Příčiny jedné vládní krize

Dá se říct, že nebýt jednoho vašeho redaktora, který si jako zdroj oblíbil výpisy z katastru nemovitostí, nedošlo by dnes ke krizi koaliční důvěry?" zeptal se nedávno redaktor Radiožurnálu jednoho z šéfů MF Dnes. Vyslovil tak jednu tradovanou pověru, že za dnešní vládní nestabilitu mohou novináři, kteří referovali o majetkových poměrech v rodině Stanislava Grosse. To, že staronová vláda pod vedením premiéra Grosse se už po půl roce existence otřásá v základech, není způsobeno jedním skandálem jednoho politika. Příčiny je nutné hledat spíše v její struktuře, programovém zaměření a personálním složení. "Grossgate" byl pouze závan větru, který se obrátil do roztrhaných plachet vládní lodi. Skutečné počátky nestability sahají do prvních dnů po vyhraných parlamentních volbách v létě 2002.

Slabosti vlády

Krátce po vítězných volbách prohlásil Vladimír Špidla, že jeho nový kabinet má pevné těžiště, takže se může vydat na dlouhou expedici. Realita byla tomuto předpokladu hodně vzdálená. Expremiér mohl po vyhraných volbách vytvořit čtyři vládní konstelace. Jednu čistě menšinovou a tři většinové (s ODS, KSČM nebo s KDU-ČSL a US-DEU). Nakonec zvolil tu, která se opírala o většinu pouhého jednoho hlasu v Poslanecké sněmovně a menšinovou podporu v Senátu.

Vzhledem k výkyvům nálad uvnitř nové koalice šlo fakticky o menšinovou vládu na zapřenou. Tato strukturální křehkost od té doby pronásleduje kabinet na každém kroku.

Další velkou ránu vládní stabilitě zasadil sám někdejší premiér, když do ní nevtáhl nejsilnější osobnosti z koaličních stran. Tím posunul rozhodovací pole z vlády do různých neformálních skupin jako byly koaliční úterky nebo schůzky K 9, kde se předjednávala skutečně důležitá rozhodnutí. Politici jednotlivých stran také dávali najevo, že cítí loajalitu jen k části vedení koaličních stran. Ivan Pilip to kdysi popsal slovy, že US-DEU podepsala koaliční smlouvu jen s nezemanovskou částí ČSSD. Podobně to cítila část sociální demokracie ve vztahu ke Kalouskovu proudu v KDU-ČSL a naopak.

V koalici tak od samého začátku neexistovaly jiné spojující loajality než vědomí "být přitom" a to v důležitých okamžicích nestačilo. Ukázalo se to například při volbě prezidenta republiky. Možná největší ztrátu utrpěl kabinet poté, co z něj z různých důvodů odešli tři nejkvalitnější ministři (Rychetský, Tvrdík, Rusnok). Odchodem hlavního legislativce, jediného vládního ekonoma a populárního ministra obrany ztratila vláda tvář i pomyslnou kotvu.

Další ztráty

Podle bývalého premiéra stála jeho vláda na třech programových prioritách: vstupu do EU, antiklientelismu a budování sociálního státu. Vladimír Špidla se pak z těchto ingrediencí pokoušel ušlehat étos a smysl vládní existence. To se mu zpočátku dařilo. Prvními dvěma hesly úspěšně oslovoval intelektuální a mediální milieu. Rozšiřování sociálních výhod zase souznělo s tradičními voličskými vrstvami sociální demokracie. Ještě za jeho vlády se ale tyto programové pilíře sesypaly.

První cíl byl splněn po úspěšném referendu o vstupu do EU. Tažení proti korupci a klientelismu se samo zhroutilo v denním vládním provozu. Velkou zásluhu na tom má bývalý ministr vnitra Stanislav Gross. Svými věčnými intervencemi do privatizačních rozhodnutí a při obsazování míst v důležitých podnicích se státní účastí jen rekonstruoval Šloufův systém v jiné podobě. Antiklientelistické tažení také vedlo bývalého i současného premiéra k nezdravému sblížení se světem odposlechů a tajných služeb. Vedlejším produktem byl nárůst těchto metod, vůči čemuž začala být česká veřejnost nesmírně citlivá. Navíc v době křehké koexistence Špidla-Gross došlo k boji tajných služeb (BIS versus NBÚ), což vedlo k všeobecnému znejistění situace v bezpečnostní sféře. Z antiklientelistického se nakonec stal způsob boje jednoho politického křídla vládní strany proti jinému. Rozšiřování sociálního státu pak odpískali sami jeho "budovatelé" s odvoláním na stav veřejných financí. Tento krok způsobil hodně těžkou depresi v řadách funkcionářů a voličů sociální demokracie.

