Perspektivy západní civilizace a pět let globálního terorismu

Brněnský Mezinárodní politologický ústav uspořádal 12. dubna 2006 konferenci s názvem „Perspektivy západní civilizace a pět let globálního terorismu". V souladu s touto primárně bezpečnostní tematikou se příspěvky expertů na problematiku mezinárodní politiky a bezpečnosti dotýkaly především fenoménu terorismu jako novodobé hrozby číslo jedna, možností boje proti němu či prevence na úrovni mezinárodních organizací (NATO, EU) i otázky, do jaké míry je tato problematika reflektována v zahraničněpolitické koncepci České republiky a jejím praktickém naplňování.

Vzhledem k tomu, že 7. července uplynul rok od útoků na prostředky hromadné dopravy v Londýně, neztrácí toto téma na aktuálnosti. Na následujících stránkách přinášíme rozhovory se dvěma panelisty konference, kteří prezentovali svůj pohled nejen na fenomény mezinárodního terorismu, ale také na otázku, do jaké míry je možné, žádoucí a prospěšné, aby se hlavním garantem antiteroristického působení staly mezinárodní organizace, a do jaké míry by tato odpovědnost měla zůstat naopak na bedrech národních států.

První rozhovor přináší pohled „zevnitř" institucí, které artikulují své ambice aktivně působit v boji proti mezinárodnímu terorismu, konkrétně instituce, jež je do značné míry „nováčkem" na bezpečnostním poli, Evropské unie. Poslanec Evropského parlamentu Petr Duchoň ovšem hovoří především o deficitech, které EU na tomto poli má a které jsou často důsledkem jejího přístupu, přítomných politických zájmů i faktu, že EU je náchylná ke zneužívání některých témat týkajících se boje proti terorismu v jiných kontextech.

Ve druhém rozhovoru se bezpečnostní expert Jiří Schneider zamýšlí z obecného hlediska především nad specifickou podstatou globálního a zároveň individuálního sebevražedného terorismu jako bezpečnostní hrozby, nad filosofickými i právními aspekty používání termínů „boj" či „válka" v tomto kontextu.

Terorismus interpretovaný často nejen jako klasická politicko-bezpečnostní hrozba, ale i jako hrozba „civilizační", byl pak v rámci konference hlavní náplní příspěvku náměstka ministra zahraničních věcí ČR Tomáše Pojara, který přetiskujeme ze sborníku vydaného Mezinárodním politologickým ústavem.

Petr Duchoň

poslanec Evropského parlamentu

Jaký je váš názor na pozici, kterou zaujímá EU v rámci tzv. boje proti terorismu? Je její snaha na tomto poli dostačující?

Myslím si, že úsilí EU v boji proti terorismu dostačující není. Je tady viditelná snaha, dokonce i určité pozitivní výsledky, ale k tomu, aby úsilí EU bylo alespoň částečně srovnatelné s tím, co podnikají USA, to má hodně daleko. Ve svém příspěvku jsem se snažil především načrtnout rozdíl v úsilí USA na jedné straně a EU na straně druhé tak, jak to vidím ze svého pohledu, což nutně nemusí být pohled objektivní. Obávám se ale, že úsilí ze strany EU skutečně naráží na některé limity, které jsou dány především jejími naprosto nedostačujícími schopnostmi. Připustíme-li, že EU je jakousi obdobou, nebo se pokouší být obdobou amerického federálu, je zde asymetrie již jen na úrovni ekonomických prostředků, které EU na tyto aktivity vynakládá. Zatímco USA mají k dispozici rozpočtové prostředky ve výši 20 % HDP, EU jako entita má na veškeré své aktivity, z nichž bezpečnost nepatří z hlediska vynakládaných prostředků rozhodně k nejdůležitějším, zhruba 1 % HDP. Čili už z hlediska financování je tady propastný rozdíl a podobně propastný rozdíl vidím i v efektivitě využití těchto prostředků, které mají obě strany k dispozici.

Je fakt, že EU se raději příliš viditelně neangažuje v tzv. boji proti terorismu otázka finančních priorit nebo i důsledek rozdílných pohledů členských států na tento problém?

