Papež z Galileje
Papež z Galileje
Na začátku dubna 2005, kdy se uzavřel více jak šestadvacet let dlouhý pontifikát římského biskupa (přinejmenším třetí nejdelší v dějinách), je svět zcela jiný, než když Jan Pavel II. poprvé udělil "městu a světu" své apoštolské požehnání. V roce 1978 vládl Sovětskému svazu Leonid Iljič Brežněv, Spojené státy čekala Reaganova konzervativní revoluce, ve Velké Británii se Margaret Thatcherová teprve chystala porazit labouristického premiéra Jamese Callaghana a reformovat celou zemi, Německo se svůj sen o sjednocení téměř ani neodvažovalo snít, ve Francii si svůj předvolební prezidentský program rozsáhlého znárodnění chystal Francois Mitterand. Ajatolláh Chomejní pobýval ještě ve svém pařížském exilu, značnou část Střední a Jižní Ameriky ovládaly vojenské autoritativní režimy a diktátoři Pinochet, Duvalier a další. Proces odzbrojování obou znepřátelených bloků stagnoval, vojenská a politická síla Sovětského svazu stále působila velkolepě. Reaganův projekt hvězdných válek, který ukázal, že rudý císař je nahý, ještě nebyl na světě, a tudíž málokoho napadlo, že by za několik let byl generální tajemník sovětské komunistické strany nucen spustit proces perestrojky a glasnosti, jež byly zřejmě posledními kapkami, které protrhly hráz.
Po šestadvaceti letech je všechno jinak. S trochou smutné ironie lze říci, že téměř jediné, co se nezměnilo, je personální obsazení prezidentského paláce v Havaně. Právě proto, že se jednalo o tak mimořádně dlouhý pontifikát, se často zapomíná na to, co se událo v jeho počátcích, ba dokonce i papežovy činy z počátku devadesátých let nám mnohdy připadají jako již neskutečné. Připomeňme si alespoň určitý výsek "polského pontifikátu", výsek vztažený k politice a politickému myšlení. Stranou ponechme komentář k dění vnitrocírkevnímu, pastoračnímu či věroučnému.
Nebojte se!
"Nebojte se!" byla první slova, jež pronesl z balkónu svatopetrské baziliky nově zvolený papež Karol Wojtyla - Jan Pavel II. shromážděným zástupům. Jestliže význam těchto slov nedošel okamžitě běžným věřícím, zcela jistě vyvolal paniku v sovětském politbyru. Dobová anekdota dávala k lepšímu, že právě 16. října 1978 - v den zvolení krakovského arcibiskupa papežem - byl celý Kreml zasažen střevními problémy (samozřejmě se to říkalo drsnějším způsobem). Dnes již jen stěží ověříme pravdivost tohoto vyprávění, které dodávalo sílu těm porobeným, kteří toužili zvednout hlavu a v Petrově nástupci z rudého Východu viděli první Boží příslib, že jejich egyptské zajetí jednoho dne skončí. Každopádně to však byl pro komunistické vládce důvod k znepokojení.
