O vidění

Venuše se samolibě zhlíží v zrcadle a Amor se marně snaží odhalit tajemství dalekohledu, když do něj nahlíží z opačného konce. Jedna opice zírá na brýle, které si přidržuje před obličejem, a druhá v křišťálové kouli obdivuje odraz své podoby. Nikdo z nich si ale nevšímá toho, co je obklopuje ve sběratelském kabinetu plném obrazů, plastik, kreseb, ozdobných nádob, šperků, glóbusů a měřicích nástrojů. Ani pohled z okna přes řeku Šeldu na antverpskou katedrálu, ani obraz Krista uzdravujícího slepce, ani zátiší s košem hroznů nepoutá jejich pozornost. Honosný kabinet na tomto obraze posloužil jen pro ješitné zaobírání se sebou samým. Člověk do hloubky zkoumající okolní svět objevuje přitom barvy, tvary, překvapivé detaily a nečekané souvislosti. Galerie jako prostor, kde jsou shromážděna umělecká díla, nás k tomu rovněž vyzývají v komprimované, možná někdy trochu složitější podobě. V ideálním případě je lze považovat za jakési školy pozorování a vidění. Tyto tři malby jsou ukázkovým příkladem výzvy k soustředěnému sledování a vnitřnímu rozhovoru. Jsou to jinotaje vidění. (…)