Optimální daňový systém

V souvislosti s reformou veřejných financí se hodně mluví o jednotlivých konkrétních opatřeních. Málokdy je však diskutován teoretický základ veřejných financí. Kupříkladu jaká jsou kritéria optimálního daňového systému? Jaké vlastnosti by měly mít daně? Těmto otázkám se věnuje velmi málo pozornosti, ačkoli jsou z hlediska dlouhodobé prosperity klíčové.

Požadavky na optimální daňový systém výstižně formuluje Joseph Stiglitz. Dobrá daň („dobrá" míněno z hlediska logické konsistence a věcné správnosti ekonomické teorie, nikoli z hlediska výše konkrétní sazby) má mít podle Stiglitze tyto vlastnosti:

Musí být ekonomicky efektivní a neměla by tudíž bránit efektivní alokaci finančních prostředků v ekonomice, administrativně jednoduchá, přičemž taková daň je vymahatelná s minimem nákladů, flexibilní, kdy daň lze snadno změnit v případě změny ekonomických podmínek, transparentní, protože poplatníci by měli znát výši své daňové zátěže v hrubém i v čistém vyjádření (po započtení transferů), a konečně spravedlivá vertikálně i horizontálně (k tomu se ještě vrátíme).

Stiglitz však neříká nic revolučního, pouze rozvíjí „daňový kánon" Adama Smithe obsažený již v Bohatství národů z roku 1776: „Občané každého státu by měli finančně podporovat vládu - pokud je to možné - proporcionálně podle svých schopností." Tedy po­dle výše příjmu, kterému se těší pod ochranou státu. Z hlediska ekonomické teorie by ideální byla proporcionální daň z příjmů (v dnešní české terminologii rovná daň). Smith ovšem podotýká „pokud je to možné", což naznačuje, že teoreticky čistou rovnou daň je velmi obtížné zavést v praxi.

Daň, ke které je každý poplatník zavázán, by měla být jasně dána, neměla by záviset na libovůli toho či onoho úředníka. Výše, čas i způsob placení daně musí být předem jasně známy; předvídatelnost je jedním z hlavních rozdílů mezi daní a loupeží. Úřednická libovůle plodí korupci. Daňové předpisy musí být maximálně jasné a nesmí připouštět dvojí výklad. Bohužel praxe českých finančních úřadů vypadá všelijak, jen ne tak, jak by vypadat měla. Reformátoři veřejných financí věnují této problematice překvapivě (a nezaslouženě) malou pozornost. Každá daň by měla být vybírána takovým způsobem, který je maximálně pohodlný z hlediska poplatníka. Daňový poplatník je vlastně zákazník, který vládě platí za poskytované služby. Mělo by platit „náš zákazník, náš pán".

Předpoklad maximální pohodlnosti souvisí se slavným výrokem Jeana-Baptista Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV.: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela." Vzhledem k tomu, jak dopadla francouzská monarchie, však lze soudit, že Colbertovi následníci v umění výběru daní nijak zvláště nevynikali. Ani v praxi českých finančních úřadů si poplatník zpravidla nepřipadá jako vážený zákazník, který si právě od státu nakupuje náležitý objem veřejných služeb.

Každá daň by měla být vybírána tak, aby rozdíl mezi objemem peněz vybraným z kapsy daňového poplatníka a objemem peněz, který skutečně přijde do státní pokladny, byl minimální. Jinými slovy by náklady na výběr daní měly být minimální.

Jelikož během posledních zhruba 220 let patrně nikdo nevymyslel převratně lepší zásady než Adam Smith, můžeme Smithovy (respektive Smithovy a Stiglitzovy) zásady pokládat za všeobecně přijatelný základ pro ja­koukoli rozumnou reformu veřejných financí.

Zvláštní poznámku si zaslouží daňová spravedlnost. Bylo by zajímavé uspořádat mezi českými politiky i občany anketu či statistické šetření na téma, co si pod tímto pojmem představují. Z ekonomického hlediska rozeznáváme dvojí typ daňové spravedlnosti: vertikální a horizontální.

Horizontální daňovou spravedlnost lze definovat jako stav, kdy dva subjekty (bez ohledu na svůj právní status) se stejnou schopností platit platí stejně vysoké daně. Problém je opět v definici termínu „schopnost platit". Nejobjektivnější mírou schopnosti platit je samozřejmě výše příjmů, podobně jako v definici vertikální daňové spravedlnosti. Z různých, především politických důvodů je však definice schopnosti platit úmyslně zkreslována různými daňovými úlevami. Na druhé straně existují poplatníci, kteří mají větší prostor pro daňovou optimalizaci (ať už legální či nelegální) než jiní, což je jiná deformace horizontální daňové spravedlnosti.

Vertikální spravedlnost je vyjádřena slovy N. G. Mankiwa, že „daňoví poplatníci s vyšší schopností platit by měli platit vyšší daně". Této definici například odpovídá DPH s jedinou sazbou, protože poplatník, který je schopen zaplatit za nákup 2000 Kč, zaplatí desetkrát tolik než poplatník, který utratí 200 Kč. Principu vertikální daňové spravedlnosti odpovídá i rovná daň z příjmů.

V praxi však bývá vertikální spravedlnost odedávna chápána „sociálně", tedy ve smyslu progresivního zdanění. Například daň z příjmů fyzických osob byla až do počátku druhé světové války ve většině zemí omezena jen na několik procent ekonomicky aktivní populace s nejvyššími příjmy. Hlavní příčinou nebyly ani tak sociální ohledy jako spíše administrativní potíže spojené s výběrem relativně malých částek od velkého počtu poplatníků.

Míra „spravedlivé" daňové progrese je otázkou osobních preferencí každého ekonoma či politika. Jak uvádí N. G. Mankiw: „Spravedlnost je podobně jako krása něco, co každý člověk vidí po svém." Kromě toho existuje i názor, že daně jsou nespravedlivé ve své samotné podstatě: „Rovnost při nespravedlivém počínání nemůže být nikdy považována za ideál spravedlnosti." (Murray Rothbard)

Jelikož si tato analýza neklade za cíl činit hodnotové soudy, ponecháváme tuto otázku k zodpovězení čtenáři.