Osetinská krize: jiný pohled

Krátká, nicméně tragická a hlavně zbytečná válka mezi Ruskem a Gruzií přišla v nejméně očekávanou chvíli, uprostřed léta, v průběhu okurkové sezony, v období, kdy se pohled většiny světa upínal k právě se rozbíhajícím letním olympijským hrám v Číně. Překvapila mnohé. Oč více bylo nečekané rozhodnutí gruzínské vlády ke kroku, který se jí později ukázal být osudným, o to méně nečekaná byla ruská reakce.

Mezi Gruzií a Ruskem již delší dobu probíhal velmi ostrý spor, který měl složitější pozadí, ale jeho největším vektorem byla právě situace okolo oblastí Jižní Osetie a Abcházie. Obyvatelé těchto provincií objektivně nemají delší dobu zájem žít v jednom státě s Gruzínci, již se naopak celou dobu (minimálně od „revoluce růží") snaží udržet celistvost svého území, neboť doufají, že jedině tak zamezí posilování ruského vlivu ve své zemi. Situace je pikantní. Gruzie odmítá být, jak říká, ruským satelitem, ale je satelitem americkým. Tím je dobrovolně, ale musí nést břímě geopoliticky významného a exponovaného konfliktu. Geopolitický svár (přes Gruzii vede důležitý ropovod, který nabourává ruskou ropnou dominanci ve střední a východní Evropě, a Spojené státy velmi láká představa vojenských základen na Kavkaze) byl trojnásobně umocněn ve chvíli, kdy došlo k jednostrannému vyhlášení kosovské nezávislosti. V tu chvíli bylo jasné, že při první příležitosti bude kosovský precedent využit proti vůli mezinárodního společenství, které jej má na svědomí. Kosovo precedent byl, nic na tom nemohl změnit ani Javier Solana, i kdyby stokrát prohlásil, že o precedent nejde. Precedent je, když se stane, a ne když se řekne.

Když dal gruzínský prezident Michail Saakašvili rozkaz k rozhodné vojenské akci v Jižní Osetii, musel buď on, nebo třetí strana (pokud jednal na její popud či tichý souhlas) s ruskou reakcí počítat a vědět, že poměry sil, taktiky, zkušeností a celé řady dalších faktorů hovoří jasně pro rychlé vítězství vojsk Ruské federace. Jen blázen by čekal, že se nové Rusko, které pod rukama Vladimira Putina prodělalo doslova obrodu, zachová stejně jako Rusko jelcinovské v roce 1999, kdy jen osoba silně prozápadně orientovaného Borise Jelcina zabránila tomu, aby připravené kontingenty vyrazily na pomoc (ať humanitární nebo otevřenou, ale přímou) Srbsku.

Mediální reakce byly vcelku očekávatelné. Rusko bylo vykresleno jako nebezpečný autoritářský stát s imperiálními tendencemi, precedent Kosova byl všemožně popírán, podobnost se situací v Jižní Osetii systematicky vylučována. Představovány byly jen snímky Rusy bombardovaných měst. Jen málo deníků, publicistů a analytiků, jmenovitě například Thomas de Waal z think-tanku War and Peace Reporting či Jonathan Eyal z Royal United Services Institute for Defense and Security Studies, si zachovalo střízlivý styl a správně poukazovalo například na fakt, že na vyhrocení situace v době před boji měly podíl obě strany. Rusko zavádělo proti Gruzii neférová ostrakizační opatření a předvádělo se velkopanskou rétorikou, Saakašvili si to vynahrazoval americkou vojenskou podporou, vlastní agresivní rétorikou a terorem namířeným vůči Osetincům.

Bude těžké a v podstatě nemožné dopátrat se, kdo nese hlavní podíl viny na samotném rozpoutání konfliktu; je to jako řešit klukovskou pranici ve škole: „A kdo si začal?" Faktem zůstává, že ačkoli můžeme přistoupit na pohled, který zdůrazňuje provokace osetinské milice a jako následek toho ospravedlňuje gruzínský útok coby logickou reakci, je způsob gruzínské reakce na občasné přestřelky velmi podivný. To gruzínské síly začaly silně bombardovat a ostřelovat osetinské hlavní město, které v podstatě zničily. Bohužel obrázky zničeného Cchinvali ve většině médií chyběly.

Nemluví se ani o chování samotného Saakašviliho a jeho jednotek vůči Osetincům. V minulosti odmítl uznat osetinské referendum o vlastním statutu, neváhal násilně rozehnat opoziční demonstrace. Ze strany gruzínských bezpečnostních složek několikrát došlo i k zabíjení Osetinců. Bylo-li následně gruzínskou stranou bombardováno Cchinvali, kde byly mimo jiné dislokovány ruské mírové síly (které měly mezinárodní mandát), jeví se ruská reakce jako v podstatě správná. Žádný stát si přece nenechá líbit zabíjení svých lidí a útoky na vlastní mírové jednotky, i když se nacházejí na území jiného státu. Jihoosetinští obyvatelé mají ruské pasy a navzdory legálnímu statusu se za občany Gruzie nepovažují. Opět se dostáváme k rozporu mezi pojetím de iure a de facto a ke kosovskému precedentu.

Na ruskou operaci vrhá černé světlo blokáda gruzínských přístavů, útoky na gruzínské cíle přímo v Gruzii a diskutabilní postup a pohyb ruských sil i po uzavření příměří. Na druhou stranu chápeme-li takové chování chladnou vojenskou logikou, musíme uznat, že v historii bitev a válek se téměř nikdo nespokojil s pouhým vytlačením útočníka z obsazeného území. Nutno dodat, že stejně chladně a bezohledně jako ruské jednotky se zachoval na začátku konfliktu i Saakašvili, který bez skrupulí nechal tvrdě bombardovat Cchinvali jen proto, aby odlehčil postupu gruzínských jednotek směrem k Rokskému tunelu (aby jej zablokoval před příjezdem ruských posil do oblasti).

