Polské rozhodnutí: Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon

V několika zemích střední Evropy je v poslední době jedním z nejzásadnějších bezpečnostně politických témat, jež mají podstatný dopad na vnitropolitickou scénu i mezinárodní pozici státu, nákup armádních nadzvukových víceúčelových letadel. Jejich potřebnost pro soudobý boj ukázaly všechny důležité konflikty nedávné minulosti. Současně však finanční náklady spojené s jejich nákupem a provozem vyvolávají otázku jejich potřebnosti pro menší země, které jsou součástí aliancí. Nová letadla vybíralo i Polsko - a závěrečné rozhodnutí oznámené koncem roku 2002 vyvolalo nejenom souhlas velké části domácího politického spektra, ale i kritické reakce z některých zemí EU. Příčiny rozhodně nejsou pouze „technického rázu" (i když tak mohou být maskovány). Vítězem polského tendru se totiž stal v období poměrně napjatých vztahů mezi EU a USA a navíc v době, kdy se rozhoduje o členství Polska v EU, americký letoun Lockheed Martin F-16C/D Fight­ing Falcon.

Stav polského letectva

Polské vzdušné síly (WLiOP) představují nejvýznamnější (a de facto jedinou skutečně relevantní) posilu NATO v rámci východního rozšíření Aliance. Početní stavy polského letectva však nemohou zastřít skutečnost, že se z velké části jedná o zastarávající stroje ruské či polské výroby. Jako kuriozita bývá uváděn fakt, že v polském letectvu stále slouží k pomocným účelům sovětské dvouplošníky Antonov An-2 (u nás z dlouholeté služby ve Svazarmu známé jako „Anduly"), přičemž prototyp tohoto typu vzlétl v roce 1949. Přesto se Polsko odhodlalo ke kroku, který v podmínkách střední Evropy není zcela obvyklý a který např. v českém prostředí vyvolával značné obavy bezpečnostního i politického rázu, a sice k modernizaci sovětských letounů Suchoj Su-22M4 a Mikojan Gurjevič Mig-29 a k zajištění komponentů (především nových motorů) pro jejich provoz. Tyto letouny byly zakoupeny ve druhé polovině osmdesátých let, přičemž se počítá s jejich modernizací, změnou vybavení a avioniky a plánovaným nasazením do roku 2014. Další Migy-29 obdrží Polsko od německé Luftwaffe, a to bezplatně, pouze za uhrazení nákladů na odkonzervování. Němcům tyto stroje zbyly po letectvu bývalé NVA, jejich náhradou jsou nyní Eurofightery. Do příchodu nových F-16 bude Polsko používat stroje Mikojan Gurjevič Mig-21. Postupně nahrazovány budou v následujícím desetiletí i dopravní letouny Tupolev Tu-154M, již zmíněné An-2 (za stroje M-28) a vrtulníky Mil Mi-2 (vyráběné v Polsku licenčně), na jejichž místo Poláci nakoupí vrtulníky SW-4 (převážně k zabezpečení výcviku a jako spojovací stroje). Archaic­ká domácí školní letadla TS-11 Iskra budou sloužit do roku 2010, poté by se mohla naskytnout (díky zastavení polského projektu I-22 Iryda) „spojenecká" šance pro český letecký průmysl a jeho L-159B (ve hře jsou však samozřejmě i další stroje této kategorie, např. britský Hawk).

Výběr a využití nového letounu

Poláci od roku 1995 zvažovali nákup strojů Mig-29 či nákup nebo pronájem starších a použitých letounů (mj. F-16 verze A/B), přinejmenším jako první fázi případného nákupu. Nakonec se však rozhodli původní rozhodnutí zrušit a vybrat nový víceúčelový nadzvukový letoun. Komise určená k výběru víceúčelového letounu se poprvé sešla 11. prosince 2001. O rok později, 27. prosince 2002, oznámila vláda výsledek tendru. Vítězem se stala americká letadla Lockheed Martin F-16C/D. Neuspěly britsko-švédský BAE Systems a jeho Jas-39 Gripen, ani francouzský Dassault s Mirage 2000-5. Polsko nakoupí celkem 48 letounů ve verzi F-16C/D Block 50/52 za více než 3,5 miliardy dolarů. První stroje budou získány v roce 2006, a to 10 jednomístných a 6 dvoumístných. V roce 2008 by je mělo následovat 13 jednomístných a 6 dvoumístných. Součástí dodávky letounů F-16 je kompletní výzbroj raketami vzduch-vzduch AIM 9X Sidewinder, AIM 120C AMRAAM a bombami JDAM k přesnému zásahu pozemních cílů. Cena dále zahrnuje výcvik 12 pilotů a více než 130 příslušníků pozemního personálu zajišťovaný U.S. Air Force nebo například dodávku tří trenažérů letounu F-16. F-16 je přitom schopen nasazení v různých funkcích (přičemž samozřejmě závisí na aktuální výzbroji a dalším vybavení či verzi). Zpravidla je označován za stíhací letoun, přičemž může ve dne i v noci plnit jak útočné, tak obranné stíhací úkoly včetně leteckého hlídkování. Je však schopen i bojové podpory a útočných úkolů proti pozemním cílům. Může být nasazen i proti námořním cílům či k průzkumné činnosti.

