Peníze, nebo dělové čluny?

Ekonomové rádi přehánějí svou důležitost, když tvrdí, že proces globalizace omezuje možnosti politického ovlivňování mezinárodních vztahů. Podpůrci tohoto názoru poukazují na to, že globalizace sice rozšířila soubor ekonomických nástrojů používaných k dosažení zahraničněpolitických cílů, leč stále připouštějí použití jiných nátlakových prostředků - zbraní nebo hrozby zbraněmi. V současném světě se dá napočítat zhruba stovka případů, kdy se mezinárodní organizace nebo jednotlivé velmoci snaží pomocí sankcí nebo blokád přimět jiné státy změnit svou politiku.

Nedávný summit NATO v Bukurešti byl vlastně klasickým vzorem energetické diplomacie. Evropa a zejména Německo navzdory výslovnému přání Washingtonu vetovaly okamžité přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Pozice jednotlivých táborů uvnitř NATO byla značně ovlivněna pohledy energetické bezpečnosti. Nezanedbatelný rozdíl mezi Amerikou a Evropou je v tom, že ta první prakticky nedováží ruské energetické nosiče, zatímco ta druhá je na Rusku energeticky závislá. Rusko dodává Německu zhruba polovinu spotřebovávaného objemu plynu, na sto procent zajišťuje plynem Slovensko, Finsko, Řecko a Bulharsko. Plyn je pro Rusko nástrojem zahraniční politiky, možná jedním z mála, které mu zbyly. Také Ukrajina je závislá nejen na ruských dodávkách, ale také na jejich zvýhodněné ceně. Na východní hranici Ukrajiny se jeden tisíc kubických metrů plynu prodává za 179,50 dolaru, zatímco jeho cena na západních hranicích se blíží 400 dolarů.

V okamžiku vstupu Ukrajiny do NATO tyto ojedinělé dotace důležité pro národní hospodářství nepochybně skončí. Ukrajina bude nucena žádat po Rusku větší poplatky za tranzit, bez průběžných konfliktů a občasného přerušování dodávek to asi nepůjde. Mnozí v Evropě jsou přesvědčeni, že čistě symbolické zvýšené vojenské bezpečnosti je příliš vysokou cenou za podkopání bezpečnosti energetické. Zkušenost však ukazuje, že krátkodobé energetické sankce v dlouhodobějším horizontu stimulují diverzifikaci dodavatelských zdrojů.

Již dnes je Rusko sice nejdůležitějším, ale zdaleka ne jediným dodavatelem do Evropy. 40 % evropské spotřeby energie připadá na ropu (podíl Ruska - 16 %), 24 % na zemní plyn (podíl Ruska - 20 %), 18 % na uhlí, 12 % na jadernou energetiku a zbylých 6 % na obnovitelné zdroje včetně vodních elektráren. Celkem kolem 60 % energetických surovin získává Evropa z diverzifikovaných zdrojů (22 dodavatelských zemí), zbylých 40 % (ropa, plyn) přichází z Ruska a ze zemí Blízkého východu. Přímo na Rusko připadá tedy 12 % energetické spotřeby Evropy.

Není to zanedbatelná závislost, ale rozhodně není absolutní. Pokud by Evropa nečinila vůbec nic pro další diverzifikaci zdrojů, do roku 2030 její závislost na Rusku může stoupnout na 15-20 %, hlavně kvůli plynu. Chce-li být Evropa energeticky bezpečná, měla by investovat do atomové energetiky, těžby uhlí a obnovitelných zdrojů. Rusko ze své strany bude určitě usilovat o diferenciaci poptávky po svých přírodních zdrojích. Už teď se snaží vypěstovat čínskou závislost na svém plynu. Ve výsledku bude logika trhu více a více ztěžovat použití klasických ekonomických zbraní, jako jsou sankce a jiné nátlakové prostředky. Zdá se tedy, že v dlouhodobém horizontu mají opět pravdu ekonomové.