Opravdu lepší něco, nežli nic?

Politolog Petr Sokol v minulém čísle Revue Politika („Lepší něco, nežli nic", Revue Politika 6-7/2008) polemicky reagoval na můj text („Volební reforma opět na scéně", Revue Politika 5/2008 ), jehož cílem bylo upozornit na rizika spojená s návrhy na reformu volebního systému. Reakce kolegy Sokola byla méně polemikou s mými názory a více širší obhajobou návrhů volební reformy. Je to pochopitelné, protože autor je jedním ze spoluautorů změn volebního zákona. Pokusím se tedy svá tvrzení doplnit s ohledem na poslední vývoj.

Souhlasím s kolegou Sokolem v tom, že každý pokus něco udělat s volebním systémem, aby byly posíleny jeho většinové účinky, je správný. Opravdu ale navrhované změny povedou k posílení většinových účinků českého volebního systému? Mohou, ale také nemusí. Právě na to jsem chtěl ve svém předchozím textu upozornit. Na riziko, že výsledek může být zcela opačný, než byl původní záměr. Utvrzují mě v tom některé návrhy, s nimiž na svém nedávném zasedání přišla vláda a následně je navrhla k rozpracování.

Za prvé to jsou věci spojené s tzv. nizozemskou variantou, která je až na onen bonus pro vítěze opravdu velmi proporční a oproti současnosti výrazně posílí malé strany. Za druhé to jsou vyjádření mnoha českých politiků z různých stran (koaličních i opozičních), kteří upřednostňují co nejproporčnější varianty návrhu. Za třetí je to výrok sociálního demokrata Jiřího Paroubka, který (podle www.idnes.cz z 28. srpna 2008) řekl, že jakékoliv bonusy pro vítěze „podrobí ústavní stížnosti".

V minulém článku jsem obšírně vysvětloval, proč je pravdě­podobné, že Ústavnímu soudu se bonusy pro vítěze nemusí líbit. Výsledkem by nakonec mohl být volební systém, který by byl torzem původní volební reformy. Mohl by tedy být vysoce proporční, což by pro českou politiku znamenalo katastrofu.

„Science fiction"

Tady bych si dovolil malou odbočku směřující k reakci Petra Sokola, jenž napsal, že po eventuálním zásahu Ústavního soudu by parlament musel schválit nový volební zákon. A tedy „představa, že může dojít k situaci, kdy budeme volit podle jakéhosi pahýlu volebního zákona, kde bude vyhozen bonus, ale zůstane zpoměrnění, proto patří nikoliv do reality, ale do oblasti politologických science fiction". Nevěřím, že si Petr opravdu myslí, že bych byl natolik bláhový, abych toto nevěděl. Jasně, že by parlament schvaloval nový volební zákon. Sám jsem měl pochopitelně na mysli něco úplně jiného. Víme, jak se parlament zachová? Máme jistotu, že se „nelekne" Ústavního soudu a nepřijme volební zákon, který bude jakoby „v souladu" s jeho eventuálním nálezem a přitom se bude pohybovat v mantinelech původní volební reformy, a bude tedy více proporční než teď? Podle mě ne. Samozřejmě, že je to spekulace. Nevíme, jestli Ústavní soud zasáhne a případně jak. Právě to je však rizikový moment v navrhovaných přespříliš proporčních volebních systémech s bonusem pro vítěze. A právě na toto riziko jsem minule chtěl upozornit. Nic víc. Myslím, že když slyšíme vyjádření některých vládních i opozičních stran, je tato obava zcela na místě.

Tím se dostávám k další důležité věci. Posledně jsem se podivil nad tím, proč ODS připravuje návrhy volebního systému, které jsou pro ni nevýhodné či potenciálně nevýhodné. Samozřejmě, že jsem si vědom všech úskalí, která skýtá koa­liční vládnutí a na která Petr Sokol ve svém textu správně upozorňuje. Přesto si myslím, že by se ODS mohla za svou věc bít poněkud urputněji. Nemůžu si pomoci, ale volební reforma, kterou občanští demokraté v různých variantách předkládají, je nejvýhodnější pro malé koaliční strany, hlavně pro Stranu zelených. Jelikož nejsem politicky organizován, tak mi to může být jedno. V tomto případě však nejde o jednu stranu, ale efektivitu fungování celého politického systému.

