Pečinka cestou na Hrad zabloudil v supermarketu

Bohumil Pečinka: Cesta na Hrad. Ze zákulisí volebních kampaní. Formát, Praha 2003, 185 stran, náklad a cena neuvedeny.

Knižní politická publicistika má v Čechách převážně jednu nenápaditou podobu - autor takové knížky zpravidla svými komentáři a názory pilně plní stránky tisku a když takto nastřádá určitý objem, dojde k přesvědčení, že nastal čas žní, a nechá své po novinách rozházené klásky svázat do pomyslného snopu. Většinou sice sváže jenom prázdnou slámu nebo slije kyselé nálevy, nicméně i kdyby se v jeho kytici objevil sem tam zralý klas, pořád by ještě nebylo jisté, zda jde skutečně o knihu či alespoň o knížku. Knihu totiž nedefinuje jen samotná forma či formát, nestačí odnést nějaké ty popsané listy do nakladatelství, vymyslet rádobyvzletný název, na přebal umístit foto a curriculum vitae, vše rozmnožit v patřičném nákladu a hle, další spisovatel je na světě. Nevadí, že podobně zhotoveným sborníkům nepůjde za pár let ani rámcově porozumět, neboť čas oponou trhne, kontext doby vyprchá a zbude jen jakési mínění kohosi o čemsi, co si dokázal zapamatovat snad jenom Miloš Zeman, pověstný svou sloní pamětí.

Bohumil Pečinka naštěstí nespadá do této kategorie. Od výše popsaného negativního příkladu ho odlišují minimálně dvě podstatné skutečnosti. Za prvé je zkušeným svědkem a komentátorem politického dění už od po­čátku devadesátých let, za druhé nevydal sborníkový slepenec, ale souvislý, byť ze dvou rozdílných polovin sestávající text. Čtivosti napomáhá i zvolené téma: české volební kampaně v parlamentních a senátních volbách v první části knihy, prezidentská kampaň a zákulisí zvolení Václava Klause prezidentem v části druhé.

Není žádným tajemstvím, že prostý chronologický popis dějů a událostí je tím nejspolehlivějším způsobem, jak čtenáře uspat. Proto je vždy lepší, když se zvolí nějaké přitažlivé téma, skrze nějž lze demonstrovat i věci obecnější či důležitější povahy. Pečinka se sice zaměřuje na volební kampaně, ale vlastně tak před čtenářem předestírá - v hutné a místy i barvité zkratce - celý polistopadový politický vývoj. A právě to je na Pečinkově knize tím nejcennějším - je čtivým průvodcem po české polistopadové politice, kde navíc autor uvádí nejen základní, ale často i neznámá a zajímavá fakta. Například, že jedním z hlavních strůjců volebního triumfu Občanského fóra v roce 1990 byl Vladimír Železný, který kampaň OF postavil na stejných zásadách jako později úspěch TV Nova.

Četba knihy vyvolává podobný efekt, jako by člověku přelétl před očima celovečerní sestřih toho hlavního, co se při českých parlamentních volbách událo. Navíc Pečinka nezůstává u popisu, ale vysvětluje, interpretuje, a to často dosti odlišně, než je obvyklé u součas­ného hlavního mediálního komentátorského proudu. Nutno vyzdvihnout hlavně jeho věcnost a střízlivost, díky nimž stojí v opozici vůči hysterickým moralizátorským výlevům a jednoduchým „pravdám", jichž jsou české noviny plné.

Přesto však i on zůstal někde na půli cesty mezi pouhým sborníkem a skutečnou knihou. Jednak podává v jednom balení dvě dosti odlišné věci, jejichž spojení skrze téma volebních kampaní je současně volné i násilné. Kniha nese - velký - název Cesta na Hrad s - malým - podtitulem Ze zákulisí volebních kampaní. Z přebalu se pak na čtenáře směje rozzářený čerstvě zvolený prezident Klaus. Vzniká tak falešný protože marketinkový dojem, že jde o publicistické zpracování zvolení Václava Klause prezidentem. Což však není pravda ani z poloviny, neboť prvních 125 stran je věnováno kampaním v parlamentních volbách. Prezidentskou volbu zachycuje zbylých 55 stran, a navíc, vzhledem k tomu, že šlo o volby nepřímé, má v jejich případě slovo „kampaň" dosti odlišný obsah.

