Občan Havel aneb síla interpretace

V době vlny zvýšeného zájmu o osobu prvního polistopadového prezidenta Václava Havla přinášíme alternativní pohled na jeho dosavadní veřejné angažmá. První část eseje vyšla v Revue Politika 6-7/2008.

Dramatická forma

Absurdní divadlo zobrazuje skutečnost nivelizujícího světa moderní civilizace jako nesmyslnou. K jeho základním charakteristikám patří popření souvislého děje, který je tu nahrazen montáží oddělených útržků reality. Jejím prostřednictvím odhaluje existenciální úzkosti a nejistoty jedince, který se potácí v molochu obecně uznávaných stereotypů, nesmyslných nařízení a zaběhaných frází, vůči nimž je zcela bezbranný. Verbalizace skutečnosti je tu postavena na deformaci, ba absolutní devalvaci jazyka: dialog sice jako když probíhá, neumožňuje však žádnou komunikaci, neboť na jeho místo nastupují prázdné fráze a mechanické tlachání. Problémy tu nejsou formulovány, jen dokola naznačovány, a i tak plní úlohu pouhé mystifikace, poněvadž o ně vůbec nejde.

Bez nadsázky se dá říct, že od této dramatické formy se Václav Havel nikdy ani v nejmenším neodchýlil. Aby ji ale mohl přemístit ze zakouřených bytů a pokoutních divadelních sálů na Hrad a odtud ji šířit ve velkém, potřeboval se tam nejprve nějak propracovat. Póza svatouška, v níž se v lednu 1990 poprvé představil národu jako dei gratia prezident československý, byla skvěle vybraná. Nikdo by nevěřil, ani kdyby mu to vyprávěl důvěryhodný svědek, že za touto maskou dobráka od kosti se skrývá talent samovládce. Nebylo možné si představit, že tento na pohled rozpačitý, zranitelný, křehký a ostýchavý řečník, který se úplně nechtěně dostal do obtížné role prezidenta a který stěží artikuluje, protože má chudák vadu řeči, si svou pozici tvrdě vydobyl.

Začal v koordinačním centru Občanského fóra (OF) zdánlivě nenápadně: „Já samozřejmě prezidentem být nechci. Ale pakliže se situace vyhrotí tak, že v zájmu vlasti bude, abych jím na krátkou dobu byl, jsem schopen jím být." Upejpal se přiznat naplno, že o tu funkci bytostně stojí, a tak nabízel dočasné prezidentování, dokonce jako oběť národu. Chtěl tak na sebe upoutat pozornost. Věděl, že dočasné prezidentování by bylo protiústavní a že neohrozí své šance na skutečný prezidentský mandát, když je bude s hranou skromností nabízet. Myšlenka „revolučního" prezidenta, jehož po svobodných parlamentních volbách nahradí prezident už regulérně zvolený, se zalíbila na Slovensku, které vcelku logicky v budoucnu počítalo s Alexandrem Dubčekem.

Existuje mnoho indicií, z nichž vyplývá, že to Havel Slovákům nedokázal odpustit. Byla to sice jeho myšlenka, ale oni se měli dovtípit a odmítnout ji. Říct: To by byla velká škoda a ztráta pro Československo, kdyby takový ušlechtilý a moudrý člověk zastával funkci hlavy státu jen provizorně! Nicméně tehdy v OF na sobě zlost nedal znát, naopak prohlásil: „A to je tak silnej politickej argument pro mě, že se z něj šíleně raduju, protože strašně souzní s mou privátní touhou nesedět na prdeli na Hradě pět let." Jak známo, seděl tam celých třináct let s takovou tvrdošíjností, jaká nemá obdobu: k odchodu ho nepřiměla ani vážná nemoc, která mu prakticky znemožňovala vykonávat úřad. Každý na jeho místě, kdo má jen špetku soudnosti a odpovědnosti vůči svým státnickým povinnostem, by dávno odešel.