Efekt Berlusconi

Kromě argumentů, které jsem předložil v minulém textu, a nebudu je tedy nyní opakovat, má celá věc ještě jinou rovinu. Souvisí to s italským příkladem, který Petr Sokol ve svém textu uvedl. Berlusconi v roce 2006 dostal méně hlasů než Prodi, a proto díky bonusům „spravedlivě" odešel do opozice. „A nad tím přece musí jásat každý zastánce názoru, že volby jsou spíše nástrojem k vytvoření stabilní a akceschopné vlády (...)". Prodiho vláda se rozpadla (jistěže bonusy nebyly hlavní příčinou) a ve volbách 2008 Berlusconi zase vyhrál a vrátil se k moci. Vypadá to tedy, že vše funguje, jak má. Přesto myslím, že italskému příkladu nelze přiřknout univerzální platnost. Jak to souvisí s českou situací a výhodností či nevýhodností návrhů pro jejich předkladatele, respektive ODS?

V případě prosazení proporčního volebního systému s bonusem pro vítěze voleb bude vítěz sestavovat vládu. Ten, kdo prohraje volby, byť jen těsně, bude muset odejít do opozice. Kdyby ale fungoval „klasický" proporční volební systém s většinovými účinky, který podpoří všechny velké strany (nejen jednu s bonusem) a podreprezentuje strany malé, potom jsou všechny možnosti otevřené. Za jistých okolností může vládnout i druhá strana v pořadí, pokud se dokáže domluvit s jinými stranami, a zajistí si tak většinu křesel v Poslanecké sněmovně. Námitka, že by to bylo „nespravedlivé", je možná ušlechtilá. O „spravedlnost" ale v politice, a ve volebních systémech zvláště, nejde. Buďme realisté. V parlamentním režimu a multiparitismu (obojí v Česku máme) nevládne ten, kdo vyhraje volby, ale ten, kdo si dokáže zajistit většinu křesel v parlamentu, protože právě jemu je vláda politicky odpovědná. ODS tedy prosazuje volební systém, který jí po volbách zužuje manévrovací pole.

Volební bonus

Další otázkou je, nakolik proporční volební systém s bonusem prospívá stabilitě vlády. Jedna věc je totiž určení sestavovatele vlády, druhou je její sestavování a třetí další fungování kabinetu. Bonus pro vítěze snadno určí, kdo bude sestavovat vládu. Jinak ale vítězné straně proces sestavování vlády a především další vládnutí vůbec nemusí usnadnit. Záleží na konkrétním stranickém systému. U nás mohou posílené malé strany (připomeňme, že kromě bonusu má být volební systém více poměrný) nárokovat více vlivu v koalici, a to jak v průběhu koaličních vyjednávání, tak i v době dalšího fungování koaliční vlády. To může být pro nejsilnější stranu nepříjemné. Problémy, které měly či mají ODS a ČSSD s menšími koaličními partnery, by se mohly prohloubit. Stručně řečeno, navrhované varianty volebního systému s bonusem nemusí zajistit větší stabilitu vlády, která je jedním z hlavních problémů současné české politiky. Tím se vracím k problematice dalších nástrojů sloužících k zajištění větší stability exekutivy než jen volební systém, které jsem nakousl ve svém minulém textu. Patří sem například racionalizace parlamentního režimu.

Racionalizace režimu

Na okraj bych se v této souvislosti opět vrátil k textu kolegy Sokola. Mimo jiné zde totiž napsal: „Odpůrci volebních bonusů často argumentují italským případem a rádi opakují, že Silvio Berlusconi obehrál sám sebe, když zavedl volební prémii a první volby podle nového systému prohrál. Jako příznivce pravicového směru nás to sice může mrzet, ale jako autoři politologických textů musíme uznat, že jeho prohra byla spravedlivá." Tyto Sokolovy věty, které bohužel vypíchla i redakce Revue Politika tím, že je umístila pod pěknou fotku Berlusconiho, mě velmi mrzí. Čtenář by si z nich totiž mohl odvodit, že můj text byl politický a ne politologický. Proti tomu bych se rád co nejdůrazněji ohradil.

Za prvé jsem Berslusconim neargumentoval, jen jsem ho uvedl jednou větou jako příklad možného rizika pro ODS jakožto předkladatele volební reformy s tím, že by to mohlo mít důsledky v podobě pokračujících snah o další změny volebního systému. Byla to tedy jednovětá poznámka vnějšího pozorovatele a ne angažovaného účastníka. Politický osud Berlusconiho je mi lhostejný.

Taky bych rád uvedl na pravou míru námitku vztahující se k neobvyklosti bonusu pro vítěze, kterou jsem prý použil jako argument proti němu. Nic takového jsem neudělal. Samozřejmě, že samotná neobvyklost bonusu pro vítěze jako taková není jeho záporem ani kladem. To, jestli je nějaká věc častá nebo vzácná, nemusí vypovídat nic o její kvalitě. Já jsem neobvyklost bonusů použil jen jako možný rizikový faktor návrhu spočívající v tom, že se bonus kvůli oné neobvyklosti snadno může stát zbraní v ruce odpůrců volební reformy. Myslím, že po přečtení tohoto mého textu je to dostatečně jasné.

Autor je politolog.