O vitalitě v architektuře

Christopheru Alexandrovi (1936–2022)

 Nevím, zda se vám to stává taky. Když někdy zběžně listuji nějakou obrazovou publikací prezentující nejnovější realizace úspěšných architektonických kanceláří, občas narazím na stavbu, která mě mezi již téměř povinnými bílými kostkami čímsi zaujme a vlastně i nějak zahřeje u srdce. Cosi z ní vyzařuje, něco pozitivního, ale obtížně pojmenovatelného, jakési teplo či větší míra života, které ji odlišují od ostatních, i když někdy i kvalitních realizací. Když se pak na tuto stavbu podívám pozorně a přečtu si popisek či doprovodný text, téměř vždy zjistím, že jde o citlivou rekonstrukci nějaké starší budovy, méně často pak o budovu novou, ale inspirovanou místem a tradicí, tedy tím, co bychom mohli označit jako vernakulární styl. Opakuje se to téměř se železnou pravidelností.

O Adolfu Loosovi, o němž jsem obsáhle psal v jednom ze starších čísel Kontextů (1/2021), je známo, že pohrdal architekty, ačkoli jím sám nepochybně byl. „Nejsem architekt, jsem Adolf Loos,“ tvrdil. „Pro mne je tradice vším – dílo svobodné imaginace u mne stojí až na druhém místě.“ Jak tomuto tvrzení u člověka, jenž je dnes počítán k předním průkopníkům moderní architektury a je spojován především s nesmlouvavým tažením proti ornamentu, dobře porozumět? Loos byl nepochybně složitá osobnost s mnohými rozpory, ale také mimořádně vnímavý člověk a estét. Přestože zavrhoval přehnanou zdobnost Vídeňské secese a ornament, ctil poctivou řemeslnou práci a kvalitní materiály, na čemž si u svých realizací velmi zakládal. Jako jeden z mála modernistů ve své době navíc uvažoval v širších souvislostech a vycítil nebezpečí, které s sebou překotný vývoj v architektuře a opouštění tradice nese. Proto jsou jeho texty, vznikající zhruba před sto lety, dodnes oblíbené a inspirativní. 

V kapitole „Returning Home“ vzpomínkové knihy Rogera Scrutona Gentle Regrets najdeme podobnou pasáž, v níž známý britský filosof a estetik líčí, jak se svým otcem našli společnou řeč ve sdíleném odporu k moderní architektuře: „Otec podotkl, že většina staveb, a hlavně většina z těch, které se nám opravdu líbí, není dílem architektů. Příjemná usedlost starých anglických měst, uvažoval, je dílem místních řemeslníků, tedy lidí, již byli krátce pozvednuti na výsluní Ruskinem a Morrisem, ale jejichž pouze lokální patriotismus a ambice nedosahující dál než za humna způsobily, že žili a zemřeli, aniž by je autoři velké historie zaznamenali. Podle Jacka Scrutona architektura nevede k vytvoření zdravé městské krajiny; vnímal ji spíš jako nemoc, z níž je třeba města vyléčit. Správnými protilátkami jsou lidový styl, řemeslná tradice, respekt vůči měřítkům a materiály, které se osvědčily běžným stavitelům při jejich společné snaze usadit se ve vlastním domě.“

Scrutonovy a Loosovy výroky, mezi nimiž se klene přibližně sto let, pochopitelně nesmíme brát příliš doslovně. Ani jeden nechtěl plánovanou architekturu zrušit, pouze se každý ve své době snažil upozornit na negativní tendence moderního přístupu ke stavění. Oba rádi nadsazovali a provokovali, aby nám otevřeli oči tam, kde něco důležitého přehlížíme, a donutili nás k zamyšlení. Dnes například nad tím, proč se lidé cítí lépe v budovách, které byly postaveny dříve, tedy před modernistickou revolucí, a mnohdy i bez účasti architektů, než v mnohých současných stavbách. Nebo proč tak rádi pobýváme na místech, která byla zastavěna postupně a spontánně, a proč tomu tak není u dnešní masově plánované výstavby nebo „špičkové“ architektonické produkce tzv. starchitektů, jejichž fotografie se na nás denně valí z médií.