Jenže dramatik má jiné uvažování a jiné priority než politik. Nemůže se vážně zabývat služebními povinnostmi, nemůže se trápit úředním šimlem, když ho svým celoživotním dílem popírá! Divadlo není popis, ale zobrazení, nepracuje se štemply, s čísly jednacími, se suchopárným racionálním řešením, ale s uměleckou nadsázkou. Vždycky je mu bližší euforické gesto krále, jenž zničehonic vyhlásí všeobecnou amnestii pro 22 600 vězňů včetně hrdelních zločinců a zaviní tak vraždu dítěte, než rozumné gesto politika, který podá demisi, jakmile shledá, že svou funkci už nemůže spolehlivě a svědomitě vykonávat. Také asi bylo těžké sestoupit z piedestalu národní modly, na který se mu tak složitě lezlo.

Element Čalfa

V prosinci 1989 byli kromě Havla kandidáty na prezidentskou volbu Ladislav Adamec, Čestmír Císař a Alexandr Dubček. Ten měl jako reprezentant jediné doby částečného uvolnění komunistického režimu evidentně největší šance. Havel mu však „promluvil do duše". Za to, že se zřekne kanditatury, mu slíbil, že bude předsedou Federálního shromáždění, až se on sám stane prezidentem. Veřejně také deklaroval: „Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, že po mém boku, ať již v jakékoli funkci, bude stát Alexandr Dubček. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy." (16. prosince 1989) Dubček dohodu dodržel a nekandidoval.

Další dramatikův krok směřoval k médiím. Tvrdým nátlakem a výhrůžkami, dokonce za účasti několika svědků, donutil tehdejšího ředitele Československé televize Miroslava Pavla, aby mu poskytl prostor v hlavním vysílacím čase. Bylo mu jasné, že se musí za každou cenu ukázat veřejnosti, protože ho skoro nikdo nezná. Ani to by ale k jeho zvolení nestačilo (jeho vystoupení v televizi bylo navíc dost nepřesvědčivé), kdyby se komunistům podařilo prosadit přímou volbu a kdyby mu vlivná osoba nepodala záchrannou ruku.

Po odstoupení Gustáva Husáka (10. prosince 1989) byl na čas nejmocnějším mužem v zemi Marián Čalfa. Byl zástupcem prezidenta, premiérem, vrchním velitelem vojsk, jedním z vedoucích představitelů Federálního ministerstva vnitra a šéfem Rady obrany státu. Navíc to byl duší komunista, takže výborně znal mentalitu soudruhů-spolustraníků. A poněvadž „moc prostě bere v potaz nakonec zase jen moc" (Václav Havel: Na téma opozice), bez větších problémů se domluvili. Za funkci ministerského předsedy Čalfa zařídí, že bude Havel zvolen prezidentem. Pro Čalfu to byla hračka. Věděl, že parlament, složený ještě z představitelů komunismu, je jednak zvyklý jednomyslně hlasovat o jediném kandidátovi, jednak se nikdo neodváží v přímém televizním přenosu hlasovat proti.

Vyšlo to.

A otevřela se nová kapitola výchovy národa.

Učitel národa

Pedagogické metody - soudíc podle prezidentských projevů - se od Husákových lišily mimo jiné v tom, že žactvo nebylo chváleno, nýbrž ustavičně káráno. Jako by všechen ten radostný rozvoj vyspělého socialismu probíhající ve světle, v duchu a v souladu se závěry sjezdů KSČ náhle ustal, protože na zemi dopadl stín morálního marasmu, jako by lidé měli přestat pracovat a začít zpytovat své svědomí. Samozřejmě že slohové úlohy komunistických předáků zdaleka neodpovídaly realitě, právě naopak, čím hůř na tom naše hospodářství bylo, tím větší úspěchy mu byly přičítány a tím víc byl život lakován narůžovo. Avšak slova jako „zdokonalování", „prohlubování", „intenzifikace", „zkvalitňování" a „produktivita práce" nejsou urážlivá; jakkoli byla prázdná, chtěla poddané povzbudit, nikoli obvinit.

Důvodů, proč se Václav Havel v roli prezidenta stylizoval do jediného autorizovaného kazatele morálky, proč občany věčně unavoval krasodušnými apely a nespravedlivými výčitkami, místo aby řídil stát, je několik.