Jen necelý rok dělí od sebe dva pohřby, na nichž zazněla slova o přínosu obou zemřelých k porážce komunismu. Zatímco u Ronalda Reagana lze jeho "zásluhy" doložit vcelku nezpochybnitelnými důkazy, u Karola Wojtyly to mají historici složitější. Nelze jednoduše vytáhnout z archivů dokumenty (alespoň ne prozatím), jež by doložily přímé vatikánské aktivity podkopávající komunistické režimy. Jeho působení se neodehrávalo výhradně v rovině mocenských rošád a vyjednávání, ale především v rovině silného hlasu-apelu rozléhajícího se celou střední a východní Evropou, odsuzujícího "hanbu našeho věku", jak byly v jednom vatikánském dokumentu nazvány režimy držící celé národy v porobě. První zemí, v níž byl alespoň na týden komunismus poražen, bylo Polsko v červnu 1979. Jak jinak nazvat situaci, kdy náměstí polských měst zcela zaplněná miliony věřících provolávala slávu papeži ze své krve, kdy tento papež vyzýval své krajany k životu v pravdě, kdy se představitelé místního komunistického režimu, chtě nechtě, museli těchto shromáždění účastnit a kdy jeden ze všudypřítomných sloganů komunistické strany "Strana je pro lidi" byl doplněn tajně připevněným dodatkem: "...ale lidé jsou pro papeže"? Jeho hlavní přínos spočíval v tom, že polská společnost díky němu pochopila, že ona sama představuje velkou sílu. Strana musela pochopit, že tím, že Wojtylovi neumožnila přijet do Polska o měsíc dříve oslavit devítisté výročí umučení hlavního polského národního světce, sv. Stanislava, nic nezískala. Rozsah problémů, do nichž se východní blok řítil, musel dojít už i těm několika moskevským, varšavským či pražským aparátčíkům, jimž to snad nedošlo v říjnu 1978. Plody června 1979, kdy papež veřejně o politice neřekl ani slovo, přišly vzápětí. V roce 1980 vzniká Solidarita, jejíž hlavní záštitou nebyl elektrikář z gdaňských loděnic, ale "rybář lidí" z Vatikánu. Solidarita, která se na dalších devět let stává nástrojem zničení středo- a východoevropského komunismu.
Pro představení Wojtylova vlivu při demontáži komunismu není zapotřebí spekulovat o (v této chvíli nedoloženém) napojení atentátníka ze svatopetrského náměstí z května 1981 Aliho Agcy na sovětské, bulharské či východoněmecké tajné služby. Úloha Jana Pavla II. ve vztahu k občanům zemí východního bloku, kteří nesympatizovali s bezbožeckým komunismem, byla především ve zvyšování jejich sebevědomí. Kdo chtěl, tak - byť "v tichu své komůrky" s uchem na rádiu vysílajícím zprávy vatikánského rozhlasu - pochopil, že ve Vatikánu má zastání. Kdo chtěl, postřehl zásadní změnu vatikánské Ostpolitik, kdy Vatikán pevně držel své pozice. A třebaže v českých zemích veřejně v jednu chvíli působil již pouze jediný biskup (jemuž navíc bylo téměř devadesát let), nepodvolil se návrhům komunistické vlády na obsazení uprázdněných biskupských stolců kněžími zlomenými kolaborací.
Historie nezná "kdyby", ale snad se příliš nezmýlíme, řekneme-li, že kdyby byl Karol Wojtyla v čele církve o několik let dříve, nebyl by uherský primas kardinál Mindszenty dožíval ve Vídni v trapném ponížení, kdy mu pouhý rok před smrtí (v roce 1974) architekt Ostpolitik Pavel VI. odňal titul primase uherského a zbavil jej úřadu arcibiskupa ostřihomského. Díky svým zkušenostem s komunistickým režimem Jan Pavel II. věděl, že se s tímto zřízením nedá vyjednávat jako rovný s rovným, že mu nelze ustupovat. Dobře věděl, že toto společenské zřízení je mistrem kliček a kamufláží, dobře věděl, že víru lze potlačovat i zdánlivě nevinnými a neviditelnými byrokratickými překážkami. V jeho osobě získaly komunistické režimy protivníka, s nímž se již nedokázaly měřit. Protivníka jasnozřivého, který na rozdíl od naprosté většiny politiků "svobodného světa" postřehl opotřebovanost, vyhaslost komunistických režimů. Wojtyla se nebál dekretem Quidam episcopi v roce 1982 zakázat mj. i československé kněžské kolaborantské sdružení Pacem in Terris, jejž také na tuto výzvu značná část jeho členů opustila (ne všichni však tehdy k hanbě své i celé církve uposlechli svého hlavního představeného).
