Proč zanikla IPB?

Oživení diskusí o IPB, která fakticky zanikla v červnu 2000, vyvolaly arbitráže České republiky s londýnskou Nomurou, resp.s její nizozemskou dceřinou společností Saluka. V této souvislosti je důležité zasadit si diskutovaný problém do širších souvislostí vývoje České republiky a jejího bankovnictví v devadesátých letech.

Kde se vzala IPB?

Málokdo si ještě vzpomene, že Investiční banka byla založena jako národní podnik a začala působit 1. října 1948, a to sloučením několika státních bank, na které se z tohoto důvodu nevztahoval dekret o znárodnění akciových bank z roku 1945 (Československý reeskontní a lombardní ústav, Zemské banky v Praze a v Brně, Slovenská hypoteční a komunální banka). Jejím úkolem bylo financovat investice a později i stavební podniky v celém Československu. Tuto její hlavní agendu převzala v roce 1958 Státní banka československá. Až do roku 1989 se IB zabývala jen správou cenných papírů a jejich vypořádáním se zahraničím, jakož i evidencí československých cenných papírů a finančních účtů v zahraničí. Od roku 1990 se změnila ve státní peněžní ústav, univerzální banku s federální působností, která měla konkurovat dvěma dalším univerzálním bankám s národní působností, které vznikly vyčleněním ze SBČS - Komerční bance v Česku a Všeobecné úvěrové bance na Slovensku. Ve srovnání s nimi však byla nedochůdčetem - pro svoji činnost neměla ani kvalifikované bankéře, ani budovy, pobočky, výpočetní techniku a klienty. Její budovu Na Příkopech, kdysi sídlo Zemské banky, stačil v roce 1989 poslední předlistopadový ministr financí věnovat Živnostenské bance. Při přípravě bankovní reformy ještě v dobách komunismu se s ní počítalo spíše jako s popelnicí, něco na způsob budoucí Konsolidační agentury. Její aktiva tvořily především nízko úročené dlouhodobé investiční úvěry stavebním bytovým družstvům a některé dlouhodobé investiční úvěry národním podnikům, o něž uvedené konkurenční banky neměly zájem.

Přes nevýhodnou výchozí pozici rostla Investiční banka v následujících deseti letech nejrychleji ze všech československých, resp. českých bank. Vytvořila celostátní síť poboček, obstarala si nejmodernější IT, získala postupně přes milion klientů. Rychle rostlo i její úvěrové portfolio.

V roce 1991 vytvořila První investiční společnost, která začínala jako první v této zemi s korunovými investičními fondy. V téže době byla založena i Pojišťovna IB v Pardubicích a leasingová společnost v Hradci Králové. V roce 1992 se při přípravě své privatizace rozdělila na českou a slovenskou banku; obě se zároveň staly akciovými společnostmi. IB a.s. se od počátku roku 1994 sloučila s Poštovní bankou a změnila se na Investiční a Poštovní banku; zároveň vytvořila relativně samostatnou divizi - Poštovní spořitelnu. Koncem devadesátých let IPB pohltila i Banku Haná, která byla ve velmi špatné finanční situaci a její zahraniční kapitálový partner - Kredietbank Brusel - byl rád, že se své investice zbavil.

Rychlý růst a jeho rizika

Růst českých bank byl v devadesátých letech charakteristický bojem o klienty. Živnostenská banka, která se v minulosti zaměřovala na tuzexové klienty, na vedení tuzexových účtů zámožným klientům, se počátkem devadesátých let orientovala především na zámožné soukromé klienty; chtěla provádět především to, čemu se někdy říká „private banking". Zároveň disponovala pobočkou v Londýně, což jí otevíralo přístup na londýnské finanční trhy. ČSOB a Komerční banka se orientovaly především na podnikové bankovnictví, protože v tomto sektoru byly činné již v minulosti. IPB měla sice rovněž velký zájem o podnikové bankovnictví, ale nedostatek zdrojů ji nutil rozvinout sběr soukromých vkladů, orientovat se ve značné míře na retail-banking a na obchody s cennými papíry. V tomto směru se opírala především o nově vznikající síť poboček a o Poštovní spořitelnu. IPB získávala podnikové klienty mezi nově vznikajícími podniky, a proto podporovala i jejich zakládání pomocí kapitálových účastí banky (nebo jí spravovaných fondů v privatizovaných podnicích) a nabídkou pružnějších služeb.