Zaprvé ničemu nerozuměl. Politika, to pro něj byl under­ground, jinak ji asi znal jen teoreticky, ekonomika mu byla cizí, tak ji buď odsunul na kolej materialistické přízemnosti, nebo - což bylo horší - se do ní pouštěl s vervou adekvátní svým osobním animozitám, a to bez ohledu na hospodářské zájmy státu. Zadruhé byl mezi špičkami disentu skoro jediný, komu mohla být přidělena role agnus dei. Odtud patrně jeho kýčovitá autoprojekce ušlechtilého, cituplného národního hrdiny a světodějného spasitele, který pojmy jako „pracující", „podnikatel" nebo „prosperita" nezná a formalizovanou politikou pohrdá. Zatřetí měl evidentně problémy s hledáním vlastní identity. Jednal odjakživa jako narcistní osobnost (skupina Šestatřicátníci, časopis Tvář, Charta 77, OF, hlava státu), která má nezpochybnitelné právo stát v čele, a odtud pak vynášet soudy a poučovat o mravních zásadách.

Dalo by se namítnout, proč ony zásady sám nedodržuje, proč se dopustil tolika intrik a podrazů, ať v osobním životě (jeho pitky, jeho milenky, jeho neúcta k první manželce a jejímu úmrtí, jeho bezohlednost vůči kolegům v disentu, kdy nebral zřetel ani na to, že mají odposlouchávané telefony, jeho nekalé obchodní vztahy s Chemapol Group apod.) nebo z titulu veřejné funkce (jeho neustálé intriky vůči ODS, osobní jmenování nikým nezvoleného bývalého komunisty a spolupracovníka StB Josefa Tošovského předsedou vlády, podivná úloha v tzv. Sachergate a v oddalování lustračního zákona apod.). Jinak řečeno, proč mu, jak říkají zlí jazykové, žádná lež není dost velká, jen když zvítězí pravda?

Nuže, skoro každý dramatik je od přírody psychopat. To, co hlásá, čemu možná i věří, není v korelaci s jeho vlastním životem. Nevztahuje na sebe, co vloží do úst svým postavám; to, co od nich očekává, zůstává vůči němu v teoretické rovině, od níž se jako autor distancuje. Havel trpící spasitelským komplexem usiloval o identitu odosobněného šéfa, který může působivou rétorikou změnit k lepšímu svět, ne sebe. Pocit nedotknutelné autority ho zaslepoval natolik, že občas, aniž si to uvědomoval, útočil na jiné slovy, která se nejlépe hodila na něho: „Čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy." (Vladislavský sál, 28. října 2000)

Nemalým problémem pro něj určitě bylo i převtělení bojovníka proti establishmentu do prvního představitele establishmentu. V duši zůstal kritikem, opozičníkem, disidentem, šéfem tajného spolčení. Obklopil se poradci z řad kamarádů z disentu, převážně umělců, doufaje patrně, že mu s tím rozporem pomohou. Avšak oni ve své většině byli také neznalí normálních mechanismů, na jejichž základě každá, i komunisty pokřivená demokracie funguje. Nebyli zvyklí uznávat zákony a respektovat ústavu, ale organizovat proti nim protestní demonstrace. Nicméně jako suita panovníkova dvořanstva museli v zahraničí mezi všemi těmi v diplomacii proškolenými suchary dělat opravdový dojem. Každé ozvláštnění bylo jistě chápáno jako projev svobody a Havel - coby hrdina z pohádky a zosobněný symbol pádu komunismu - získával jeden čestný doktorát za druhým.

Do myslí a srdcí

Umělce nelze hodnotit podle charakteru, ale podle díla, které zanechali lidstvu. Jinak bychom nemohli číst Jakuba Demla nebo Václava Černého, protože to byli antisemité, Ivana Olbrachta nebo S. K.Neumanna, protože to byli komunisté atd. Také bychom si nemohli idealizovat T. G. Masaryka, už třeba proto, že se tak zahleděl do systému americké demokracie, že zrušil šlechtické tituly, věc v Americe neznámou, leč u nás tradiční, a jednou provždy znemožnil zavedení konstituční monarchie, která by byla možná v našich zeměpisných šířkách dobře posloužila.