Po zveřejnění výsledků se objevila „tradiční středoevropská kritika" spočívající v označování letadla F-16 za zastaralé. Je skutečností, že prototyp stroje (označení YF-16) vzlétl již v roce 1974 v rámci tendru na tzv. LWF (Lightweight Fighter), který vyhlásily USAF v roce 1972 (původním výrobcem F-16 byla firma General Dynamics, kterou později pohltil koncern Lockheed Martin). Současné verze z něj stále konstrukčně vycházejí. Stroj je však, mj. na základě zkušeností z bojových akcí, průběžně modernizován a především je vybavován novou avionikou a výzbrojí (což jsou v současnosti jedny z rozhodujících faktorů vítězství v bojových akcích). Dodaná letadla verze C/D díky motorům Pratt & Whitney F-100-229 splní veškeré nároky polského letectva. Letouny také obdrží nejmodernější senzory a nové radary APG-68 (V)9 Radar od firmy Northrop Grumman.

V současnosti je F-16 různých verzí nejžádanější víceúčelový nadzvukový stroj na světě. Slouží v letectvech 23 států. Americké vojenské letectvo a letectvo Národní gardy disponují 1600 stroji, z čehož je 1250 ve verzích C a D nabízených Polsku. Dalších 365 strojů je starších verzí A a B. Belgie, Nizozemí, Dánsko a Norsko vyprodukovaly ve spolupráci s USA 348 strojů. Belgie má ve službě 129 strojů verzí A/B, dalších 39 je uskladněno, 110 letadel bude modernizováno. Nizozemí již modernizovalo 157 F-16A/B. Dánsko má 68 F-16A/B, Norsko 57 F-16A/B. Z dalších zemí NATO má F-16 ve výzbroji ještě Portugalsko (20 A/B), Řecko (75 C/D) a Turecko (240 C/D). Izrael disponuje 237 F-16 (zhruba polovina je verze C/D). Na Blízkém východě slouží F-16 v Egyptě (35 A/B, 160 C/D), v Jordánsku (16 A/B) a v Bahrajnu (22 C/D). Pákistán má 32 strojů (A/B), Indonésie 10 (A/B), Thajsko 34 (A/B), přičemž dalších 16 hodlá zakoupit, a Singapur 26 (7 A/B a 18 C/D). K tomu je dalších 24 singapurských strojů stabilně umístěno na základně v USA. Tchaj-wan má 146 F-16A/B, Jižní Korea 160 F-16C/D, Japonsko 130 F-16J/DJ (navíc bylo firmou Mitsubishi postaveno 20 strojů F-2, které mají základ v konstrukci F-16). V Jižní Americe provozuje 22 letounů F-16A/B Vene­zuela.

Letounů bylo celkem vyrobeno (v USA i v licenci) přes 4000, další stovky strojů jsou objednány. Za stávajícího stavu je výroba fixována do roku 2010. F-16 se osvědčily v řadě vojenských konfliktů poslední doby. V bojových podmínkách nad Irákem, Bosnou, Kosovem, Afghánistánem i při menších akcích nalétaly více než 100 000 hodin. První bojové nasazení F-16 provedlo v roce 1981 izraelské letectvo při úspěšném bombardování iráckého jaderného reaktoru. Jen pro srovnání dodejme, že švédsko-britské Grippeny slouží pouze ve Švédsku, objednala je Jižní Afrika a nikdy nebyly bojově nasazeny (což platí i pro jejich předchůdce SAAB J-37 Viggen).

Mezinárodněpolitický kontext nákupu

Ihned po vyhlášení výsledků výběrového zřízení se na Polsko snesla vlna kritiky, zvláště pak z francouzské strany. Nejde přitom pouze o ztrátu kontraktu pro francouzský letecký průmysl, který se dostal do problémů mj. díky faktickému krachu projektu Rafale a poměrně malým obchodním úspěchům letadla Mirage 2000. Ukázalo se totiž, že pro Poláky je významnější ekonomicko-politická vazba na USA než na západoevropské země. Francouzi Poláky obvinili, že podlehli americkému lobbyingu, a výkonný ředitel společnosti Dassault Charles Edelstenne prohlásil, že „politika dostala přednost před cenou a kvalitou". Přestože kampaň Lockheed Martin byla podporována americkou vládou, podobné praktiky jsou realizovány běžně. Francie není výjimkou, a to nejenom v obchodně-zbrojní oblasti (její celkový propagační koncept „frankofonie" zaznamenává pouze omezené úspěchy).

Nedlouho před polským rozhodnutím kodaňský summit EU definitivně potvrdil východní rozšíření Unie. Polsko je přitom z hlediska dopadu na celkovou politiku EU nejvýznamnější z kandidátských zemí. Ještě před několika lety byla Francouzi a Němci velebena perspektiva „Výmarského trojúhelníku", resp. společného polsko-německo-francouzského postupu při prohlubování evropské integrace. K tomu by patřil i polský zájem na společné zahraniční a bezpečnostní politice. Jak se však ukazuje, Polsko upřednostňuje jako bezpečnostního garanta USA a NATO (uvažuje se i o jmenování Alexandra Kwasniewského na post generálního tajemníka Aliance). Je schopno samostatných a autonomních rozhodnutí bez „europeizujících vlivů" (což platí i pro rozhodnutí o provozu ruských strojů). Proto v zemích označovaných za „motory evropské integrace" (Francie, Německo) panuje obava, aby se polský postup nestal ve středoevropském prostoru precedentem.