Legitimní by bylo buď téma kampaní při parlamentních volbách rozpracovat šířeji, anebo napsat knihu pouze o prezidentských „kampaních". Ve druhém případě se nabízí rovněž minimálně dvojí přístup. Buď napsat o českých či československých prezidentských volbách (v nikoliv nezajímavé linii Masaryk - Beneš - Gottwald - Svoboda - Havel vzor 89 - Klaus), anebo o způsobech nepřímých voleb prezidentů všude ve světě.

A pokud by se autor zaměřil pouze na takříkajíc masová politická tažení, nemusel by svých fotografiemi bohatě ilustrovaných 125 stran ani kdovíjak uměle nafukovat. Stačilo by totiž, kdyby - a to daleko organičtěji - připojil tři jiné, sice nevolební, nicméně pro vývoj české politiky neméně významné kampaně, v nichž se různé mediální i marketinkové finty, jimž Pečinka v závěru své knihy věnoval dokonce malý slovníček, projevovaly v míře přímo vrchovaté. Dokonce snad více než v kampaních před běžnými parlamentními volbami. Mám na mysli mediální i sociálně-psychologické projevy a dopady tzv. sarajevského atentátu, dění kolem výzvy Děkujeme, odejděte! a konečně i celou tzv. televizní krizi, v níž o televizi šlo paradoxně až tak v páté řadě.

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout alespoň jednu reportáž - buď z Novy, nebo z nezávislé veřejnoprávní ČT, to je skoro jedno -, která se mi v době Sarajeva vryla do paměti. Byla o údajné nadaci Václava Klause a představovala přímo čítankovou ukázku těch nejlepších tradic goebbelsovštiny v českých luzích a hájích, či spíše české mediální lůzy, jež si nárokuje svobodu slova, aniž by byla schopna profesionálně dostát nárokům, které svoboda slova na člověka-novináře klade. Kdosi v pozadí tehdy použil prostou, odporně jednoduchou fintu: obrázky nebohých dětí na onkologickém oddělení doprovázel komentář o tom, že Václav Klaus založil nadaci s cílem takovým dětem pomoci, avšak nadace nikdy nezačala fungovat. To se stane, zaneprázdněný politik založí nadaci a nic z toho není, jde o mrtvě narozené dítě. Spojením dvou nezávislých, jednotlivě nezpochybnitelných faktů, obrazového, že mezi námi žijí děti, které mají rakovinu, a slovního, že Václav Klaus založil nadaci, jež zůstala na papíře, však vznikla dialektická syntéza v podobě jedovaté sliny, která trpícím pochopitelně nepomohla ani náhodou. Měla jiný cíl: dorazit raněného býka, jenž zatím v sarajevské aréně ztratil přece jen příliš málo krve na to, aby už mohly začít vylétávat zátky od šampaňského.

Zákulisí těchto kampaní nám však Pečinka zůstal dlužen, byť o nich určitě ledacos ví. Škoda. I obraz české politiky, o který mělo v takové knize jít především, by pak byl mnohem plastičtější.

V úvodu Pečinka čtenáře upozorňuje, že se bude institucionální a obsahové stránce politiky věnovat jen okrajově, a soustředí se pouze na stránku politického soutěžení. Nicméně normativním vodítkem mu jsou pouze sem tam citovaná moudra mágů amerických kampaní typu „musíte prodat příběh" či „na závěr kampaně musí vždy bouchnout nějaká ta atomovka". Postupné a plíživé prorůstání politiky a marketinku, kdy za chvíli budou volební kampaně probíhat v rámci běžných reklamních bloků, ve stylu „když máme my političky dny, které zrovna nemilujeme", aniž by si tak voleb někdo zodpovědně všiml, Pečinku zdá se příliš nezneklidňuje. Globální civilizační fenomén, kdy forma snadno vítězí nad obsahem, neboť ten se sám odevzdaně vytrácí, autor Cesty na Hrad sice zaznamenává, ale nereflektuje, nehodnotí. Přitom i ze stránek jeho knihy zřetelně vystupuje významný kvalitativní rozdíl mezi českou politikou před deseti lety a nyní: střet idejí čím dál tím více nahrazuje pouhá marketinková technologie moci. Což ostatně platí i pro Klausovu prezidentskou volbu, jež je výsledkem vpravdě renesančních mocenských technik či svárů a Klausovy image.