Tyto bankovní procesy probíhaly ve značně rizikových podmínkách, jejichž hloubku si tenkrát málokdo uvědomoval. Počátkem devadesátých let vyvolala česká vláda organizační změny podnikové sféry, závody větších ekonomických celků si odhlasovávaly osamostatnění a neměly průhlednou ekonomickou minulost. Všechny průmyslové podniky měly nedostatek vlastního kapitálu - vlastní oběžné prostředky jim byly v „plánovaném" hospodářství odebrány a nahrazeny bankovním úvěrem (který ovšem v devadesátých letech musely splácet!). Většina podniků neměla pro svoji produkci odbyt, protože východní trhy nebyly schopné platit a na západní trhy neměly vztahy. Textilní a obuvnický průmysl byly orientovány na masovou produkci, ale odbyt by snad mohl být u vysoce kvalitních a módních výrobků, u nichž nebyla levná konkurence z Dálného východu. Při řízení podniků byl podceňován marketing. Jinak řečeno, střednědobá perspektiva podniků byla neodhadnutelná. To byly zřejmě hlavní příčiny, které vedly ve všech bankách, jež se orientovaly na podnikovou sféru, ke špatnému splácení úvěrů. Rozdíly mezi Komerční bankou a IPB byly v tomto směru nepatrné, i když podíl klasifikovaných úvěrů byl v IPB o něco nižší.

Ve stejné době - v polovině devadesátých let - ČNB zpřísňovala regulaci bankovního sektoru, zejména nároky na kapitálovou přiměřenost bank, na tvorbu rezerv a oprávek, v některých případech více, než bylo v té době v západní Evropě obvyklé. Zároveň se zvyšovala angažovanost zahraničních bank v české ekonomice. Rostla tak, jak se zvyšoval podíl zahraničního kapitálu v podnikové sféře. Od poloviny devadesátých let zahraniční banky přebíraly i nadějné české klienty, pro které hledaly investory ze své zahraniční klientely. Nejaktivnější v tomto směru byly banky německé a rakouské. Tím se ovšem zhoršovala podniková klientela českých bank.

České banky tedy rostly, avšak z dnešního (ryze bankovního) hlediska je možné se domnívat, že jejich růst byl nezdravý. Nejzdravější byl zřejmě růst Živnostenské banky, která se v úvěrové politice angažovala velmi málo a vsadila na rychlou privatizaci do zahraničních rukou. Dodnes má třetího zahraničního strategického vlastníka, avšak česká ekonomika z její opatrnosti žádný prospěch nemá. V posledních dvou, třech letech se snaží vytvořit síť poboček a nalézt drobnou a střední klientelu - ale za jakou cenu? Kdyby takto postupoval v devadesátých letech celý bankovní sektor, národní hospodářství a asi i životní úroveň by v nejlepším případě stagnovaly. Fungovaly by snad jen podniky v zahraničních rukách. Pokud by zahraniční investoři do stagnující země šli.

Náklady transformace ekonomiky se tedy koncentrovaly především v bankách, i když ne výhradně. Část nákladů neslo i obyvatelstvo, kterému se znehodnotily vklady a životní pojistky. Výnosy z prodeje podniků i bank měl stát, když zejména za vlády Josefa Tošovského a sociální demokracie výnosy z rozprodeje národního majetku do ciziny snížily deficit veřejných financí.

