Proč Evropská unie mluví tak, jak mluví

Proč se nám texty a projevy pocházející z Evropské unie často zdají být podivně vzdálené? Proč se tolik spoléhají na fráze a obecná klišé? Žádná reforma, kampaň ani směrnice to nespraví. Je to vlastnost, která vyplývá z podstaty evropské integrace. Kombinace velmi vysokých cílů a absence společné historické zkušenosti, na jejímž základě by se daly prosadit, nutně vede k nekonečnému pátrání po „společných evropských hodnotách“ a po „vybudování nové evropské identity“, hojně zastoupeného takřka v každém unijním materiálu.

Unii schází rozměr politického společenství, a tak tu ani nemůže probíhat skutečná politická debata. EU zahrnuje řadu samostatných států, které nesdílejí ani historickou paměť, ani kulturní prostor. Protože pokusy o zavedení nějakého společného jazyka jsou čistě teoretické a nikdy neměly naději na úspěch, zbývá Unii jediná možnost: používat minimální společný základ a mnohokrát překládaný jazyk oproštěný od jakéhokoli kulturního obsahu, od všech souvislostí a odkazů – jazyk zbavený patiny, která mu v každé kultuře dává jinou příchuť. Jinými slovy, jediným východiskem Evropské unie je jazyk nestranných technokratů. (…)