Václav Havel nepochybně patří do naučného slovníku jako autor mnoha divadelních her ve stylu A. Jarryho, S. Becketta, H. Pintera a dalších, i jako náš dlouholetý prezident a umělec, který nás skutečně proslavil ve světě (Kundera ani Forman nás vlastně neproslavili; málokdo na Západě ví, že jsou to Češi). On a jeho věrní však chtějí víc. Potřebují, aby byl vnímán jako posvátný mýtus, jako guru, jako nadčasový idol národního hrdiny. Aby byl nejen ve slovnících a učebnicích, ale hlavně a natrvalo v myslích a srdcích lidí. Proč?

Nelze než hledat zdroje této tendence opět v komunistickém mládí: Bývalí pionýři, vyrůstající pod nátlakem výchovy k lásce a uctívání kultovních osobností minulého režimu, potřebovali na uvolněná místa někoho dosadit, aby skrze něj získali ztracenou prestiž. Koho jiného, než člověka proslulého a komunistickou minulostí neposkvrněného? Jelikož Havel nemá dost sebedůvěry, aby se zbavil fatální závislosti na potlesku, vkrádá se myšlenka, že právě pro tuto svou vlastnost byl vybrán a využit. Že se někdejším pionýrům a svazákům z padesátých let hodil. Jeho nanejvýš dětinské zaklínadlo o pravdě a lásce jim posloužilo nejen ke smývání vlastních hříchů, ale i k nebetyčné drzosti, s níž se jeho prostřednictvím mohli ustavit soudci nad zbytkem národa.

Nicméně odmysleme od toho a hledejme, co Havel sám o sobě jako kandidát na kult hodný věčnosti lidstvu zanechal a nakolik to prospělo státu, v jehož čele stál.

Jak jinak může člověk vyniknout ve všehomíru, jak se může odlišit od ostatních prezidentů, kteří mají plné ruce práce s konkrétními celostátními úkoly, než že si jako téma vybere etickou odpovědnost jednotlivce v odcizeném globálním světě? Není to sice originální, také způsob zpracování u něj bývá druhotný, ale tomu se sečtělý člověk nevyhne a není to podstatné. Či spíš nebylo by, kdyby dodržoval prastarou zásadu „co se doma upeče, to se doma sní". Jenže jemu nestačilo kárat české občany doma, on o nich mluvil negativně i v zahraničí. Nekopal za republiku, ale výhradně za sebe. Vyhlásil dokonce tzv. blbou náladu, čímž z hlediska klíčové složky ekonomického uvažování, jíž je expektace, odradil hodně potenciálních zahraničních investorů a zbrzdil tempo hospodářského vývoje ve státě. Už proto ho dost dobře nejde srovnávat s Masarykem, který kladl důraz na hospodářskou prosperitu a pozitivní obraz země v zahraničí.

Mýlil by se, kdo by předpokládal, že Havlovy moralizující traktáty měly tón čistě nabádavý. Byly to na jedné straně výčitky a svalování odpovědnosti na obyvatelstvo (jako by to nebyl on, vláda, parlament a soudy, kdo se měl starat o nápravu, neboť měl v rukou prostředky k tomu nezbytné, ale občané, kteří měli víc demonstrovat), na straně druhé úderné zbraně namířené proti politickým protivníkům. Jeho projevy byly vesměs šířením poplašných zpráv: „Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství." (1. leden 1999)

Příznačná pro jeho postoj k obyvatelstvu země, kterou řídil, byla i jeho poněkud přehnaná adorace činu Jana Palacha. Jako by v tom byl hlavní vzor. Jako by se člověk musel upálit, aby dosáhl jeho uznání a nebyl považován za notorického zbabělce.

Havlova činnost byla v mnoha ohledech protistátní. Otázka zní, jestli rozvracel republiku - nejprve Československou, pak Českou - neúmyslně, protože se vnitřně nedokázal vymanit z role disidenta, nebo jestli za tím byla nějaká autorita, která mu radila. Ani s jedním z těchto předpokladů není jeho prezidentské působení v rozporu.

Od počátku jeho panování bylo jasné, že mu je autokracie bližší než demokracie. V podstatě příliš neznal, ani neuznával parlamentní demokracii a nijak zvlášť si nepřipouštěl, že je ústavní činitel. Klidně se sebral, šel do Federálního shromáždění (leden 1990) a žádal okamžité schválení změny názvu státu (vypuštění slova „socialistická") a státního znaku. Byl nemile překvapen, že tak to v parlamentu nechodí, aby se bez diskuse podrobil vůli příchozího monarchy, a tak z „Gott­waldova" balkónu na Staroměstském náměstí v únoru 1990 veřejně vystoupil proti Federálnímu shromáždění, volaje po nové revoluci.