Obdoba vládních sporů se promítala i do vnitrostranických konfliktů, které nebyl nikdo schopen vyrovnávat. Vladimír Špidla se namísto manažování zájmů rozhodl vybudovat "novou" ČSSD. Jinak řečeno, přeměnit ČSSD z uskupení působícího jako federace krajů a frakcí v klasickou politickou formaci. Za tím účelem začal likvidovat všechny, kteří mu vykazovali jen vlažnou loajalitu, čímž způsobil jejich semknutí a otevřený odpor.

Už na jaře 2003 byl zvolen předsedou ČSSD jen podmínečně díky Grossově hlasovací většině, které se ještě nerozhodla udělat proti němu rozhodující výpad. Od té doby se mohl daleko více spolehnout na podporu Svobodova vedení KDU-ČSL než na svou vlastní stranu. V listopadu 2003 však zvolením Miroslava Kalouska skončila i bezvýhradná lidovecká podpora. Postavení Vladimíra Špidly začalo připomínat pověstný "kůl v plotě." To všechno ještě zhoršoval jeho bezmála autistický způsob politické komunikace. Poslední kapku jeho politické kariéry znamenaly neúspěšné výsledky voleb do Evropského parlamentu.

Na troskách Špidlova kabinetu pak vznikla staronová vláda v čele se Stanislavem Grossem. Tentokrát už bez jakéhokoli počátečního étosu a jen se dvěma záměry - pohlídat si velké privatizace a připravit se na nové parlamentní volby. Mezitím ČSSD utrpěla v krajských a senátních volbách jednu z největších polistopadových volebních porážek. Když za této situace vyšly najevo majetkové nejasnosti v rodině nového premiéra, není divu, že to otřáslo vládní koalicí více, než je obvyklé.

Vládní krize

Skandál premiéra Grosse týkající se financování jeho bytu a podnikání manželky Šárky se nezrodil ze dne na den. MF Dnes poprvé přišla s pochybnostmi ohledně Grossova majetku na jaře 2002. Novináři tehdy především odhalili, že paní Grossová vybírá sponzorské příspěvky na muzikály Františka Janečka od šéfů polostátních firem, které usilují o privatizaci. V reakci na to se zavázala, že své činnosti nechá. Pochybnosti ohledně jejich bytu na Barrandově Gross vysvětloval slovy, že podstatnou část peněz získal na hypotéku. O tři roky později ale novináři získali kupní smlouvu, z níž vyplynulo, že Stanislav Gross zaplatil vyšší vstupní částku, než se původně domnívali. V reakci nato se premiéra zeptali na původ peněz a on přivedl na scénu strýce Vika, ten pana Roda a ten zase pana Simkaniče. Začal seriál odhalování připomínající Pohádky tisíce a jedné noci.

Následně Gross vyvolal ostrý spor s tehdejším premiérem, který skončil odvoláním šéfa BIS a recipročně i odvoláním šéfa Národního bezpečnostního úřadu, který byl pro změnu Grossovým chráněncem. O rok a půl později zveřejnil Respekt další fakta o podnikání Šárky Grossové s tentokrát už trestně stíhanou Libuší Barkovou, která jí ručila za úvěr u e-Banky.

Původ těchto peněz je sporný vzhledem k tomu, že všechny firmy Barkové vykazují špatné hospodářské výsledky. Jestliže se mnozí vládní i opoziční politikové ptají, komu toto odhalení slouží, je to legitimní otázka. Na druhé straně to nijak nesnižuje fakt, že v tomto případě premiérova manželka mnohokrát překročila pomyslnou hranici.

Kruhová obrana

Počáteční všeobecné uspokojení vládních i opozičních politiků z "Grossgate" ve stylu "tak konečně na něj došlo" postupně přešlo ve vystřízlivění, ústící až do dnešní kruhové obrany. Mnohatýdenní přetřásání majetkových záležitostí premiéra České republiky totiž skončilo zpochybňováním politické třídy jako takové. Týdeník Nedělní svět například přinesl dvoustranu s fotografiemi vil a rodinných domů špičkových politiků, přičemž každý druhý nebyl schopen doložit své příjmy.

Tento umělý svět "new rich" vyrostl na systému provizí, které se v českém světě vžily jako nepostradatelná součást podmiňující jakýkoli veřejný úkon. Stanislav Gross se z pozice člověka, který nedokázal věrohodně zdůvodnit svůj majetek, dostal do situace toho, který svou neobratností mohl celý systém zbořit. V tu chvíli se větší část českého politického světa semkla, protože Gross neohrožoval jen svoje, ale už i jejich zájmy. Premiér proto nikdy nemůže kvůli svým majetkovým nesrovnalostem odstoupit, protože by vytvořil nebezpečný precedens ohrožující celou politickou třídu. Jinak řečeno, veřejnost by měla po ruce modelový příklad, na nějž by se mohla kdykoli v budoucnu odvolávat. Aféra, která začala tím, že premiér přivedl na scénu svého strýce z Jihlavy, najednou ožila nepředpokládaným životem. Pokud by skutečně vyústila v premiérovo odstoupení, mohla by nakonec zavalit celé české politické hřiště. Na tom ale nikdo nemá skutečný zájem.