Přednáška mnichovského historika architektury Winfrieda Nerdingera O odpovědnosti architekta z roku 2005, kterou objevil a pro Kontexty přeložil Jan Obrtlík (s. 5), dobře doplňuje debatu o moderní architektuře, kterou na našich stránkách již delší čas vedeme. Soustředí se především na to, co dnes od architektury vlastně očekáváme či bychom měli očekávat. Zda má jako v minulosti napomáhat člověku najít jeho místo ve světě, kde by se cítil dobře a doma, probouzet v něm vnímavost a porozumění kráse, nebo má být pouhou „značkovou architekturou“, jež slouží jako efektní a viditelná signatura určitého architekta s cílem zaujmout či přímo šokovat svou extravagancí. Není pochyb o tom, že náš současný systém, architektonické soutěže, poroty i média preferují především tuto „architekturu pozornosti“ a odhlížejí zcela od toho, jak bude ta či ona monstrózní stavba působit na lidi nucené v její blízkosti žít. Finský architekt Alvar Aalto, jehož Nerdinger ve svém textu cituje, definoval odpovědnost architekta jednoduše a jednoznačně: „V architektuře jsou jen dvě kritéria, je buď lidská, nebo nelidská.“ A rozlámané či zkroucené budovy ze skla a leštěného kovu či brutální monstra z pohledového betonu takovými nelidskými stavbami rozhodně jsou. (K podobnému závěru, že tzv. značková architektura pracující s překvapivým tvaroslovím kvalitu vystavěného prostředí ničí, dospívá i brněnský architekt Petr Pelčák v článku Architektura je racionální disciplína, s. 17).

Loni zesnulý architekt a matematik Christopher Alexander ve své pozoruhodné knize  Podstata řádu (Books & Pipes, 2020) nastiňuje způsob, jak můžeme vnímat vitalitu v neživé přírodě, tedy i budovách a městech, prostřednictvím „testu zrcadlení vlastního Já“. Dívám-li se na nějakou architekturu, srovnávám-li kupříkladu nějakou starší a novou budovu, vždy bych si měl klást především otázky, které dnes architekti zcela opomíjejí: Jakou míru života z té či oné stavby cítím? Ve které bych se cítil více člověkem a dokázal navázat smysluplný vztah se svým okolím? Se kterou nacházím hlubší pocitové souznění a proč? Právě takovéto otázky vedou člověka od povrchního soudu líbí/nelíbí či stádního tleskání všem vykřičeným extravagancím k hlubšímu porozumění tomu, čím by měla architektura skutečně být, tedy hledáním domova a našeho místa ve světě. Díky takovým introspektivním cvičením můžeme objevovat fenomén vitality na úrovni vnitřních prostor, budov i měst a pochopit některé postupy, které byly v minulosti staviteli vědomě či nevědomě používány, avšak v průběhu moderního věku zapadly či byly záměrně potlačeny. A některé z nich postupně „vracet do hry“. Takováto cvičení, rozvíjející emoční gramotnost, by se mohla stát povinnou součástí architektonického vzdělávání, zejména ve spojení s důkladným školením v tradici a zevrubným studiem přírodních i lidmi vytvořených forem, jejich vzájemných vztahů, a především vrozených lidských reakcí na ně. Možná právě tudy může vést cesta k tomu, abychom se v budoucnu dočkali humánnější a přívětivější architektury, jak to ve svých vzdělávacích kurzech naznačil nejvýznamnější Alexandrův pokračovatel, architekt a teoretik architektury Nikos Salingaros (Sjednocená teorie architektury, Books & Pipes, 2017).