Privatizace IPB a její likvidace

Od roku 1996 vedla Nomura jednání o vstupu do IPB a koncem tohoto roku si na finančním trhu obstarala asi 5 % jejích akcií. 17. dubna 1997 podala Nomura Fondu národního majetku další z návrhů na koupi akcií IPB od státu. Nato byli 29. dubna zatčeni dva členové představenstva banky (ing. Tesař a ing. Procházka) pod záminkou zneužití pravomoci při nějakém investičním obchodu. Týdny byli vězněni a nakonec bez obžaloby propuštěni (s ústním příslibem, že nebudou vymáhat náhradu). Bylo to opravdu náhodné? Již v květnu 1997 byl český zástupce Nomury zvolen do představenstva banky a Nomura pomohla řešit finanční situaci IPB.

Počátkem roku 1998 vláda rozhodla prodat akcie IPB v držení Fondu národního majetku a České pošty londýnské Nomuře za tržní cenu 147 Kč za akcii. Nomura se zavázala zvýšit základní jmění banky o 6 mld. Kč a upsat podřízený úvěr 6 mld. Kč (podřízený úvěr je úvěr, jímž věřitel ručí za dlužníka v případě jeho insolvence). Tento úvěr byl poskytnut formou obligací, které se staly předmětem obchodu. Podřízený úvěr je vždy úročen výše než obvyklý, protože má vyšší riziko ztráty - proto o takto výhodně úročené dluhopisy měly zájem i investiční fondy.

Nevím, proč vláda (ministrem financí byl tenkrát Ivan Pilip) vybrala jako strategického investora právě Nomuru. Pokud vím, o vstup do IPB se zajímala i nizozemská ING. Nomura se netajila tím, že je jen střednědobým investorem a že jí jde o to banku zhodnotit a pak prodat. To uvítali i ostatní akcionáři IPB.

V rámci ozdravování banky bylo potřeba dále navýšit základní kapitál. Na podzim 1999 proto byla svolána mimořádná valná hromada, která se na takovém navýšení usnesla. Usnesení bylo jedním malým akcionářem soudně napadnuto a protože soud tuto stížnost dlouho neprojednával, uskutečnila se další mimořádná valná hromada, která se usnesla prakticky na tomtéž. Její usnesení bylo opět soudně napadnuto. ČNB o této situaci dobře věděla, uvedeného akcionáře z účasti na valné hromadě ale nevykázala, ačkoliv ze zákona k tomu oprávnění má. Touto „sabotáží" bylo na jaře 2000 zabráněno v navýšení základního kapitálu IPB a tím i odstranění jejího podkapitalizování. Mezitím Nomura vedla jednání o vstupu dvou zahraničních finančních společností do IPB - šlo o pojišťovnu Allianz a italskou banku UniCredito, která poté koupila Živnobanku. Vše skončilo uvalením nucené správy v pátek 16. června 2000 v poledne, aby v pondělí aktiva a pasiva IPB obdržela za jednu korunu ČSOB (ne všechna aktiva, protože stát se za úvěry poskytnuté IPB zaručil, resp. je odkoupila státní Konsolidační banka). Tím se zároveň vyřešila i kapitálová přiměřenost nabyvatele - místo rizikových úvěrů koupil úvěry zbavené rizika, stoprocentně bezpečné. Neudělali byste to za jednu korunu také?

Vzniká otázka, proč stát (ministr financí, většina členů bankovní rady ČNB) takto podpořil ČSOB do jejího odprodeje belgické KBC (Kredietbank Corp.) dceřinou společnost ČNB. Byly to jen mateřské vztahy? Nebo to byl i přívažek za to, že KBC zaplatila za ČSOB snad 40 mld. Kč? Nebo za tím bylo i něco více? Podle posledních zpráv se rakouské, lucemburské či belgické banky nepodílejí na poskytování informací o tom, který český státní příslušník v nich má otevřené konto...

Autor je dlouholetým spolupracovníkem CDK. Působí na VŠE v Praze.