Jestliže toto byla jeho představa řízení státu, jak si potom vysvětlit, proč nevolal po zákazu komunistické strany? Proč nikdy s takovým návrhem zákona do parlamentu nepřišel a opakoval „nejsme jako oni"? Na vysvětlenou také rád dodával, že k tomu nebyla politická vůle. Avšak čí vůle tu chyběla? Stěží jeho vlastní; on nikdy ke komunismu netíhnul, dokonce jako prezident odmítal na Hradě přijímat volené představitele KSČM. A v tak hvězdné chvíli národního sjednocení, jaká nastala koncem roku 1989, ona vůle nechyběla ani devadesáti procentům obyvatelstva. Komu tedy?

Jeho vystoupením v parlamentě byla víceméně zahájena tzv. pomlčková válka (Česko-Slovensko). Také na tom, že v roce 1992 vyústila v rozdělení státu, měl svůj nemalý podíl. Po svém zvolení prezidentem nejel na Slovensko, ale do Německa. Na své zahraniční mise nebral do oficiálních státních delegací Slováky (nepočítáme-li herce Kňažka, který byl na Pražském hradě nějakou chvíli trpěn), ba co víc, prezentoval navenek Slovensko jako českou kolonii, jako ekonomické břemeno, jako zemi chudých rolníků nemající demokratické tradice. Coby lidumil nechal na Slovensku zastavit výrobu zbraní, čímž připravil stovky lidí o práci.

V březnu 1991, kdy už proti němu v Bratislavě probíhaly demonstrace (kdy se lidé podle jeho návodu pustili do boje za pravdu), se ostentativně procházel ulicemi s družinou zahraničních novinářů, kteří natáčeli, jak primitivní Slováci nadávají a plivou na světově oblíbeného politika. Na podzim 1991 vyzýval k referendu za společný stát (petici, kterou sestavil společně s Pavlem Tigridem, podepsaly dva miliony lidí). Byla to labutí píseň člověka, který si jednak obecně liboval v peticích, jednak potřeboval svalit vinu na jiné.

Zlatý standard: blbá nálada

V prvních letech budování svobodného státu se málokdo odvážil Havlovo počínání kritizovat. Jeho postavení bylo navzdory všem chybám a přehmatům natolik silné, že si to každý raději rozmyslel. Nejenže by se zesměšnil, kdyby šel proti proudu, nejenže takových se Havel dokázal zbavit, ale proto, že důležitější byla solidarita než polemika, která by mohla destabilizovat ještě mladý a nezralý politický režim. Havel měl proto volné pole působnosti k uplatňování manýr učiněného parvenu a k podkopávání demokratického systému.

Svými projevy prakticky nepřestal občany frustrovat a vyzývat k tomu, aby se vzepřeli taktak konstituovaným správním a mocenským orgánům. Tvrdil dokonce, že není třeba dodržovat literu zákonů, ale jejich ducha! (Snad proto udílel milosti podle náhodného rozmaru, dokonce před rozhodnutími soudů.) Na jedné straně usiloval o to být uznávanou autoritou, na straně druhé jako by si vůbec nepřipouštěl, že každý výrok uznávané autority se stává veřejným majetkem. A že je přinejmenším nezodpovědné, jestliže on a jeho blízcí nemají dvakrát dobrou náladu, vyhlásit „blbou náladu" jako všeobecný stav země.

Kromě již zmíněného úpadku ekonomických zájmů zahraničních firem to způsobilo demoralizaci obyvatelstva, které po čtyřiceti letech komunismu mělo od prezidenta zapotřebí přesně opačný postoj: optimismus, povzbuzení, pozitivní motivaci, naději. Pohrdlivý vztah, jaký k většině lidí (k té zkorumpované mase mlčící většiny a šedé zóny - viz první část této úvahy v Revue Politika 6-7/2008) zaujímali národní ušlechtilci z disentu, kteří jej obklopovali, v něm možná vyvolával určitou lhostejnost k reálným potřebám země, aniž jej ovšem vyléčil z umanutosti nepustit z ruky míč ve hře.