Českoslovenští komunisté z něj měli takový strach, že jej odmítli pustit na cyrilometodějské oslavy na Velehradě v roce 1985. Nabízí se zde srovnání s jeho účastí na pohřbu jeho přítele, litoměřického biskupa Štěpána kardinála Trochty v roce 1974, na nějž sice mohl tehdy ještě jako krakovský arcibiskup přijet, ale nemohl koncelebrovat bohoslužbu a nemohl ani promluvit. Jeho osobu nicméně dobře charakterizuje skutečnost, že přes všechny zákazy se nakonec postavil nad Trochtův hrob a krátce veřejně promluvil o jeho mučednictví. Při znalosti průběhu velehradské pouti (jež byla pro komunistickou moc jen stěží stravitelná) těžko odhadovat, co by se dělo, kdyby papež skutečně přijel.
"Rok zázraků" 1989 se pak stává snad největší satisfakcí Jana Pavla II., výrazným předělem v jeho dlouhém pontifikátu. Symbolicky byl završen 1. prosince 1989, kdy papež ve Vatikánu oficiálně přijímá generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova. Vůdce světové atomové supervelmoci přijíždí za morální autoritou, o níž Stalin pohrdavě zjišťoval, kolik má divizí.
Diplomatická činnost
V rámci politické činnosti má své místo i diplomatický rozměr působení Svatého stolce a jeho hlavy. Svatý stolec se např. pokoušel o urovnání jugoslávské krize v jejím samotném počátku, kupř. listem jugoslávskému prezidentovi a současně prezidentům Chorvatska a Slovinska, jež právě vyhlásily nezávislost. Po neúspěchu byl učiněn pokus zastavit občanskou válku mezinárodním uznáním Chorvatska a Slovinska - Svatý stolec byl první, kdo toto uznání veřejně vyhlásil.
Stejným způsobem je nutno rozumět papežovým výzvám v počátcích a průběhu kosovského konfliktu - je potřeba v nich číst snahu zastavit utrpení civilního obyvatelstva, byť někdy tyto snahy mohly vyznívat naivně, jako kupř. v případě Iráku. Papež byl znám - a mnohými, i českými krajně levicovými kruhy uznáván - jako zásadní odpůrce vojenských konfliktů vedených Spojenými státy či NATO na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Nicméně je zapotřebí říct, že se nejednalo o politiku appeasementu. Neustupoval diktátorům, snažil se je tlačit k tomu, aby dodržovali požadavky mezinárodního společenství. Lze vyčítat osmdesátiletému muži, že věřil v sílu mandátu Spojených národů? Ten, který prožil hrůzy druhé světové války a který na přelomu čtyřicátých a padesátých let vnímal hrozbu dalšího celosvětového konfliktu, byl jednoznačným zastáncem míru. Jeho apely na zrušení ekonomických sankcí jak např. vůči Kubě, tak vůči Iráku, je nutno chápat nikoli jako podporu socialistických revolucionářů, ale jako realistické zhodnocení situace, kdy tyto sankce neměly přes délku svého trvání nejmenší vliv na změnu těchto nedemokratických režimů, ale přinášely pouze utrpení obyčejným lidem - a bylo zcela jedno, že se jednalo zrovna třeba o muslimy.
V průběhu let 1978-2005 došlo k výraznému zvýšení počtu diplomatických misí akreditovaných u Svatého stolce. A nešlo o bezvýznamné státy. V roce 1993 došlo k navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Svatým stolcem, v roce 1984 změnily Spojené státy instituci osobního velvyslance svého prezidenta u papeže v normální velvyslanectví, své mise akreditovalo Jordánsko, Jihoafrická republika, antiklerikální Mexiko, donedávna oficiálně ateistická Albánie, stejně jako všechny země východního bloku. Nejzajímavější z nich je případ Litvy, která mohla vzápětí po svém osamostatnění v roce 1991 aktivovat své velvyslanectví u Svatého stolce, neboť to nebylo nikdy zrušeno, byť už dávno nemělo svého tituláře. Bylo zřejmě jedinou státní institucí této pobaltské republiky, která trvala v čase půlstoletí mezi okupací v roce 1940 a opětovným nabytím nezávislosti. Pokračovat by se dalo výčtem smluv uzavřených s jednotlivými státy apod. Každopádně obraz náměstí svatého Petra 8. dubna 2005, kdy se u papežovy rakve sešlo 169 zahraničních delegací (což doložilo, že v současné době udržuje Svatý stolec diplomatické styky se 178 státy a mezinárodními organizacemi), nebyl ještě při předchozím papežském pohřbu myslitelný.