Tady se dotýkáte dalšího z limitujících faktorů. Zatímco struktura řízení státu v USA je relativně jednoduchá, EU je postižena komplikovaností vlastního systému. Jednotlivé členské země se nedokáží sjednotit v otázce, co vlastně podnikat, zda vůbec něco podnikat, a podle toho vypadají i výsledky její činnosti. EU nemá problém přijmout rezoluci, ve které polituje oběti teroristických útoků, je také velmi schopná, pokud jde o organizování konferencí, které mají zmapovat a analyzovat situaci. První problémy se ale objeví, když si EU položí otázku, co vlastně má na základě analýzy dělat. A úplně největší problémy má s tím, že ani svá rozhodnutí, pokud k nim dospěje, nedokáže převést do praxe.

V souvislosti s rozdílnými metodami USA a EU v boji proti terorismu se v první polovině roku 2006 hovořilo především o kauze tzv. tajných věznic CIA v Evropě. Komisař pro justici a vnitro Frattini dokonce hrozil, že přítomnost takových věznic na území kandidátských států by mohla ohrozit jejich vstup do EU. Pokud by byl odhalen jejich výskyt na území členského státu, mohla by  mu být pozastavena hlasovací práva v Radě. Svůj problém měla i ČR, když na Ruzyni údajně přistávala americká letadla s těmito vězni. Jaký je váš pohled na tuto záležitost?

Tuto kauzu vidím jako klasický příklad politikaření určitých politických sil v EU. Za prvé: přistání nějakého letadla na letišti patřícímu nějaké zemi je věcí té dané země. Neslyšel jsem, že by některá členská země řekla: „Máme problém, přistávají nám tady nějaká letadla a my si to nepřejeme." Nic takového nebylo. Za druhé: hovoří se kriticky o tom, že jednotlivé lety nebo přelety strojů, které údajně operovaly ve prospěch CIA, byly v režimu utajení. Co je ale na tomto kroku nelegálního? Ať někdo řekne, jaký zákon byl porušen. Jsme snad přesvědčeni, že boj proti terorismu je potřebné a možné vést bez jakéhokoli stupně utajení? Já si nemyslím, že je možné se v těchto záležitostech se vším svěřovat veřejnosti. A třetí moje námitka: každá osoba, každý občan členského státu EU, který má problém s tím, že byl unesen, má právo obrátit se na soud svého státu a stěžovat si. Ať se na základě přesvědčivých dat, budou-li předložena, prošetří konkrétní kauzy. Zatím bylo slyšet především určité nevládní organizace, mezi nimi Amnesty International, jak se oháněly mnoha údajnými případy, kdy k takovému porušení práv došlo. Pokud ano, ať rozhodne soud.

Další aspekt této kauzy, který mně velmi vadí, je to, že se určité politické síly v Evropském parlamentu, místo aby respektovaly potřebu individuálního přístupu v souladu s právem, snaží položit dohady a obvinění bez důkazů en bloc na stůl při vyjednávání s americkou stranou. To není problém, který by měl být za dané situace řešen na úrovni transatlantického dialogu. Podotýkám, že jsem si vědom skutečnosti, že práva jednotlivce nesmí být omezena. Nesmí být omezována ze strany teroristů, ale ani ze strany institucí, ať už amerických nebo těch, co patří EU. Ale nevidím sebemenší důvod, proč by mediální prostor v EU či jednotlivých zemích měl být více než půl roku zatěžován četnými dohady bez velkého pokroku v této věci. Ať mi někdo řekne, který stát si stěžoval, že nemá provoz na svých letištích pod dohledem, a kolik občanů se v této kauze obrátilo na soud , a pak se tím můžeme zabývat. Rozhodně jsem ale proti tomu, aby vztahy mezi USA a EU byly kaleny touto uměle nafukovanou kauzou.

Takže podle vás tato kauza poškodila transatlantické vztahy?

Jednoznačně.

O účinnosti zapojení EU do boje proti terorismu se mluví i v souvislosti s některými deficity, které se týkají  efektivity vazeb EU a NATO. Někdy slýchám názor, že je tato dimenze podceněna i po institucionální stránce. Od roku 1997, respektive 2002 máme Radu NATO-Rusko, institucionální vazba NATO-EU ale neexistuje. Neochota zintenzívnit tuto vazbu bývá svalována na EU. Je to oprávněné?

