Po dvanácti letech odstín modré

Parlamentní volby se ve Švédsku konají každé čtyři roky vždy třetí neděli v září. Letos připadl volební den na 17. září a po třech po sobě jdoucích obdobích jednobarevné vlády sociální demokracie (SAP) přinesl vítězství pravostředové opozice. Novým premiérem se stal 6. října předseda nejsilnější opoziční síly, Umírněné koaliční strany (M), Fredrik Reinfeldt. Umírnění, jádro nové vlády, dosáhli ziskem 26,1 % hlasů nejlepšího výsledku od roku 1928.

Kampaň: souboj dvou bloků

Švédsko je pro politology oblíbenou krajinou, neboť dlouhodobě představuje příklad země s tzv. predominantní stranou. Ve švédském případě se jedná o SAP. Sociální demokraté byli po valnou většinu druhé poloviny 20. století opakovaně schopni výrazně vyhrávat volby a formovat buď většinový, nebo menšinový kabinet. Od roku 1932 nebyla SAP vládní stranou jen devět let. Opozice občanských stran tedy až na několik výjimek, z nichž poslední představovala vláda Carla Bildta v letech 1991-1994, neměla valnou šanci pozici SAP ohrozit. Dařilo se jí jen ve volbách do EP, které však velký vliv na švédskou politiku neměly.

V posledním volebním období vládla sociální demokracie sice menšinově, ale pohodlně. V jednokomorovém parlamentu (Riksdagen) se mohla opřít o poslance Levicové strany (Vp, bývalí komunisté) a Strany zelených (Mp). O pozici SAP nejlépe vypovídá fakt, že volby v roce 2002 vyhrála s náskokem 24 procentních bodů před druhými Umírněnými. V polovině minulého volebního období však začalo být zjevné, že Švédsko nejspíše čekají změny.

Prvním důvodem byla změna v čele M, která se odehrála rok po volbách v roce 2002. Místo nevýrazného Bo Lundgrena, který legendárního Bildta nenahradil ani náhodou, nastoupil na podzim 2003 mladý Fredrik Reinfeldt. Pod jeho taktovkou se strana zmodernizovala, posunula do politického středu a upevnila si pozici hlavní opoziční síly.

Druhým důvodem byla dlouhodobě deklarovaná spolupráce občanských stran. V létě 2004 uzavřeli Umírnění, Liberální strana (Fp), Strana středu (C) a Křesťanští demokraté (Kd) dohodu Aliance pro Švédsko (Allians för Sverige), v níž prezentovali program, který představoval alternativu sociálnědemokratické politiky. Lídři občanských stran se kromě prezentace vlastního řešení zavázali ke spolupráci ve zbytku tehdejšího volebního období a k povolební spolupráci. Švédští voliči tak dostali jasný signál, že k SAP existuje propracovaná alternativa.

Na levici naopak taková jednota nepanovala. Šéfové obou malých stran, které vládu Görana Perssona podporovaly, se nechali slyšet, že v dalším období se s rolí tichého spojence nespokojí a budou požadovat zastoupení ve vládě.

Přestože jak občanské, tak levicové strany kandidovaly samostatně, předvolební kampaň se stala soubojem dvou bloků a dvou typů řešení. Či spíše dvojí rétoriky. SAP a její spojenci nabízeli pokračování současného trendu, opozice jeho drobnou modifikaci. V ekonomických ukazatelích se totiž Švédsku daří, zásadní změnu sociálního státu proto nová vláda neplánuje. Předseda Vp Lars Ohly si ostatně po volbách povzdechl, že pravicová aliance úspěšně převzala levicovou rétoriku a zahalila tak vlídnou mlhou změny, které přijdou.

Voliče ke změně přiměly spíše únava z dlouhého vládnutí SAP a chyby bývalé administrativy než objektivní problémy a touha po jejich novém řešení. Bývalá vláda zaváhala hlavně při asijské vánoční katastrofě v roce 2004. Vlny tsunami tehdy švédské turisty těžce postihly, kabinet však reagoval nepružně a rozpačitě. Citelným neúspěchem bylo pro SAP také referendum o společné měně z října 2004, kterou Švédové navzdory vládní podpůrné kampani odmítli. Sociálním demokratům nepřidaly ani vnitrostranické skandály. Výsledkem bylo necelých 36 % hlasů pro SAP.