Významný politický aspekt měla i část papežových zahraničních cest. Ať již to byla zmíněná legendární návštěva Polska v roce 1979, návštěva komunistické Kuby v roce 1998, pouť do Svaté země v roce 2000, do Sýrie v roce 2001 či návštěva Československa v roce 1990, kdy slovy Václava Havla do "země zdevastované ideologií nenávisti přijel posel lásky; do země zdevastované ignorantskou vládou přijel živý symbol kultury", kromě misijního aspektu měla každá z těchto návštěv více či méně výrazný rozměr politický.
Jan Pavel II. byl mužem, který chápal sílu a význam morálně-politických symbolů, jichž také patřičně využíval. Ať to byla návštěva synagógy v Římě (1986) či mešity v syrském Damašku (2001), do nichž vstoupil jako první římský biskup, uctění památky obětí holokaustu v památníku Jad Vašem, pokorné objetí kříže při velkém vyznání hříchů v jubilejním roce či odstranění tiáry z papežského znaku. Jeden důležitý však schází - papež na Rudém náměstí. To by bylo skutečně symbolické završení sedmdesátiletého souboje rudého a žlutobílého praporu. Bylo by to také gesto posilující Wojtylovo chápaní západní a východní spirituality jako dvou plic nezbytných pro správné dýchání celé křesťanské civilizace. Tato touha zůstala nenaplněna. Byl by to snad i silnější symbol, než rovněž nikdy neuskutečněná návštěva Mekky.
Katolické omilostnění kapitalismu
Jedním z velkých přínosů Jana Pavla II. - byť se dnes již na tento rozměr jeho pontifikátu pozapomíná - bylo jeho přitakání kapitalistickému způsobu organizace ekonomiky. Skutečnost, že katolická církev není chápána jako nepřítel kapitalismu, je dnes natolik samozřejmá, že mnohým vůbec nepřipadne, že tomu ještě před dvaceti, třiceti lety bylo jinak. K připomenutí diskuse o charakteru sociálního učení církve před zhruba deseti lety stačí prolistovat první čtyři ročníky Revue Proglas. Je velkou zásluhou filozofa Karola Wojtyly, jemuž byl za jeho dílo ještě jako krakovskému arcibiskupovi udělen čestný doktorát Harvardské univerzity, že dnes už není otázka levicovosti katolického učení palčivá. Katolík - ekonomický liberál se tak již nemusí ve svém svědomí vyrovnávat s korporatistickými představami encykliky Quadragessimo anno Pia XI. z roku 1931, jimiž by se - jakožto oficiálním učením své církve - chtěl řídit, ale zároveň by však věděl, že toto učení není správné a reálné.
Předstupněm slavné encykliky Centesimus annus byla nejprve encyklika Laborem exercens z roku 1981. Za povšimnutí v ní stojí především spiritualita práce, která zřejmě definitivně překonává pohled na práci jako trest za prvotní hřích a povyšuje ji na způsoby participace na Božím aktu tvoření. V encyklice z roku 1981 pak papež vyzval k respektování důstojnosti pracujícího člověka a jeho práv. Z jejího jazyka je patrná Wojtylova dělnická zkušenost. V roce 1987 následovala encyklika Sollicitudo rei socialis, jež je mj. zajímavá výzvou, aby kněží v nutných případech prodávali církevní poklady ve prospěch chudých.