Vznik nějaké instituce, která má za úkol řešit určitý problém, sám o sobě nikdy nestačí. Musí zde být jasná politická vůle. V EU ji postrádám. Ve svém příspěvku jsem upozornil na určitý paradox, který spočívá v tom, že EU podporuje stálé prohlubování existující integrace, do určité míry i rozšiřování o další evropské země, ale existující transatlantickou vazbu ponechává v téměř zmrazeném stavu. Boj proti terorismu přece přímo vybízí k využití nástrojů integračního procesu, který přesahuje Atlantik a je reprezentován v podobě NATO. Vybízí k tomu, aby tato transatlantická struktura byla využita v plném rozsahu. Místo toho klade EU důraz na vybudování vlastní, alternativní vojenské struktury a odsouvá NATO často na druhou kolej. To je věc, se kterou nesouhlasím a na kterou je potřeba upozorňovat, protože také podkopává transatlantickou spolupráci.

EU ale není zcela nečinná. Čím dál více legislativy týkající se justice a vnitra, i v souvislosti s bojem proti terorismu, vzniká na nadnárodní úrovni. Střetávají se dva argumenty: efektivita boje proti terorismu a ochrana lidských práv a svobod. Střetává se argument efektivity přenosu antiteroristického působení na nadnárodní úroveň a kritika, že je obcházena úroveň národního státu. Kterému z těchto pólů je bližší váš pohled?

Pokusím se vyjmenovat určité prvky, které brání efektivitě boje proti terorismu: Jedním z takových prvků je dogmatické pojetí současné legislativy jako takové, kterou nelze měnit. Jako argument se uvádí na prvním místě svoboda jednotlivce. S tím souhlasím, práva jednotlivce nelze v žádném případě omezovat. Hrozba terorismu je ovšem taková, že určité omezení je nezbytné, i když se musí provádět pomocí „chirurgického skalpelu" tak, abychom zvýšili naši efektivitu zasáhnout a na druhé straně omezili práva jednotlivce co nejméně. Nepřipouštím ale ten dogmatický přístup, kdy se pod pláštíkem ochrany svobody nepřipouští jakákoli změna či vznik nové legislativy. Druhé nebezpečí je, že pod zveličenou hrozbou terorismu se skutečně provede do stávajícího právního systému neadekvátní zásah. Je tedy potřeba vyvážit tyto dvě krajnosti.

Co třeba evropský zatykač? Patříte k jeho odpůrcům?

Evropský zatykač vidím jako instrument, který je na jedné straně doslova zneužíván k tomu, že se významně omezí práva obviněných a nezíská se slibovaný efekt. Už do té doby platná legislativa přece umožňovala výměnu podezřelých. Takže toto bych uvedl jako příklad situace, kdy je podkopávána důvěra lidí v instituce EU, protože cítí omezení svých svobod. Když je někdo podezřelý ze spáchání trestného činu jako občan určitého státu, automaticky si představuje, že bude souzen soudem tohoto státu, nikoli že bude bez jakékoli možnosti obrany vydán do rukou cizí justice. Navíc tato právní norma byla předložena Evropskému parlamentu jen několik málo dnů po spáchání teroristických činů s vysvětlením, že je to konkrétní příklad reakce evropské legislativy na tyto zločiny. V tak krátkém čase nebylo možné připustit legislativní změnu, takže tato argumentace je falešná.

Obecně tedy platí, a to nejen pro otázku boje s terorismem, ale i u dalších nešvarů v EU, že by se mělo sice zcela určitě přistupovat ke změnám legislativy, ale v minimalistické variantě. Vždy by se mělo ověřovat, zda provedená právní úprava přináší ten kýžený výsledek a vždy by se mělo usilovat o jednohlasný souhlas všech zemí v takto závažných otázkách, protože EU jakožto právní entita sama o sobě nic nesvede, budou-li v ní její aktivity a legislativu ignorovat jednotlivé členské země. Zatímco americký federál má terén, na kterém pracuje, pod kontrolou, v EU tomu díky nevůli členských zemí tak není. Já netvrdím, že by tomu mělo být za současné situace jinak, že bychom měli převzít americký model, ale řešení vidím v tom, že se EU bude angažovat v daleko menším množství problémů než dosud, že zúží své spektrum aktivit na ty opravdu důležité a v nich bude zachováván systém rozhodování založený na shodě všech členských států. Pokud se členské země dohodnou na tom, že je něco v jejich vlastním zájmu, že jim to přináší užitek, nebudou mít důvod taková celoevropská rozhodnutí bojkotovat.

Jiří Schneider

bezpečnostní expert

V čem spočívají z bezpečnostního hlediska specifika tzv. boje proti terorismu? Můžeme jej vůbec nazývat bojem, válkou?

