečně blíží velikosti jejího poslaneckého klubu.

Ústavní krize

Přestože komentátoři tento fakt nijak nezdůrazňovali a zainteresovaní politici jej dokonce vehementně popírali, schválením vlády byla skutečně překonána otevřená ústavní krize. O krizi ústavní šlo proto, že naše ústava zcela postrádá prostředky, kterak ústavním způsobem a v zájmu zdroje vší moci, neboli tolik zprofanovaného lidu, řešit situaci povolebního patu. Neboť sněmovna neschopná řádně ustavit své vedení, osm měsíců se potácející s vládami s pofidérním mandátem a nakonec slabounká vláda opřená o dva přeběhlíky zcela jistě není záměrem ústavodárce ani výhodou pro občana.

Jasně se ukázalo, že naše ústava postrádá instrumenty, které by mohly zabejčené elity země přivést k rozumu pod přímou hrozbou vyhnání z ráje. Obstrukce, kterými Jiří Paroubek ještě čtvrt roku po volbách držel u moci svoji vládu, a totožné instrumenty, které využila Topolánkova jednobarevná vláda v demisi pro zcela pochopitelné oplácení stejným, špinavá práce, kterou byly erodovány poslanecké kluby a z venku posilovány tenze uvnitř všech parlamentních stran s cílem získat z opačného tábora onoho rozhodujícího uvědomělého státotvůrce, rozhodně neprospěly ani zemi, ani její politické kultuře. Vznik a především parlamentní schválení druhé Topolánkovy vlády totiž není výsledkem žádného politického posunu pod knutou ústavních sankcí. Je to výsledek faktu, že přes všechnu snahu Jiřího Paroubka se v krizové situaci ukázala být ODS o něco soudržnější, než léta flikovaná a nakonec železnými obručemi sevřená ČSSD.

Chyba ústavy se díky uplynulým měsícům navíc stala prakticky neřešitelnou. Nevůle k novému rozdání karet, k novým volbám je nevůlí většiny poslanců všech stran, kteří nechápou, proč by si měli vypustit vlastní rybník a znovu jít do nejistých primárek i voleb. Ochrana vlastních prebend, která prostupuje debatou o imunitě i diskusí o změně volebního zákona směrem k vyšší zodpovědnosti poslance voličům, dostala další neprůchodné téma.

V barvě pomeranče

Prvním poraženým je Jiří Paroubek. Je odříznut od vládních zdrojů a není schopen plnit své sliby ani vůči stranickým strukturám, ani vůči podnikatelským skupinám navázaným na státní zakázky. Z politického boje odešel znovu na štítě a nic na tom nemění, že rozhodovala cílová fotografie. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo udržet ČSSD ve vládě a v cílové rovince ztratil dokonce i šanci důstojně převzít vedení opozice.

Nevyužil žádnou z možností, kterou mu skýtal složitý výsledek voleb. Nepodařilo se mu využít pnutí uvnitř poslaneckého klubu ODS - ani pražské, ani Klausovo křídlo nakonec nebylo natolik autonomní, aby při svém tahu za velkou koalicí vyvolalo v ptákostraně otevřenou krizi. Již uzavřenou dohodu s lidovci o obnovené vládě Národní fronty sám zmařil nevhodným zveřejněním. Jeho strategické spojenectví s komunisty nakonec nepřineslo požadovaný výsledek a pouze snížilo koaliční potenciál oranžových.