Ve Wojtylově myšlení dokumentovaném jeho sociálními encyklikami je patrný vývoj, který vyvrcholil v encyklice Centesimus annus vydané v květnu 1991 ke stému výročí první sociální encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. Jak poznamenává americký konzervativní filozof Michael Novak, jestliže Jan Pavel nezvolal třikrát sláva demokracii a kapitalismu, učinil tak alespoň jednou. Což je od církve, která se ve své historii vyrovnávala s celou řadou politických a ekonomických soustav, prý až až. Mimochodem právě Michael Novak bývá označován za přinejmenším inspirátora tohoto "kapitalistického obratu" katolické církve. V roce 1984 byl jeho Duch demokratického kapitalismu přeložen a ilegálně vydán v komunistickém Polsku. Když se vydavatelé Novaka ptali, jaký honorář požaduje, jeho odpověď byla prostá: jeden výtisk pro sebe a další výtisk polskému papeži.
Jan Pavel II. se v této encyklice posunul nad pojetí podnikavosti jako povolání, ctnosti a práva k různým druhům institucí nezbytných pro její rozkvět. Po tomto kroku postoupil k teorii obchodního podniku a pak ke kritice pečovatelského státu. Papež zdůraznil, jak vznešené je a kolik komplexního nadání je třeba k dosažení vhledu do ekonomických potřeb lidstva, k organizaci dostupných zdrojů, k objevování nových zdrojů a metod a k vedení spolupracujících, dobrovolných společenství tak, aby dosáhla skutečných výsledků. Ale jak může tak dlouhý a složitý sled akcí probíhat systematicky, spořádaně a rutinně? Papež říká, že aby tomu tak mohlo být, potřebuje společnost systém volného výběru - trh, obecně rozšířenou schopnost soutěže, majetek k osobní dispozici tvůrce, dobře řízenou právní společnost s dobrou vládou a odpovídající nezávislost na státu.
V proslulém dvaačtyřicátém článku encykliky definuje kapitalismus, který církev akceptuje. Označuje jej za "hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství". Zároveň však také vymezuje chápání kapitalismu, jež církev odmítá - jde o "systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm". Jinými slovy, ekonomická svoboda musí být vyvážena jednak právní, ústavní demokracií, chránící práva jednotlivce, jednak souborem morálně-kulturních ustanovení, který ztělesňuje náboženskou a filosofickou tradici hodnot. Do té doby stěží představitelným posunem bylo konstatování, že církev nepředkládá žádné vlastní modely organizace hospodářství.
Papež označil sociální stát za zasahující a olupující společnost o její odpovědnost. Tento systém podle něj "způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů". Plány boje s chudobou v rámci sociálního státu jsou často kontraproduktivní a vyvolávají horší problémy než ty, u kterých se začínalo. Tato slova nevyslovil český pravicový aktivista v roce 2004, ale papež více jak deset let předtím.
Encyklika reaguje i na proměnu struktury hospodářství. Zatímco dříve byla jedinečnou formou kapitálu půda a později celkový souhrn výrobních prostředků, "dnes je stále více rozhodujícím faktorem člověk, neboli jeho schopnost myšlení, která se projevuje ve formě vědeckého poznání, jeho schopnost organizovat práci v solidaritě a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí".
Encyklika nabádala, aby se země Třetího světa řídily ekonomickým modelem uznávajícím "základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky", který považuje ze vhodnější nazývat podnikatelskou, tržní nebo prostě svobodnou ekonomikou. Při svých cestách do států Latinské Ameriky papež ostře vystupoval proti teologii osvobození, pokusu o sloučení marxismu s křesťanstvím. Právě Centesimus annus měl být hrází proti levicovým interpretacím katolických názorů na uspořádání lidského života.
Jan Pavel II. byl vnímán - a jistě oprávněně - jako zásadní obhájce přirozených lidských práv. K nim ovšem nepočítal ona preisnerovská tři práva postmoderní společnosti - právo na vraždění nenarozeňátek, právo na dobíjení nemocných a právo na sexuální zvrácenost. Proti nim naopak stejně zásadově vystupoval. V logice svého chápání lidských práv (spojených s povinnostmi) veřejně v roce 1984 odsoudil jihoafrický apartheid, vyzýval k respektování svobody svědomí a vyznání a k odstranění absolutní chudoby omezující lidské životy tak, že se nacházejí pod úrovní jakékoli definice lidské slušnosti. V průběhu celého pontifikátu, zvláště v posledních letech, vystupoval s projevy žádajícími solidaritu bohaté části světa s chudými a trpícími.