Za prvé: terorismus není nositelem, ale nástrojem boje, který se projevuje ve spektakulární formě. Takže je do určité míry pochopitelné, že se jak novináři, tak politici uchylují k „válečné" terminologii. Na druhé straně je ale třeba upozornit na rizika, která to s sebou nese. Mnozí politologové a bezpečnostní analytici kritizují, že volbou této terminologie jsme se dostali do právní pasti. Válka totiž s sebou nese zcela jiný právní režim a tím pádem jsme se dostali do zmatečné právní diskuse, ať už se to týká statutu zajatců či vězňů a zacházení s nimi, ale i takových věcí, jako je legalita zabití. Ve válce je to běžné, v jiných situacích ale ne a vše je posuzováno ze zcela jiného právního hlediska. To jsou tedy problémy, které z takové situace vznikají. Podle mého názoru by nás válečná metafora měla vést především k tomu, abychom si uvědomili vážnost situace.

V případě tzv. války proti terorismu se na rozdíl od klasického válečného konfliktu dostáváme i do dalších konceptuálních pastí. Nelze například definovat, v čem spočívá vítězství, jak dlouho válka potrvá, jaké jsou cíle. To vše je velmi obtížné. Lze si představit určitou paralelu ke studené válce, která také nebyla klasickým válečným konfliktem. Trvala velmi dlouho, téměř se v ní nebojovalo klasickými prostředky, zvláště vezmeme-li v úvahu, jak velké arzenály stály na obou stranách. Skončila také poměrně náhle, nečekaně, aniž by bylo dávno předtím jasné, jak má budoucí vítězství vlastně vypadat.

Jsme tedy v situaci pojmového zmatku, kdy se musíme pokoušet zpětně zjistit, co se těmi kterými termíny, ať už mluvíme o válce nebo boji proti terorismu, vlastně míní a jaká to s sebou nese rizika.

V příspěvku jste hovořil o tom, že je možná potřeba jakéhosi „nového containmentu", tedy zadržování, což je termín spojený se studenou válkou a bojem Západu proti sovětskému bloku. Téma konference se soustřeďuje spíše na „západní" pojetí boje proti terorismu, ten se však týká nejen států v euroatlantickém prostoru, ale například  i států v prostoru euroasijském (třeba Rusko), které pojímají své angažmá specifickým způsobem. Jejich způsob „containmentu" někdy vyvolává kritiku, že dochází ke zneužívání boje proti terorismu k jiným cílům.

Položíme-li si otázku, kdo se účastní boje, tak to není samozřejmě jen západní svět. Rétorika boje proti terorismu se používá šířeji. Vy jste zmínila Rusko, ale můžeme zmínit i jiné, nejen asijské autoritativní režimy, které se také vymezují vůči převážně islámskému terorismu, který je ohrožuje zevnitř. Je to složitá otázka. Naše pozice je pozice západní civilizace, zakořeněná v liberálním politickém systému, a klademe si otázku, jak se vůbec lidé žijící ve společnosti organizované na těchto principech mohou postavit výzvě takového nebezpečí. Z toho pramení i limitovaná volba našich prostředků.

Slovo „containment", zadržování, evokuje využívání nejen vojenských, politických a diplomatických nástrojů, ale také řekněme ideový střet. Má to, čemu dnes říkáme mezinárodní terorismus, nějakou identifikovatelnou ideovou bázi?

Za studené války containment, tedy zadržování, znamenal ve své minimální variantě především snahu nedovolit další šíření komunismu, tedy té ideologie, která byla společným jmenovatelem antagonistického bloku. Teď se ptáme, zda i ti, kdo používají terorismus jako společný nástroj, mají nějakého společného ideologického jmenovatele. Tím společným apelem podle mého názoru je, že jde o jakési hnutí proti modernizaci. Proti moderně, proti všemu, co znamená modernizace společnosti, její liberalizace, industrializace, globalizace v rámci kultury a podobně. To, že v této ideologii hrají roli prvky islámského náboženství, je, řekl bych, téměř přirozené, ale není to primárně otázka islámu. Můžeme to nazvat jakousi ideologií, která se vymezuje vůči nástupu modernity.