A právě i Václav Klaus výše uvedený posun (sešup) zosobňuje. V recenzi na knihu Ivana Langera Průvodce muže těhotenstvím nedávno Josef Chuchma v MF Dnes napsal, že v polistopadové politické garnituře „převládali muži dospívající v padesátých a v šedesátých letech, šlo tedy o generaci spojenou se slovem, s potřebou produkovat myšlenky a koncepce. V tom nebylo valných rozdílů mezi Václavem Havlem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem či Jiřím Dienstbierem. ... Souběžně s ‚otci zakladateli' se do polistopadové politiky dostali mladí mužové a ženy, kteří mezitím zestárli do věku střední generace, do životní fáze, jež by měla být i myšlenkově nejproduktivnější. Stanislav Gross, Petra Buzková, Vlastimil Tlustý, Ivan Langer, abychom jmenovali alespoň některé z nich, se však ukázali dobrými technology moci, kteří necítí potřebu prezentovat se koncepcemi politiky a společnosti." A když už někdo z nich něco vydá, pak je to - jako v případě Ivana Langera - nevkusná brožura s „příběhem" jeho vlastní spermie.

Proč to na tomto místě zmiňuji? Proto, že české kampaně uvedené rozředění, rozklad a zbulvárnění jako by kopírovaly či přímo demonstrovaly. A i z toho důvodu, že posarajevský Václav Klaus je do jisté míry člověkem oné nové generace, politikem, který již poté nebyl schopen české společnosti předložit nějakou novou srozumitelnou koncepci. Proto prohrával, navzdory čím dál větším nánosům marketinkového, ne-li dokonce bulvárního make--upu. Ten mu dodával přítel Hájek, novinář a snad i tak trochu spisovatel, podle Pečinky však „nenapodobitelně kreativní muž s démonickou tváří" pohybující se na „úzké hranici mezi genialitou a šílenstvím". Obávám se, že pan Hájek nedorostl takových met. Ale Hájek nebyl sám, radili i jiní, i přítel Ladislav Jakl a další. Avšak odpovědnost padá na samotného Klause, ten si je vybral, ten se jimi obklopil, ten jim naslouchal. On ze sebe nechal vyrobit marketinkové zboží, neomylného sportovně založeného Pana Profesora, shlížejícího na Prahu z obřího billboardu na Letné, profesora, který však dokáže přinejlepším už jen opa­kovat své starší, ještě úplně nezapomenuté myšlenky. A Pečinka? Ten místo toho, aby se zděsil, tak jen pilně zapisuje... Ano, Klausovo vystupování v kampani 2002, zejména jeho TV diskuse se Špidlou, podrobil tvrdé kritice, avšak mně zde teď kráčí o démona marketinkovosti a reklamní prostřednosti jako takového. Ten si v Čechách začíná vanout, kam chce, a nikomu to ani moc nevadí. V tom podle mne spočívá problém, který Bohumil Pečinka ponechal takřka bez kritického povšimnutí.

Nenavozeno zůstalo i téma „národních" zájmů, v praxi teatrální a hysterický boj s neobyčejně zveličenou sudetskou hrozbou, snad největší programový omyl a propadák ODS v jejích krátkých dějinách, jehož obsahu snad nakonec ve své hlouposti sama uvěřila. Pokud však něčemu pomohl, tak Klausově mesalianci s komunisty, a tedy jeho cestě na Hrad, což však Pečinka ve své knize spíše cudně tají.

Sečteno a podtrženo, Bohumil Pečinka se dokáže vyvarovat moralizátorské zběsilosti některých, avšak sám pak zase přijímá některé jiné věci jako až příliš dané a samozřejmé. I v tom druhém případě lze ale konstatovat, že jeho kniha poskytuje zajímavý empiricky podaný přehled pro ty, jimž se přece jen jisté skutečnosti jako samozřejmé nejeví.

Autor působí na Institutu politologických studií FSV UK Praha.