Ustavičně napadal všechny, kteří měli jiný program než ho uctívat, například normálně pracovat a respektovat zákony. Pokud to nepomáhalo, jednal pod rouškou nepolitického a nadstranického prezidenta jako šedá eminence. Tak docházelo k různým kabinetním spiknutím, tak se objevovaly spolky jako Lípa a iniciativy jako Cesta změny, Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte nebo Impuls 99, které měly nahlodávat důvěru lidí ve stávající řád. Tak vznikla i Unie svobody, jejímž cílem bylo oslabit ODS, hlavně odstranit z cesty Václava Klause.

To pro něj bylo a nejspíš stále je důležitější než cokoli jiného. Než zájem o politickou stabilitu, hospodářský vzestup a kulturní rozkvět země, dokonce - při jeho vyhlášené lidskosti - než řádné odškodnění obětí stalinismu. (Proč vlastně ti, kdo přežili, mají podstatně nižší důchody než bývalí příslušníci StB? Ani obětem doby normalizace a řadovým členům disentu se nedostalo uznání, natož odškodnění.) Rozpory dvou narcistních osobností - Havla a Klause - by zasluhovaly samostatnou studii. Nicméně zabýváme-li se tu Havlem, pak nutno říct, že kvůli svému duelu s Klausem zavinil několik patových situací vnitřní politiky, z nichž zatím nebylo nalezeno východisko. Smutné je, že svým jednáním zároveň otevřel brány těm, proti kterým tak dlouho bojoval.

Hra s falešnými kartami

Cílem této úvahy ale není postavit Václava Havla před soud, i když mnohé jeho skutky by to zasluhovaly. Stačilo by podívat se zblízka na to, proč byla dlouhou dobu zachována kontinuita komunistického zákonodárství a proč komunističtí soudci a prokurátoři zůstávali na svých místech, na původ ekonomických propadů státu koncem devadesátých let, na podstatu jeho spolupráce s guvernérem České národní banky Josefem Tošovským, která rozkolísala celý bankovní systém, na důvod jeho obavy z lustračního zákona a nadržování členům StB, na jeho součinnost s ministrem vnitra Richardem Sacherem, kterému umožnil manipulovat s dokumenty archivu StB a vytvořit nelegální „Z fondy" - svazky se záznamy o důležitých činitelích politiky i disentu. Schopný prokurátor vyznávající právo a spravedlnost by z těchto a dalších činů žalobu sestavit dokázal.

O to tu však nejde. Beztak se nikdy nedovíme pravdu o Havlových stycích na Západě, stejně jako o jeho vztazích s komunistickou tajnou policií, případně s orgány jí nadřízenými, ani o skutečné úloze disentu v našich dějinách. Příslušné dokumenty StB byly dílem skartovány, na čemž se pracovalo hned od listopadu 1989, dílem asi odvezeny na bezpečná místa. Otevřít archiv StB v jeho současném stavu by do té motanice stěží vneslo světlo.

Jedno ale pořád možné je: uvědomit si sílu interpretace, která dokáže vybudovat kult obestřený náležitými atributy libozvučného mýtu, jestliže je jí věnována dostatečná kreativní pozornost. Václav Havel s tím začal už žádostí o sepsání své hagiografie (Eda Kriseová: Václav Havel: Životopis, Praha 1991). Bylo to však poněkud předčasné, proto následovaly jeho spisy i další hmatatelné stopy génia, naposledy film Občan Havel a hra Odcházení. Není vůbec problém, pokud se osobnosti a jejich činy patřičně interpretují, udělat ze zbabělce hrdinu, z lháře zastánce pravdy, z jedné skupiny národa statečné, z druhé zbabělé. Vytvořit mýtus, to jde jak po másle. Zejména když je po něm poptávka, jelikož dosavadní mýty byly zavrženy.