Někteří pozorovatelé v tom vidí určitou analogii k nástupu totalitních hnutí, např. nacismu, který představoval zvláštní kombinaci vymezování se vůči nástupu modernity do Německa a zároveň se vzhlížel v plodech této modernity, v moderní technice, vědě. Ta technika však byla především válečná a věda byla ve službách rasových teorií, které měly až jakýsi kmenový, archaický charakter.

Konflikt, o kterém mluvíme, je někdy interpretován jako doklad probíhajícího střetu civilizací, o němž psal už dávno před 11. zářím Samuel Huntington. Můžeme jej ale takto zjednodušeně interpretovat? Co vůbec terorismus „vzkazuje" naší civilizaci?

Nejde ani tak o střet civilizací, ale o „civilizaci" jako takovou. Anebo, chcete-li, o civilizovanost a její zachování. A to teď nemluvím ani tak o typických rysech západní civilizace. Jde především o zachování civilizovanosti ve smyslu nepoužívání násilí takovým způsobem, jakým jej využívá terorismus. Terorismus se projevuje nejen samotným aktem, ale zároveň narušuje společnost prostřednictvím děsu, strachu, snaží se ji tak přivést k rozpadu. Ztotožňuji se tedy s názorem, že jde o více než o střet nějakých civilizací, protože na straně terorismu ani nějakou zřetelnou „civilizaci" vidět nelze. Ideologie, o které jsem hovořil, není reprezentantem něčeho, co bychom nazvali „islámskou civilizací", která ve svých nejlepších projevech skutečně civilizací, s níž by se dalo poměřovat, byla. Toto je naopak boj mezi civilizovaností a necivilizovaností.

Je otázka, zda si svoji civilizovanost dokážeme zachovat, omráčení a paralyzovaní děsem, který v západní společnosti evidentně teroristické útoky vzbuzují. Jestli budeme schopni zachovat si elementární schopnost něčemu se vzepřít, a to nejen samotnému „zlu", ale i vlastnímu strachu. Je to otázka jakési statečnosti, postavit se něčemu, co nás teď ohrožuje. A to je otázka, kterou si musíme položit sami sobě, bez ohledu na ty, kteří ty odporné skutky páchají. Ta otázka je nezbavuje viny, neměli bychom jim být vděční za to, že nám nastavují nějaké „zrcadlo", to vůbec. Na druhé straně jsou to skutečně otázky spojené se samotnými základy naší civilizace a tím, na čem naše společnost stojí. Jestli ještě má nějaká jednotící témata, něco, co by nás spojovalo a přesahovalo horizont individuálního života. To otevírá debatu o tom, co jsou vlastně tzv. konzervativní hodnoty, co naši společnost vytváří, drží pohromadě, co způsobuje, že nežijeme jen vlastní život, ale jsme také součástí společnosti druhých.

Vy říkáte, že v tomto konfliktu do určité míry „zaspalo" i mezinárodní právo. Už předtím se hovořilo o tom, do jaké míry potřebujeme skutečně kodifikované mezinárodní právo, především mezinárodní právo veřejné. Představuje tento konflikt další výzvu k tomu, aby mezinárodní právo získalo efektivnější podobu a roli?

Nechtěl bych svalovat vinu jenom na právníky. Rámec, ve kterém se pohybují, definují ti, kteří definují způsoby vládnutí. A my jsme, nutno říci, zatím nepřekonali ten pohled, který na jedné straně vidí národní státy a na straně druhé mezinárodní organizace. V současném světě nelze úplně oddělit od sebe rovinu globální, mezinárodní a národní. Ani EU se svým velmi matoucím způsobem, jakým kombinuje tyto úrovně vládnutí, nevnáší příliš jasnosti, spíše naopak. Právníci se tedy budou moci pohybovat jen v tom rámci, který jim bude vymezen jakousi novou „společenskou smlouvou", která už není omezena na národní stát, ale má nějaký přesah, dejme tomu i globální, poněvadž ve věku globalizace už není možné vymezit si oblast vládnutí jen na jakémsi „vlastním písečku", na izolovaném prostoru. A tady nepochybně narážíme na právní mezeru. Neustále pracujeme se systémem práva, který, řekněme, je stavěný pro mírové podmínky. A pak máme nějaké právo válečné, a tím se vracíme zpět na začátek, k definici toho, jak vlastně chápat dnešní situaci. Není to ani válka, ani mír a pro tuto situaci nemá platné právo instrumenty. Z toho pramení i všechny ty debaty týkající se zacházení s lidmi, kteří se do toho soukolí dostali, ať již to jsou lidé podezřelí z terorismu, zadržení, lidé, kteří jsou vyslýcháni, anebo samotné oběti terorismu.