Budeme-li hledat hlavní příčinu Paroubkovy prohry, nalezneme ji v dlouhodobém stavu sociální demokracie, která celkem vytrvale projevuje tu silnější, tu méně zřetelnou tendenci rozkladu na jednotlivé skupinky. Paroubkova vnitrostranická diktatura měla vedle osobních vlastností vůdce a mizerné sebedůvěry socialistického houfu i svoji uvědomělou složku. Každý jen trochu rozumně uvažující socialista chápal a chápe, že fungování strany připomínající pytel blech může stěží mít dlouhodobý úspěch. Vynucenou a brutálně prosazovanou bolševickou kázeň, kterou zavedl Paroubek, je možné snášet pouze do té doby, dokud lze věřit v její sukces. Pokud se slibovaný úspěch vzdálí nebo dokonce rozplyne, mizí i vůle podrobovat se šikaně stylu odevzdávání volebních lístků. Jiří Paroubek poněkolikáté doplatil na to, že ve svém tažení za pověřením vyšší bytostí nezná míru. Objektivně si lze položit otázku, zda za dobu, kterou měl Paroubek k dispozici, vůbec lze ze strany podobné ČSSD udělat něco, co oplývá uvědomělou kázní. Zvláště když otec-důchodce z Vysočiny se zcela zjevně nevzdává myšlenky na svou roli skrytého hybatele kdejakého lístku růže.

Pobledlý prapor revoluce

Druhým poraženým je Filipovo vedení KSČM. Vojtěch Filip vsadil na jedinou kartu - otevřenou spolupráci s Jiřím Paroubkem a spolu s ním ztratil naděje na tichou účast komunistů ve vládní koalici. Zatímco ČSSD strašila modrým peklem, přenechali komunisté svým oranžovým bratránkům prakticky bez boje značnou část elektorátu. To se neslučuje s tradicí revolučního předvoje, avšak bylo by to přípustné pouze tehdy, kdyby za to komunisté získali svůj podíl ve vládě. Ne že by se Jiří Paroubek poctivě nesnažil udržet rudé příbuzné ve hře. Jen na to nakonec neměl sílu. V očích tvrdého jádra postoupil Vojtěch Filip z pozice heretika definitivně na pozici neúspěšného heretika.

Komunisty navíc zevnitř otřásá finanční skandál spojený s prodejem stranického sídla. Lze čekat, že i tato kauza přidá argumenty zastáncům jednoduchých pravd dělnické třídy sdělovaných navyklou formou ze stránek Haló novin. Smutné dilema komunistů, zda postupně vymřít v ghettu pravověrného leninismu, neušpiněného revizionismem a oportunismem, nebo zda se rozpustit v hledání levicového kamene mudrců pro nové století, zřejmě vstoupí do další etapy.

Postupem času bude také sílit oprávněné tvrzení, že v dané situaci mohli komunisté získat mnohem větší operační prostor, kdyby včas nechali Paroubka Paroubkem. Ve chvíli, kdy vůbec nebylo jasné, zda bude či nebude ustavena sněmovna a koaliční stovka si teprve začala zvykat na to, že pro zachování každého dne své vlády jsou socialisté připraveni blokovat snad i dveře na WC, propásli komunisté šanci prodat velmi draze svůj státotvorný pragmatismus. Pro ně bohužel. Tvrdohlavě se dál drželi sázky na jediného koně. Pro Vojtěcha Filipa to bude znamenat, že vedle kritiky stalinistů se dostane i pod palbu vlastního, modernizačního křídla.

Pán Hradu

Třetím poraženým je Václav Klaus. Topolánkova vláda zcela nepochybně není vládou podle jeho představ a gusta. Na straně druhé, sestavení pravostředové koalice s ODS v základu jeho šance na znovuzvolení výrazně posiluje.

Zdá se, že prezident ve chvíli, kdy se mu naskytla zdánlivá šance, neodolal pokušení zavrtat do své mateřské strany. Je pochopitelné, že od okamžiku, kdy byl volební prohrou donucen opustit svoje místo nezpochybnitelného předsedy, sleduje vývoj v ODS s větší či menší nervozitou. Topolánkův politický styl není stylem Václava Klause a neskrývanou filozofií Mirka Topolánka je od samého počátku řízený distanc od svého předchůdce tak, aby ODS udržela osobní příznivce prezidenta, ale současně se stala přijatelnější pro všechny, kteří jsou programově kompatibilní s ODS, ale z jakéhokoli důvodu mají výhrady právě vůči osobě Václava Klause.