Napadnout mýtus, zpochybnit ho, prohlásit, že co jsme chtěli mít za vzor, je vlastně jen nový kult osobnosti, zní jako svatokrádež. Je to jako napadnout lidskou paměť. Lidskou víru. Lidské city. Smysl lidského života, v němž má důvěra k hlavě státu své pevné místo. Avšak nenapadnout ho a přitom vědět, že byl rafinovaně zkonstruován za účelem klamání veřejnosti a osobního prospěchu, je horší. Politické události a společenské vztahy se odvíjejí od toho, jak byly nastaveny. A nejsou nastaveny dobře, pokud je jejich základem vědomá mystifikace. Výsledky dvacetiletého balamutění, jež nastalo po údajném dvacetiletém mlčení, můžeme vidět denně. Stačí zapnout rádio, televizi, začíst se do novin, abychom si uvědomili, že došlo k změtení, ba devalvaci mnoha obecných hodnot, a to včetně jazyka. Bohužel čím hůř bude, tím větší šanci mýtus Havlovy pravdy a lásky znovu dostane. Havel si toho je dobře vědom a prý už zakládá novou politickou stranu.

Jenže kam jinam to mohlo vést, když se na jedné straně zasazoval proti týrání lišek a na straně druhé šanoval vrahy a zločince? Kam jinam to mohlo vést, když hra byla rozehrána s falešnými kartami? Se zcela pomýleným předznamenáním, které spočívalo ve svěření důvěry nedůvěryhodným! Má smysl žasnout nad dnešní politickou silou komunistů? Nad tím, že členové Komunistického svazu mládeže veřejně slaví výročí 25. února? Nad tím, že naše vláda není vláda, ale spolek osob s protichůdnými, převážně osobními ambicemi? Nad slovníkem současných politiků, nad jejich nevzdělaností, nad jejich primitivními pavlačovými manýrami a panoptikálními hádkami, nad jejich korupčními aférami, když ti, kdož by to byli možná dokázali lépe, rozhodně kultivovaněji a poctivěji, byli předem diskvalifikováni, takže se do politiky nepouštěli a šli se živit poctivou prací?

Tak bylo vždy, pravil básník. Jestliže ale nemůžeme věci změnit, pokusme se je alespoň pochopit. Abychom se nadále nenechali mást všemožnými báchorkami ani dokola podvádět komunismem. Poněvadž on nebyl zlikvidován. Pouze metamorfoval.

Lidé generace svazáků let padesátých, resp. reformních komunistů konce let šedesátých, se neocitli v disentu nebo v emigraci proto, že se z nich náhle stali antikomunisté, ale proto, že měli jinou představu o naplňování myšlenek marxismu-leninismu, než jak probíhalo v době normalizace. Je vyloučeno, aby se z komunisty stal antikomunista: „Komunismus jest dogma tuhé jako plech." (Ferdinand Peroutka, Přítomnost 1925/1) Člověk nemůže změnit své základní ustrojení a přesvědčení, i kdyby stokrát chtěl a sebevíc se snažil. Nemůže ze sebe vykořenit, co je v něm. Ví, že není správné, ba neslučuje se s jeho vlastní vůlí, aby byl antisemita nebo aby nenáviděl Romy, přesto zůstává v hloubi duše antisemitou a šovinistou. A stejně tak zůstane v hloubi duše komunistou, i když si to nepřeje.

Komunismus bohužel není věcí vzdělání, rozumu a vůle, ale základní povahové vlastnosti. Dalo by se i říct živočišného druhu. Proto se tak ujalo slovo „totalita" namísto slova „komunismus", proto se tak ujalo ono kamarádské „nejsme jako oni", které zapříčinilo, že u nás nebyla zakázána komunistická strana a viníci politických vražd jsou stíháni až nyní (případ Milady Horákové), kdy jsou z nich starci a stařeny nad hrobem nebo kdy jejich zločiny byly promlčeny.

Protože mají odlišné myšlení než ostatní lidé, mají komunisté i odlišné priority. Především potřebují mít světový názor, podobně jako se ostatní lidé potřebují milovat, pít pivo nebo šplhat na Mont Blanc. Jenže jiný „světový názor" než ten jejich nebyl nikdy formulován. Nemohou tedy dělat nic, než si ho udržovat, pěstovat a všelijak transformovat. Vůdci disentu z řad bývalých členů KSČ pramálo zpochybňovali marxistické postuláty a svou levicovou orientaci, pouze ji - a asi právem - považovali za lepší, liberálnější. Nebojovali proti komunismu jako takovému, ale proti jeho normalizačním formám a proti svým stranickým odpůrcům. Proti tomu, čemu začali říkat totalita.