Je efektivnější tyto potřebné právní instrumenty vytvářet na nadnárodní úrovni než na úrovni státu?

Já si myslím, že národní úroveň přeskočit nelze. A o to je to vše ještě složitější.

Tomáš Pojar

náměstek ministra zahraničí ČR

Chtěl bych říci, že považuji debaty podobné té dnešní za velmi osvěžující a velmi důležité. Fakt, že se česká zahraniční politika nerealizuje výhradně v prostorách Černínského paláce, bruselských koridorů nebo našich ambasád, ale že je diskutována na různých jiných fórech, je, myslím si, velmi pozitivní. Pokud má být česká zahraniční politika dlouhodobě vybalancovaná, předvídatelná a udržitelná, musí být debatována na širší platformě. Musí být konfrontována s názory odborné veřejnosti i být součástí širší debaty uvnitř České republiky. Ke zpracování tématu džihádismu, chcete-li islamistického terorismu, potřebujeme mít opravdu hluboké znalosti a lidské i materiální kapacity. A musíme na základě těchto znalostí připravit skutečně dlouhodobou a precizní strategii.

Dnes zde hovořím z pozice náměstka pro bilaterální vztahy. Zároveň mám ve své kompetenci programy české zahraniční pomoci. Oba tyto okruhy se týkají mimo jiné toho, jakým způsobem přistupujeme k zemím, které podporují terorismus, nebo na jejichž území teroristé působí. Zabýváme se také tím, jakým způsobem můžeme instrumenty naší zahraniční pomoci využívat k tomu, abychom nejen teroristy nepodporovali, ale abychom jim v lepším případě úspěšně vzdorovali.

Co se týká teritoriálních priorit české zahraniční politiky, je v první řadě zapotřebí zmínit transatlantické vazby, které jsou pro nás nesmírně důležité. Zachování euroamerických vazeb a přítomnosti Spojených států na evropském kontinentě je pro Českou republiku prvořadou prioritou. Prioritou číslo dvě je oblast Balkánu, kde se snažíme o prosazení stability, prosperity a demokracie a o odstranění některých neblahých jevů včetně zatím ne příliš významné, ale potenciálně vzrůstající tendence islamizace a radikalizace částí společnosti uvnitř některých zemí. Další oblastí zájmů ČR jsou z pochopitelných důvodů země bývalého Sovětského svazu, primárně pak zejména Bělorusko, Ukrajina a Moldávie, ale samozřejmě i Rusko jako takové i oblast Zakavkazska. Prioritou, ať již chceme nebo ne, je samozřejmě i celá oblast Blízkého východu.

V rámci všech našich teritoriálních priorit se (samozřejmě v různé míře) potýkáme s problematikou radikálního islamismu a z něho vycházejícího terorismu. Jedná se o ústřední téma euroamerického dialogu. Pečlivě vyhodnocujeme dění na Blízkém východě. Analyzujeme ale například i demografickou situace uvnitř Ruské federace, kde dnes žije přes 20 milionů muslimů z celkového počtu necelých 150 milionů obyvatel. Navíc počet občanů Ruské federace se každý rok nejméně o půl milionu snižuje a procentuální zastoupení tamních muslimů zároveň neustále stoupá. Zanedlouho tak bude v Rusku žít pětina obyvatel vyznávajících islám. To samo o sobě samozřejmě problémem není. Vzhledem k neklidné situaci přinejmenším v oblasti severního Kavkazu však další radikalizaci, byť jen malé části obyvatel, rozhodně nelze vyloučit.

Se znepokojením sledujeme i určité tendence vyskytující se uvnitř některých přistěhovaleckých komunit žijících v rámci zemí Evropské unie. Například ve švédském městě Malmö tvoří rodiny muslimských přistěhovalců více než polovinu obyvatel. A tendence posilování radikálního islámu uvnitř muslimských komunit jsou patrné po celém světě včetně západní Evropy, kde se to týká především druhé a třetí generace přistěhovalců. Znovu opakuji: islám jako takový problémem není, prosazování radikálních islamistických tendencí v mnoha světových regionech je však hrozbou pro vlastní muslimské země stejně jako pro země Západu, ale i například pro Rusko, Čínu nebo Indii. Nezapomínejme, že k vyvolání napětí a nestability a k provedení velmi efektivních teroristických útoků stačí mobilizace velmi malé skupiny přesvědčených fanatiků.