Několikrát také svým hlasem podpořil současný proces evropské integrace, jemuž se snažil vtisknout spirituální základ. Dokladem této snahy může být vyhlášení několika spolupatronů Evropy: vedle sv. Benedikta k této důstojnosti povýšil sv. Cyrila a Metoděje, sv. Kateřinu Sienskou, sv. Brigitu Švédskou a Edithu Steinovou (sv. Terezii Benediktu od Kříže). Při jeho posledních návštěvách Polska se vždy s napětím očekávalo, zda a jak silně podpoří úsilí své země o přistoupení k EU. Tuto snahu nikdy nezpochybnil. Neúspěšná byla jeho podpora hlasů požadujících zařazení odkazu na Boží autoritu do preambule evropské ústavy.
Galilea východní
Jedním z vrcholů celého více než čtvrtstoletí se stal jeden březnový den milostivého léta 2000. Tehdy katolická církev vykonala ve svém centru zvláštní liturgický obřad, který vešel do dějin pod názvem Mea culpa (Má vina). Při tomto obřadu, jemuž nebyly vlivné církevní kruhy příliš nakloněny a který papež prosadil proti vůli mnoha, prosila církev svého Pána (a zprostředkovaně celé lidstvo) o odpuštění hříchů, jichž se dopustila, zvláště ve druhém tisíciletí své pozemské existence. Církev se ústy papeže a sedmi kardinálů vyznala z hříchů spáchaných ve službě pravdě; z hříchů souvisejících s rozkolem církve; z hříchů proti lidu Izraele; z hříchů proti právům národů a úctě ke kulturám a jiným náboženstvím; z hříchů proti důstojnosti žen a z hříchů ve vztahu k důstojnosti každé lidské osoby. Tento obřad byl v celých dějinách církve zcela jedinečný, nevídaný, obřad, který si předchozí generace katolických křesťanů zcela určitě neuměly představit. Toto gesto bylo nicméně předznamenáno již v roce 1992 papežovou revizí Galileova procesu a jeho rehabilitací a v roce 1999 vyslovením lítosti nad upálením Jana Husa a jeho zařazením mezi církevní reformátory.
Jistě, i Karol Wojtyla byl člověk s chybami. Výtky, které jsou k němu směrovány, se týkají vesměs jeho postojů k otázkám morálky, sexuality či některých aspektů církevního zákonodárství. Málokdo znalý ale zpochybňuje jeho činnost "politickou" a jeho přínos katolickému sociálnímu učení. V tomto relativistickém, postmoderním věku se stal všeobecně respektovanou morální autoritou. Jan Pavel II. byl papež, který se nebál a který k odvaze vyzýval i ostatní. Příští pontifikát bude zcela jistě odlišný, ale alespoň tento rys by mohl v osobě nového římského biskupa pokračovat.
Jeden francouzský novinář, katolík-konvertita, telegrafoval v roce 1978 při Wojtylově zvolení svým novinám zprávu: "To není papež z Polska, to je papež z Galileje". Celá řada událostí potvrdila, že to byla přiléhavá charakteristika, snad jen s tím zpřesněním, že se jednalo o Galileu nikoli "pohanskou", ale o Galileu "východní". Tak jako zakladatel Církve vyšel z Galileje, procházel zemí, učil zástupy a změnil svět, tak i jeho pozemský náměstek přišel z pohrdané, zapomenuté, ale přesto hrdé země, šel do celého světa, byl oporou mnohým, hlásal úctu ke každému člověku, cenil si lidské práce a aktivity a jako takový měnil svět. Mnohdy k nepoznání.