Samozřejmě že zdaleka ne všichni členové disentu byli komunistického vyznání. Samozřejmě že touto snahou rozklíčovat start (či spíš postavení a význam) figur na šachovnici roku 1989 a tahy v letech následujících nechceme zpochybňovat význam takových počinů, jako byla edice Expedice, spisy Patočkovy a Heideggerovy, nechceme znevažovat léta pronásledování a šikany, jimž byli disidenti vystaveni, natož zlehčovat Havlovo věznění nebo mu upírat jeho zásluhy. Chceme jenom na základě zcela zjevných a historicky vícekrát prokázaných omylů upozornit na nebezpečí kultu osobnosti a víry v mýtus, který jej provází, zvlášť když je uměle a s určitým cílem vytvořen.

Často se stává, že takto účelově a s vědomou falší vytvářené mýty zapustí dík cíleně řízené propagandě hlubší kořeny, než kdy dokáže časem, pochopením a zkušeností limitovaný přirozený vývoj historické selekce. Nejednou proto lidé bezvýhradně uvěřili tomu, co jim bylo předkládáno, řídili se tím a vychovávali podle toho své děti. A ve své většině se jen neradi dovídali, že byli oklamáni, protože taková odhalení pro ně měla existenciální význam. V moderní době plné zázračných komunikačních vymožeností není vytvoření mýtu ani moc těžké a netrvá dlouho, stačí k němu trocha profesionálního nasazení. Zato proces demytizace nějaké osobnosti nebo nějakého hnutí potřebuje dvou i více generací, a to přesto, že důkazy jsou nasnadě. Mýtus má prostě tu vlastnost, že přežívá staletí a že vše, co se kdy děje a bude dít, je s ním poměřováno.

Nezáleží na tom, jestli jsou předmětem mýtu vzory ctnosti nebo těžcí hříšníci, jestli byl někým zkonstruován nebo vzešel ze zkušenosti a z ústního lidového podání, jestli jeho cílem byl pozitivní příklad nebo obyčejná cesta k obohacení. Jeho společenská funkce je identická: poskytnout lidem nějakou nedostižnou vizi. Nějakou pohádku. Identická je i jeho metodika: po jeho vzniku postupné šíření, předvádění typických symbolů, časté opakování jeho sloganu, systematické upevňování víry v recipientech, transcendentní trvání atd.

Pohádka o statečných disidentech zasluhujících nanebevzetí, protože vysvobodili utlačovaný a zbabělý národ z komunistického jha, a mýtus pravdy a lásky, která vítězí nad lží a nenávistí, trvají již dvacet let. Zdá se, že chtějí zůstat natrvalo. Alespoň podle toho, jak často se Václav Havel objevuje v médiích a jaká důvěra je jeho řečem stále propůjčována, nebo podle toho, že dosud nedošlo k integraci bývalých disidentů, že jsou, až na výjimky, pořád jaksi vyčleněni, ať už z pocitu vlastní nadřazenosti, ze stereotypu dřívějšího osudového spříznění nebo z nedůvěry ostatních.

Na celém tom mýtu kolem Havla a disentu není ani tak zlé, že nemá pravdivé jádro, iracionalita k mýtům přece patří. Mnohem horší je, že nebyl stvořen k povznesení, nýbrž k deptání národa. Ke ztrátě jeho hrdosti a sebedůvěry. K delegování viny! K rozdělení lidí, kteří by si jinak dobře porozuměli, na téměř nesmiřitelné kasty, nemohoucí nalézt společnou řeč. Proto pokud nebude jeho kontroverzní podstata odhalena a přesně pojmenována, pak ti, kdož s Karlem Krylem zpívali unisono jeho písně, neboť je znali doslova, budou v historii zaznamenáni jako banda zbabělých kolaborantů. Nebude podstatné, co během oněch inkriminovaných dvaceti let „mlčení" dobrého, důležitého nebo dokonce vzácného vytvořili. Nebude podstatné, co cítili a proč si doma toho Kryla nebo Hutku zpívali. Nepřidali se.

To zůstane.