Evropa i po 11. září vnímala problematiku islámského terorismu jakožto fenomén výhradně zahraničněpolitický, který se nás bezprostředně netýká. To se samozřejmě s ohledem na útoky v Madridu, první sebevražedné atentátníky v Iráku, kteří se narodili na evropském území, nebo na útoky, které byly spáchány v Londýně, kdy se většina z pachatelů narodila přímo v Británii, změnilo. Po všech těchto událostech se z tématu stala v mnoha zemích problematika domácí.

Konkrétní přínos České republiky k potlačování terorismu je samozřejmě velmi složité zcela jasně změřit, vyčíslit. Kdybych měl však hodnotit, jestli je náš přínos pozitivní nebo laxní, pevně doufám a věřím v to, že je pozitivní a že se dá vysledovat zřetelná snaha o realistické popisování situace na Blízkém východě nebo na evropském kontinentě. V mnoha jiných evropských zemích totiž velmi často dochází k jakémusi lavírování a k přehnanému vyhýbání se problémům, k zavírání očí, k upadání do stavu plytké „politické korektnosti". My se naopak snažíme prosazovat jasný jazyk odsuzující terorismus. Snažíme se terorismus jasně pojmenovat - na půdě OSN, Evropské unie i v NATO, kde je snad možné i z dlouhodobého hlediska prostřednictvím definování konkrétních postojů a cílů a následně prostřednictvím konkrétních kroků dosáhnout reálných výsledků. Máme jistou výhodu v tom, že nejsme tolik nakaženi politicky korektním newspeakem, a to především díky tomu, že nejsme svazováni frustrací vlastních přistěhovaleckých komunit nebo pocitem viny z koloniální minulosti. V řadě evropských zemí je navíc zakořeněna jakási víra v zaručené poklidné bytí. Díky americkému jadernému deštníku v dobách studené války mnohdy chybí nutnost pokládat si základní existenční otázky.

Svůj konkrétní přístup k problematice potlačování terorismu se snažíme demonstrovat účastí ve vojenských operacích v Iráku a Afghánistánu. Otázkou je, jestli bychom nemohli dělat více a jestli na případné rozsáhlejší angažmá máme finanční prostředky, vůli a lidi. Asi platí, že vždy je možné dělat více. Na druhou stranu je vždy potřeba ptát se, jestli to, co děláme, je opravdu tím nejkvalitnějším a nejpodstatnějším, co dělat můžeme. A zde jsem přesvědčen, že nijak zvlášť nezaostáváme. V Iráku jsme utratili zhruba 3 miliardy korun, v Afghánistánu přes 2 miliardy, a to jak v rámci vojenských operací, tak v rámci nejrůznějších podpůrných programů zaměřených na obnovu země. V obou zemích se již vystřídaly tisíce vojáků, policistů, humanitárních pracovníků a expertů na obnovu zničených území. Tato čísla snad jasně hovoří v náš prospěch. V souvislosti s problematikou potlačování terorismu a radikalismu se koneckonců dá částečně hovořit i o našich misích na Balkáně.

Chtěl bych nyní upozornit na jeden příklad aktuální debaty, které se na evropské půdě účastníme. Česká republika byla jednou ze zemí, která se výrazně zasloužila o to, že je v Evropě Hamás nazýván teroristickou organizací. Jsme pevně přesvědčeni, že Hamás je teroristická organizace, a měla by tedy být na seznamu teroristických organizací. To, co se podařilo v případě Hamásu, se však nepodařilo v případě Hizballáhu, který na seznamu evropských teroristických organizací doposud nefiguruje. Pevně doufám, že se budeme dále zasazovat o to, aby se veškeré aktivní teroristické organizace na evropský seznam dostaly.

Stejně tak se snažíme prosazovat principiální postoje v případě financování současné palestinské vlády. My samozřejmě nezpochybňujeme nutnost a ochotu dále pokračovat v konkrétních humanitárních projektech, ale jsme zásadně proti tomu, aby Evropská komise financovala Hamás jako takový. To je v tuto chvíli oficiální pozice, ale zároveň to není nic, na čem by fungovala automatická a zcela jednoznačná shoda. A nesmírně složitá debata o tom, co financovat a jakým způsobem financovat, bude trvat ještě velmi dlouho. Výsledek bude velmi zajímavý právě s ohledem na fakt, že Evropa doposud při prosazování vlastních zájmů nikdy příliš nedokázala účinně využívat metody cukru a biče. To samozřejmě ochromuje naši akceschopnost a přispívá to k faktu, že nejsme na mnoha místech bráni příliš vážně.

