O odpovědnosti architekta

Esej mnichovského historika architektury obrací naši pozornost od povrchního pohledu na architektonické formy k motivům jejich vzniku. Odhaluje tržní mechanismy a marketingovou strategii v pozadí fenoménu tzv. starchitektů a připomíná tradiční úlohu stavebního umění – vzdělávání člověka k vnímavosti a porozumění kráse. Ta je dnes však překryta smrští obrazů a instrumentalizována kvantitativními měřítky ­ekonomického způsobu uvažování. (Jan Obrtlík)

V jedné ze scének bavorského komika Karla Valentina za ním kdosi přichází a ptá se na správnou cestu, na což Valentin odpovídá: „To na to jdete z úplně špatné strany.“ Právě na tento dialog jsem si vzpomněl, když jsem byl postaven před úkol promluvit na téma „Forma a deformace“. S těmi tolik oblíbenými nekonečnými diskusemi o architektuře, žehráním nad úpadkem forem a pohoršením nad formálně chápanou většinovou stavební kulturou na to totiž člověk jde „z úplně špatné strany“, setrvává v oblasti forem a točí se v kruhu nekonečného proudu obrazů, jenž nás zaplavuje. Hovorem o falešných tématech, byť je člověk osobně proti nim, se však již nechal ovládnout. Je tomu stejně jako u oněch populárních a současně bezobsažných talkshow: je zcela lhostejné, zda jednotliví diskutující s tématem souhlasí či nikoliv, v posledku jsou totiž pouze součástí zábavního programu, jehož téma dále zhodnocují. V našem případě se tak mohou výrobci architektonických obrazů radovat, neboť dostávají potvrzení o tom, jak důležité jejich produkty jsou. (…)