Občanským demokratům se daří navyšování členské základny i díky tomu, že se novému předsedovi podařilo postupně změnit image strany navenek. Vedlejším důsledkem tohoto pohybu je, že postupně klesá vliv lidí, kteří jsou vnímáni jako osoby blízké prezidentovi. Spočinutí laskavého oka otce zakladatele samo o sobě nikdy nebylo dostatečnou poukázkou na funkci, ale při šikovném spojení s dalšími okolnostmi mohlo výrazně pomoci. Tak, jak je Klausův otisk v ODS překrýván časem, slábne i tato výhoda a lidé vnímaní jako klausovci postupně prohrávají v nekonečném souboji stranických primárek a voleb. Symbolickým je v tuto chvíli pokles akcií Miroslavy Němcové. Tito lidé však dodnes logicky pomáhají vytvářet optiku pohledu čestného předsedy dovnitř ODS.

Postsarajevské období Václava Klause v čele ODS bylo charakterizováno hledáním modu vivendi s ČSSD. Racionální pakt proti Havlovu a Luxovu pokusu podřídit parlamentní demokracii mocenskému oligopolu nepolitických politiků se po Havlově kastraci volebního zákona zvrtl v orientaci na podřízení parlamentní demokracie oligopolu dvou největších stran. V jeho představách měl být tento projekt završen vytvořením velké koalice po volbách v roce 2002. Rehabilitace tohoto projektu (a tím i vlastního podílu na prohře z minulých voleb v úvahách prezidenta) jistě také hraje svoji roli.

Pokušení napomoci „své" straně vrátit se na „správnou" cestu je u Václava Klause nepochybně veliké a lidsky pochopitelné. Bohužel jde o velmi špatný pokus za hranicemi úlohy i funkce prezidenta. Fakt, že v těchto místech jsou hluboké úvozy vyšlapané Václavem Havlem, není ani zdůvodněním, ani omluvou.

Premiér s druhou mízou

Čtvrtým poraženým je zdánlivý vítěz - Mirek Topolánek. Vědomě sestavil vládu, která nebude schopna plnit reformní program. Tento program přitom přinesl ODS vítězství v červnových volbách. Koalice však současně rezignovala na směřování země k předčasným volbám a nás všechny čeká úmorné klopýtání permanentní krizí, tolik podobné druhé Klausově vládě. Na rozdíl od Klausovy koalice však dnes ve sněmovně napříč politickým spektrem převládá touha zachovat poslanecké prebendy stůj co stůj po celé volební období. Topolánek tak paradoxně sestavil vládu, která v podstatě bude plnit volební program ČSSD a KSČM, udržet beze změn stav legislativy vzniklý levicovým běsněním z jara loňského roku. Tato vláda neznárodní síť zdravotních zařízení a nebude zvyšovat složenou daňovou kvótu, nebude však schopna přinést legislativní změny, které by zabrzdily raketové zadlužování země a nejspíš se o to nebude ani snažit - s obligátní výmluvou na koaliční i opoziční hady ve sněmovně. Tři a půl roku jejího vládnutí bude znovu zaplaceno na úkor budoucnosti.

Jednou z příčin vzniku tohoto stavu je fakt, že Topolánek nedokázal udržet jednotu a disciplínu v poslaneckém klubu. Stejně jako funguje eroze uvnitř poslaneckého klubu ČSSD, funguje eroze v poslaneckém klubu ODS. Štěstím premiéra je, že z řady objektivních i subjektivních důvodů byli socialisté těmi rychlejšími. Krizi na hranici otevřeného konfliktu pak „vyřešil" obdobným faulem, jakého se v dobách slávy čtyřkoalice dopustil Cyril Svoboda vůči lidovcům. Sestavení vlády podřídil potřebě potlačit své protivníky uvnitř ODS, a tak se stal například na jeho přání Kalousek ministrem financí namísto Tlustého. Počínaje výkonnou radou dne 13. prosince 2006 začal Topolánek kupit řadu chyb a za jejich překonání se zavázal zaplatit příliš vysokou cenu.

