ODS odmítla svůj program

Topolánkova koaliční vláda stojí před zásadními reformami. Otázkou ale je, jak budou tyto reformy vypadat, jak budou přijatelné pro celou politickou reprezentaci i pro nejrůznější lobbyistické a sociální skupiny. Základem takovéhoto úspěchu je především konsensus mezi samotnými reformátory. Bohužel právě v této části agendy, kterou představuje reforma veřejných financí, konsensus v ODS neexistuje.

S konceptem rovné daně přišla Občanská demokratická strana ve svém volebním programu v roce 1998. U jejího přijetí stál Václav Klaus a Vlastimil Tlustý, který byl po roce 2002 synonymem rovné daně. V průběhu let se mu podařilo prosadit tuto představu nejen ve vlastní straně, ale i ve značné části ekonomických elit a (což je nejpodstatnější) i mezi voliči. S ohledem na personifikaci politického boje (Paroubek ano, ne) byla do značné míry předvolební kampaň vyprázdněná. Navzdory tomu v ní ale bylo téma rovné daně přítomno zcela bezpečně, takže nikdo nemohl pochybovat o tom, že v případě vítězství ODS ve volbách bude zavedena.

Ještě v období první Topolánkovy menšinové vlády se o rovné dani hovořilo jako o hotové věci, byť s určitým nevysloveným otazníkem. V prosinci 2006, v průběhu trojkoaličních jednání, však najednou během pár dní z vládního konceptu vypadla - i s jejím tvůrcem. Nutno říct, že tento krok nebyl veřejnosti, která ODS dala v posledních volbách 35 procent hlasů, dosud vysvětlen. Není od věci si vybavit předvolební situaci v březnu 2006. Česká republika zaplavena plakáty zvoucími na „ódéesáckou" road show, na ní tehdy ještě nerozlučné duo Topolánek - Tlustý vysvětlovalo rovnou daň společenským elitám, aby ji pak mohly srozumitelně vysvětlovat všem voličům.

Nešlo ale jenom o rovnou daň. Tlustý nakonec rozšířil záměr rovné daně i na důchody a postupně na celý příjem. S jistou nadsázkou se dá říci, že kolem otázky rovné daně a souvisejících projektů se podařilo ODS vyvolat diskusi a nastartovat takovou atmosféru, která (byť vzdáleně) připomínala étos reformátorů z počátku devadesátých let. Každý má dnes nepochybně v paměti kritiku ze strany politiků i ekonomické veřejnosti, se kterou se musel Tlustý pokaždé vypořádat a kvůli níž své výpočty neustále zpřesňoval. Třešinkou na dortu pak bylo jeho papírové kolečko, které zdomácnělo podobně jako kdysi kupónová knížka.

Volební (ne)úspěch znamenal první revizi záměrů ODS, přičemž Tlustý sám připustil, že jeho strana zřejmě nebude schopna prosadit a realizovat beze zbytku tu část rovné daně týkající se jediné sazby daně z přidané hodnoty. Už to byl významný ústup. Patnáctiprocentní daň z přidané hodnoty bezesporu znamená citelný zásah do peněženek sociálně slabších spoluobčanů. Nikdo už ale příliš nezdůrazňoval, že DPH sama o sobě obsahuje značnou, byť skrytou progresi. Daleko větší spotřebu, a to i v základních životních potřebách, totiž mají lidé bohatší. ODS se nepodařilo ostatní argumentačně přesvědčit ani o dalším nezbytném postulátu, který zdůrazňovali například slovenští reformátoři v čele s bývalým ministrem financí Ivanem Miklošem. Daňová soustava musí být co nejjednodušší a zároveň zcela neutrální. Neměla by tudíž obsahovat žádné zvýhodnění či penalizování na základě jednotlivých vládních politik. Ty nechť jsou spolu s distorzemi způsobenými určitým sociálním skupinám ošetřeny sociálním systémem, případně cílenými dotacemi.

Jasnou ránu na solar dostala rovná daň s nástupem trojkoaliční vlády. Proti zavedení rovné daně byli jak lidovci, tak zelení. Na druhé straně zaráží, s jakou lehkostí nejsilnější vládní strana (respektive její předseda) pustila svou vlajkovou loď ke dnu, a to i s autorem finanční reformy. Topolánek stále dluží na tyto otázky odpověď; dluží ji nejenom Tlustému, ale především členské základně a voličům.

Otázky jsou o to nepříjemnější, že do doby uzávěrky tohoto čísla zatím Topolánkova „jednička", tedy ministr financí Kalousek, nebyl schopen přesně a jasně zodpovědět, jaké obrysy bude mít jeho verze reforem. Přesto je dnes ale jasné, byť ne pochopitelné, že ODS svým lehkovážným opuštěním radikálního reformního programu promarnila reálný ekonomický a morální potenciál, jenž v sobě obsahoval. Ať již bude konečná verze reformy veřejných financí jakákoli, je zřejmé, že půjde spíše o počtářské škrty než o radikální reformy.