Snažíme se zároveň vystupovat proti tvrzením, že Palestinci v podstatě nevolili Hamás, ale volili proti korupci. Že vlastně ani nevěděli, koho volí. Podobnou snahu o natírání reality na růžovo považujeme za velmi nebezpečnou. Netvrdím, že Palestinci volili Hamás, výlučně proto, že je bytostně přesvědčen o zničení Izraele - tak to samozřejmě nebylo. Současně bych ale volbu Palestinců zásadně nezpochybňoval. Jsou to dospělí lidé, kteří vědí, co chtějí. Hamás volili v celé šíři jeho programu, který na jedné straně kritizoval všudypřítomnou korupci, ale zároveň nikdy nezakrýval snahu o zničení Izraele a chuť k používání terorismu jako legitimního nástroje při dosažení svých cílů.

Snažíme se konzistentně vystupovat i proti podceňování doublespeaku Hamásu. Představitelé Hamásu a mnoha dalších teroristických organizací ve svých prohlášeních říkají úplně něco jiného v angličtině než za deset minut v arabštině. Na základě toho, že někdo někdy prohlásil, že je možné jednou alespoň dočasně uznat Izrael, se v Evropě objevila naivní tvrzení o tom, že se Hamás mění. To je velmi nebezpečné, protože deset minut předtím a deset minut poté bylo samozřejmě toto prohlášení určené zahraničnímu publiku na domácím fóru jednoznačně zpochybněno. A nezapomínejme, že Jásir Arafat dělal mnohdy v podstatě totéž.

V Evropě se dnes hlásá: Our aim is for Hamas not to fail, but to change. Nezpochybňuji, že našim cílem je to, aby se Hamás změnil. Co ale budeme dělat, když se tak nestane? Jsem přesvědčen, že naším jediným cílem v takovém případě musí být jeho neúspěch. Úspěšný, nezměněný Hamás rozhodně v našem zájmu není. Stejně tak jako není v zájmu Jordánska nebo Egypta. Ta věta by tedy měla správně znít: Our aim is for Hamas either to change or to fail.

Jsem hluboce přesvědčen, že vlna islamismu je nesmírně silná a do budoucna ještě dále poroste. Nechci tím navozovat katastrofický scénář zničení západní civilizace. Pouze se snažím upozornit na fakt, že nátisk islamismu a přesvědčení jeho jednotlivých představitelů je velmi vážným jevem, který nesmíme podceňovat. Jedná se o lidi, kteří věří v ústup, v úpadek západní civilizace. A v její následné zničení. Právě toto přesvědčení, jejich neoblomná víra a pevná vůle je stmelují a pohánějí kupředu. A dělají je velmi silnými. Opět to neříkám proto, že bychom byli odsouzeni k zániku a prohře v tomto střetu. Máme nicméně šanci uspět pouze v případě, že si uvědomíme, jak bude tento střet těžký. Budeme potřebovat vlastní silnou vůli abychom obstáli.

Jsem přesvědčen, že politika zadržování nás nemine a že se na ni musíme připravovat a o problémech hovořit otevřeně. Potřebujeme více lidí, kteří se budou do hloubky snažit pochopit to, co se děje nejen na Blízkém východě, ale celkově uvnitř všech muslimských komunit a islamistických buněk. A to nejen na Blízkém východě, ale i na celém evropském kontinentě. Bez toho, aniž bychom se tomuto závažnému tématu věnovali dlouhodobě, nemůžeme uspět. Jsem přesvědčen o tom, že i naši diplomacii čeká přehodnocení umístění našich ambasád a posílení lidí, kteří se dané problematice věnují. Po vzoru kroků, které činí například Spojené státy nebo Dánsko. Pokud opravdu myslíme boj s terorismem, radikálním islamismem či džihádismem vážně, budeme muset vyvinout velmi výrazné, dlouhodobé úsilí. Jsem však přesvědčen, že přínos České republiky při potlačování terorismu (islamistického nebo jakéhokoli jiného) je pozitivní.

Připravila Petra Kuchyňková.