U výkonné rady ze dne 13. prosince 2006 je vůbec nutné se zastavit. Od tohoto okamžiku začali předseda i vedení ODS příliš chybovat a bylo zřejmé kritické oslabení pozice předsedy. Upřímně jsem se domníval, že s kongresovým usnesením v zádech a klíčovou pozicí úřadujícího i jmenovaného premiéra dokáže Topolánek vysedět stav, kdy ODS nakonec bude rozhodovat o míře přítomnosti ostatních stran ve vládě. Očekával jsem, že si premiér vybere oddechový čas a položí veřejně na stůl podmínky, za kterých je ochoten uzavřít koaliční smlouvu odpovídající výsledku voleb. Hlasování výkonné rady 13. prosince 2006 ukázalo, že ve vedení ODS tvoří zastánci velké koalice menšinu. Po pověření druhým pokusem sestavit vládu však přestal být Topolánek hybatelem a naopak sám začal podléhat tlakům k co nejrychlejšímu řešení situace. Proto nejdříve dohodl koncept velké koalice, s nímž byl na výkonné radě vyhozen. Domnívám se, že správně. Fatálním rozhodnutím však bylo pověření sestavit vládu s lidovci a zelenými coby jediná možnost, která Topolánkovi zbývala. Namísto toho, aby rada potvrdila podmínky kongresu a nařídila předsedovi právě onen programový timeout, který on sám neudělal, donutila jej rezignovat na program a uzavřít dohodu s lidovci, zelenými, Pohankou a Melčákem prakticky za jakoukoli cenu, na kterou si obchodní partneři ukáží. Právě proto vůbec mohla vzniknout vláda, v níž zasedli Kuchtová nebo Třeštíková, ministr zahraničí Schwarzenberg nebo ministr financí Kalousek.

Vláda rozpaků

První splátkou za soubor školáckých chyb v závěru vyjednávání je naprosto neúměrná účast lidovců a zelených ve vládě. ODS nekontroluje řadu klíčových ministerstev a nemá ani zajištěnu většinu ministerských křesel. Přestože ve sněmovně tvoří čtyři pětiny vládní koalice, není si schopna zajistit kontrolu nad rozhodováním vlády.

ODS přitom ponese plnou politickou zodpovědnost a ta bude na úkor jejího volebního výsledku. Syndrom opoziční smlouvy, kdy média veřejnosti vsugerovala, že ODS může za to, že Zeman jmenoval ministry Svobodu, Lánského nebo Kavana (a Kavan pak tajemníka Srbu), je v mediálních klišé stále dostatečně živý a naučený. Generace novinářů, která podle této šablony řadu let psala, není na pravdě Boží, dokonce ani v penzi. Taktiku vydírání koaličního partnera přitom zelení ani lidovci vymýšlet nemusejí. Před deseti lety ji vypracoval k dokonalosti Josef Lux.

Další splátkou budou následky rezignace na volební program, neschopnost provádět jakékoli reformní kroky. Ve vládě si ODS bude muset kupovat loajalitu malých stran s velkým zastoupením, v parlamentu pak bránit levicové hlasovací většině, ať již ji posílí sociální inženýři strany lidové nebo zelených. Korupční pokušení takového vládnutí snad bude méně zřetelné než u koalice velké, ale nebude o nic menší.

Následky, které rezignace na předčasné volby zanechává v členské základně, se budou s reformními výsledky této vlády sčítat a násobit. Síla Topolánka spočívala v tom, že dokázal oslovit právě spodní patro stranické pyramidy. Pokud základna důvěru ve svého předsedu ztratí, bude snadno vydán na milost proudům a skupinám, které jsou v ODS zformovány již dnes a které napomohly k tomu, že v prosinci 2006 začal ztrácet drajv, rozvahu i kyslík.

Posledním poraženým je volič, který se většinou hlasů vyslovil pro nutnost reforem. Samozřejmě, byl poražen už 3. června a tato Topolánkova vláda nakonec patří k těm lepším ze špatných výsledků, které se daly upéci, ovšem další čtyři roky pokračování nevlády, tentokrát pod hlavičkou koalice ODS, si přece jenom nezasloužil.

Autor je ekonom.