Skandály se nevyhnuly ani opozici, konkrétně Fp. „Hackerské" aktivity jednoho z lídrů mládežnické organizace Liberálů, spočívající ve vniknutí do vnitrostranické sítě SAP, zdramatizovaly závěr předvolební kampaně. Od změny, která spočívá v převaze 7 mandátů, ale voliče nakonec neodradily. Liberály však stál „špionážní skandál" hodně. Oproti 13,4 % z roku 2002 se propadli na 7,5 %, což je odsunulo až za centristy. Ti se ziskem 7,9 % stali druhou nejsilnější složkou vládní koalice. Slušných 6,6 % hlasů si připsali Křesťanští demokraté, zklamáním naopak skončily volby pro exkomunisty (5,8 %) a Zelené (5,2 %).

Dopady voleb: zmodrání růže

Změna, kterou Švédové volili, neznamená radikální proměnu obsahu švédské politiky. Spíše než změnu sociálního státu, který zatím nepřipomíná dýchavičného starce, měnili Švédové styl politiky. Místo čistě růžového obrazu nechtěli jeho přemalování čistou modří, ale spíše její zakomponování. Místo jednoho podrážděného osamělého lídra, jehož Persson v poslední době připomínal, zvolili konsenzuálnější a týmovější formu vlády.

Velké změny státu blahobytu čekat nelze, reformovány budou spíše jen některé jeho křiklavé projevy. Sociálnědemokratickou vládou udávanou míru nezaměstnanosti 6 % například označuje Rein­feldt za umělou a zkreslenou přebujelým systémem dlouhodobých placených rekvalifikačních kurzů a nemocenských. Podle nového premiéra by mělo být vždy výhodnější pracovat než spoléhat na stát a jeho podporu.

Pravděpodobně debatovat než řešit se bude i otázka integrace přistěhovalců. Malé strany získaly rekordních 300 000 hlasů, valná část z nich připadla extrémistickým Švédským demokratům (Sd). Již minulé volby v roce 2002 ukázaly, že ne úplně podařená integrace přistěhovalců a jejich potomků by se ve Švédsku mohla stát politickým tématem. Před čtyřmi roky jej naznačili Liberálové a přineslo jim rekordní volební zisk. Letos strany integraci nezmiňovaly, z čehož těžili právě Sd. Úspěch strany, která se ocitla jen 1,1 % od hranice nutné pro zisk zastoupení v parlamentu, téma funkčnosti švédské integrační politiky pravděpodobně znovu oživí a uvede mezi seriózní položky. Radikální novinky ovšem čekat nelze.

Konzervativní experimenty se nebudou konat ani v zahraničněpolitické oblasti. Kromě Liberálů totiž zbylé tři strany nové koalice sdílejí nepříliš angažovaný vztah k EU, čímž se od SAP neliší. Například vypsání nového referenda o euru neplánuje žádná z relevantních stran. Diskutovat by se mohlo snad jen o možném členství Švédska v NATO, které Reinfeldt připustil.

Dopady budou mít výsledky voleb zcela jistě na vnitropolitickou scénu, zvláště na sociální demokraty. Na jaře příštího roku, pravděpodobně v březnu, se koná kongres SAP, který zvolí nového předsedu strany. Dnešní lídr Persson, stojící v čele SAP od roku 1996, již kandidovat nebude, a jsou-li sociální demokraté v něčem zajedno, pak v myšlence, že jeho post by měla převzít žena - poprvé ve 117leté historii SAP. Přirozeným nástupcem Perssona měla být populární ministryně zahraničí Anna Lindh, která však byla těsně před referendem o euru zavražděna. Kandidaturu již vyloučila evropská komisařka Margot Wallström, která byla bezprostředně po volbách nejvíce favorizována. Nyní se spekuluje o triu končících ministryní - Moně Sahlin, Carin Jämtin a Ulrice Messing.

Skutečnost, že Švédsko nezmodrá, ale modrou do své růžovosti spíše přimíchá, není projevem neschopnosti švédské pravice či její slabosti. Systém, který funguje téměř bez přestávky 70 let, se dá radikálně měnit jen těžko. Jak ve své analýze pro BBC trefně poznamenal Thomas Butch-Andersen, v zemi, kde jsou sociální demokraté přirozenou součástí vlády, by konzervativní revoluce mohla skončit dříve, než by začala.

Autor je asistentem na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.