Čistou pětku třikrát podtrženou by si ovšem zasloužili mnozí čeští novináři za ukázku naprosto neobjektivního, diletantského a demagogického přístupu ke kauze. Evidentně vůbec nesledují zahraniční zdroje, ani analýzy zásadních think-tanků a spokojí se s výtahy od ČTK a komentáři apriorně protirusky zaměřených jedinců. Kvalitní a skutečně vyvážené informace a názory (mluvící jak ve prospěch ruské, tak gruzínské strany) přinesly jako jeden z mála velkých zpravodajských serverů jen „levicové" Britské listy. Stejně tak je nutno ocenit objektivní a střízlivý přístup prezidenta Václava Klause. Ve velkých „nezávislých" denících jsme naopak mohli být svědky perel, navrhujících zvýšenou policejní kontrolu ruských občanů v Evropě, nebo varování před Rusy, jejichž příštím cílem má údajně být Morava, jak doslova napsala jistá nejmenovaná novinářka z Lidových novin. Každý máme odlišné názory, což je běžné - a nejinak je tomu i v případě mezinárodních kauz -, ale to, co předvedli čeští novináři v posledních týdnech, připomínalo pověstné Jiříkovo vidění, v horším případě publicistický styl dob předlistopadových.

Jen hlupák nebo zločinec se raduje ze zabíjení nevinných lidí, ať jej provádí letectvo, tanky Ruské federace či Gruzie. Tragické je, že k exponování sil vůbec nemuselo dojít. Škoda, že se do obecného povědomí nedostala nedávná iniciativa Michaila Gorbačova, který opakovaně navrhoval vytvoření federace, která by Jižní Osetii (ale i Abcházii) poskytla širokou autonomii a přitom respektovala územní celistvost Gruzie. Její vláda to však opakovaně odmítla.

Výsledek konfliktu, respektive to, že k němu vůbec došlo, neprospěje do budoucna téměř nikomu. Svět, minimálně jeho severozápadní geografická část, je zase o něco blíže návratu k chápání sebe sama jako místa svatého konfliktu mezi Východem a Západem, Kavkaz má ve střednědobém horizontu opět postaráno o zlou krev a Gruzie ztratí punc slušné země. Proč se však Saakašvili ke svému kroku odhodlal? Vše mluvilo proti němu a jeho nejbližší spojenec, který mu vyzbrojil armádu a vycvičil vojáky, se za něj vyjma několika vzletných prohlášení nepostavil. Současný gruzínský prezident vychází z krize jako nejtragičtější postava a jistě bychom měli zbystřit ohledně neurčitě prosakujících informací o tom, že se potichu hledá jeho nástupce, který by dovedl americké zájmy v oblasti hájit šetrnějším a politicky promyšlenějším způsobem.

Ačkoliv se to nezdá, může výsledek rusko-gruzínské krize paradoxně posílit Spojené státy a jejich dlouhodobé plány výstavby základen na Kavkaze, stejně jako úvahy o vstupu některých kavkazských zemí do NATO. Nabízí se teorie, podle které mohla být Ruská federace zatažena do geniální strategické hry a do zásahu v Gruzii de facto vmanipulována. Na jedné straně je jistě dlouhodobá rusko-gruzínská nevraživost a spory, na straně druhé to, že vztah mezi Gruzínci, Osetinci a Rusy není záležitostí srpna 2008, a přesto k podstatnému ruskému zásahu došlo až nyní, po silném vyostření vztahů způsobeném gruzínským útokem, zahájeným v rozporu se základy vojenské taktiky, strategie a také zdravého rozumu.

Rusko, ač vítěz války, v některých nikoli nepodstatných ohledech ztrácí. Za prvé rozhodně přichází o pozici arbitra v inkriminované oblasti. I pokud se Jižní Osetie skutečně odtrhne (a Spojené státy, stejně jako mezinárodní společenství, by Osetincům po Kosovu z hlediska zásad bránit neměly), Rusko sice získá přímý a legální vliv v jihoosetinské oblasti, nicméně přijde o pozici, která mu doposud umožňovala hrát v situaci zamrzlého konfliktu úlohu významné síly řešící problémy. Nyní jsou ledy prolomeny a karty definitivně rozdány.

Za druhé si nelze nevšimnout nesouladu mezi trendem, který nastolil už Vladimir Putin, a sice dostat Rusko do pozice světové velmoci (a snahou působit jako uvážlivá, klidná, ale respektovaná světová síla), a rychlostí chladně válečnické razance ruské odpovědi v Jižní Osetii. Z ruského pohledu šlo v případě gruzínského bombardování Cchinvali nesporně o poslední kapku, ale stejně tak je možné, že k takovému (ze strany Gruzie sebevražednému) kroku bylo učiněno rozhodnutí na základě nátlaku a lobbování třetí strany.

Poměr sil, globální situace ani současná ruská státní ideologie nedovolují jasně konfrontační vystoupení Ruska a přímý útok na suverénní stát s cílem si jej celý podrobit tak jako v dobách Sovětského svazu. Nějaký Saakašvili, Jižní Osetie a pár „kolaterálních ztrát" však klidně může být obětováno za cenu vykreslení Ruska coby imperiálního agresora a postavení velké části světového veřejného mínění proti němu. V současné době tak asi nemůže být lepší situace, která by odvrátila pozornost od Iráku (úderem 7. srpna o něm téměř není slyšet) a vytvořila lepší klima pro realizaci plánu Spojených států na výstavbu amerického radarového deštníku ve střední Evropě.

Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.